Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Druholigový FC Vysočina rozšířil své funkcionářské řady. Na post sportovního manažera přišel Josef Jinoch, který má za sebou bohatou nejen hráčskou, ale především manažerskou dráhu.

Obrovským úspěchem byl pro něj titul a čtvrtfinále Poháru UEFA s Libercem. Na stejnou úroveň řadí i postavení osvětlení za jedenadvacet dní a přestěhování fotbalového Liberce na Spartu. „Když jsme měli hrát pohárové zápasy doma s Lyonem a bylo vyprodáno, tak jsme během tří dnů přesunuli celý Liberec na Spartu. Bylo to nádherný,“ zavzpomínal dvaačtyřicetiletý funkcionář.

Na Vysočinu přišel s jasnou vizí. Pro bývalého hráče Slavie, Liberce, Příbrami nebo Bohemians Praha je jasným úkolem postup do ligy. „Můj cíl, o kterém se mi snad povedlo přesvědčit i akcionáře, je, aby Jihlava postoupila do ligy a hrála ji dlouhodobě.“

Jak vzpomínáte na svou hráčskou kariéru?

To jste mě touto otázkou zaskočili. Na hráčskou kariéru si vzpomínám matně. Myslím si, že je mnohem jednodušší být hráčem, než dělat jakoukoli jinou práci.

Jako hráč jste si vyzkoušel i exotické Japonsko, jak se tento odchod upekl?

Tak jednak tam byli moji spoluhráči ze Slavie Řehák s Myslivečkem. Navíc zrovna hledali záložníka, tak se přijeli podívat na náš zápas. Shodou okolností a za pomoci přátel si vybrali mě a Luboše Zákostelského. Odešli jsme tedy na hostování do Sappora, které tehdy hrálo druhou ligu a chtělo postoupit. To se nám ale nepovedlo, a naše působení skončilo odchodem. Přišli jiní cizinci, se kterými se hrálo o postup. Je to tam trochu jiný svět. Tahouny mužstva a nositeli výkonu byli cizinci, když jsou úspěšní, tak se nosí na rukách a když ne, tak se vyhodí.

Když se tedy nesplní cíl, tak se jednoduše cizinci vyhodí?

Ano, když přivedou cizince a nesplňuje předpoklady nebo není lepší než ti místní, tak ho vymění, protože diváci chodí hlavně na zahraniční hráče.

Takže jste tam vydržel jak dlouho?

Půl roku.

Na post manažera jste přešel v Bohemians Praha, kdo vás do toho namočil?

Byl jsem hráčem Příbrami a tenkrát v Bohemians trénoval Vlastimil Petržela, který mi zavolal, jestli bych mu nešel pomoct jako hráč. Kývl jsem a přišel jsem na hostování. Jelikož jsme se už znali z působení ve Slavii, tak mi postupem času navrhl, že stejně moje hráčská kariéra za chvíli skončí, tak ať mu pomůžu i na poli vedoucího, sekretáře a manažera v jedné osobě. Tenkrát byli v managementu dva tři lidi. Souhlasil jsem za podmínky, že bych chtěl ještě hrát. Jenže v zimní přestávce bylo spousta práce, tak jsem plynule přešel na post funkcionáře, a tím to všechno začalo.

Takže vás hodili do vody a plavat jste se musel naučit sám?

Přesně tak.

Muselo to být něco úplně nového. Jak jste to zvládl, přejít z trávníku do kanceláře?

Radil jsem se se známými z okolí fotbalu, jak to funguje. Musel jsem si přečíst všechny možné řády a knížky o pravidlech hostování a přestupů. No a tím se to vlastně rozběhlo.

Jak dlouho vám vydrželo působení na Střížkově, a proč vlastně skončilo?

Abych řekl pravdu, tak časové horizonty neznám. Tenkrát management Bohemky, v čele s panem Švarcem a trenérem Petrželou, jednal s Libercem o vzájemné spolupráci. Mě tam vyslali jako předvoj, abych tam nastoupil a připravil půdu pro jejich působení. Pak se to zvrtlo a oni zůstali v Bohemce, ale já jsem se po měsíci práce nechtěl vracet zpátky. Tak jsem zůstal v Liberci, kde jsem to znal. Hrál jsem tam asi pět let, takže jsem se vracel do známého prostředí, což pro mě byla velká výhoda.

Vy jste na severu Čech působil dvakrát. První štace byla úspěšná, kdy jste získali se Slovanem nejen titul, ale dostali jste se s ním i do čtvrtfinále poháru UEFA. Ovšem ta druhá neskončila příliš dobře…

První působení bylo nádherné. Přišel jsem do Liberce v době, kdy se vedení řídilo srdcem a všichni byli fotbalu odevzdaní. Akcionáři navíc teprve vstupovali do velkého fotbalu, bylo to pro ně něco nového a vzájemně si pomáhali.

Podruhé jsem už přišel jako manažer s nějakou historií. Možná ode mě čekali zázraky. Já jsem ale měl jasnou představu, co chci a jak by to mělo fungovat. Jenže atmosféra klubu a mašinérie vedení a akcionářů byla úplně jiná, než v době když jsem odcházel. Každý si tam držel své pozice a hrabal si na svém písečku a dělal si svou práci. Soudržnost kolektivu nebyla taková, jaká by měla být. Člověk tam přišel s tím, že chtěl něco měnit, a okolnosti ho semlely. Nakonec jsem byl odejit.

Poté jste odešel na mateřskou dovolenou, je to tak?

Ten odchod mě mrzí do teď. Mám k tomu vlastní vysvětlení, které si ale nechán pro sebe. Stále to ve mně je. Mám dvě malé děti. Jednomu je pět a druhému tři. Do školky nastupovali až prvního září, takže tu dobu, kdy žena pracuje, jsem se věnoval hlídání dětí, vodil jsem je ze školky a do školky.

Obě dvě děti jsou kluci?

Mám dceru z prvního manželství a teď dva syny.

Potatí se a budou z nich fotbalisté, už tam nějaké sklony k fotbalu vidíte?

(smích) Samozřejmě na fotbal chodí nebo hrajeme venku fotbal. Byli se se mnou podívat i na Viktorce na Jihlavu a fandili. Je dobré, že fandí tomu, komu jim řekneme (smích). Manželku vždycky straším, že jeden bude houslista a druhý jaderný fyzik, ale myslím, že je ještě brzo říkat, co z nich bude. Když si vyberou fotbal, tak budu rád, ale necháváme je žít volně.

Vraťme se ještě k Liberci. Dosáhl jste s ním na titul. Byl to váš největší úspěch na postu manažera?

Titul je nádherná věc, byl to ohromný úspěch. Za větší úspěch já osobně považuju čtvrtfinále Poháru UEFA. Za druhý největší úspěch považuju to, že když jsme měli hrát zápasy doma s Lyonem a bylo vyprodáno, tak jsme během tří dnů přesunuli celý Liberec na Spartu. Bylo to nádherný. Všichni jsme tam žili tím, že budeme hrát na Spartě. Dalším manažerským kouskem, kterého si hodně cením, bylo, že jsme dokázali za jedenadvacet dní udělat osvětlení, což si myslím, že je světová rarita. Tyhle dva tahy si cením stejně jako titulu a čtvrtfinále Poháru UEFA.

Z Liberce jste odešel do Slavie, která je spolu se Spartou největším klubem u nás. Proč se vám nepovedl podobný úspěch i v Praze?

Já jsem přišel do Slavie se srdcem na dlani a s tím, že to všude funguje jako v Liberci, kde vedení bylo na rodinné bázi. Jenže Slavie je velkoklub se vším všudy a funguje to v ní jako dnes v Liberci. Takže když jsem tam přišel, tak jsem nebyl připravený na to, že všichni sice mají stejný zájem, ale jinou cestu, jak k němu dojít. To je jedna věc. Ta druhá věc byla doba. Byl jsem tam zrovna, když „sešívaní“ procházeli finanční krizí, která zřejmě byla největší v historii. V té době jsme dvakrát vypadli v třetím předkole Ligy mistrů, jednou s Wiganem a jednou s Anderlechtem. Nezvládl jsem to. Teď jsem rád, že je Slavie tam, kde je.

Vy máte i nejvyšší trenérskou licenci, ale příliš velkou minulost v roli kouče nemáte…

V době, kdy jsem přicházel do Slavie, jsem dostal nabídku, jestli půjdu dělat trenéra nebo manažera. Vybral jsem si špatně. Roli manažera. Jenže poté kouč Plíšek, v té době trenér A-dorostu, odešel do Sarajeva. Takže mi sportovní ředitel nabídl tento post, jestli bych to nechtěl skloubit. Odpověděl jsem, že okamžitě. Trénování mi vydrželo dva roky, protože pak jsem ze Slavie odešel. Tím moje kariéra trenéra skončila. Ovšem koučování mě hrozně bavilo, kdyby mi někdo zavolal: Pojď trénovat, tak se nezdráhám.

Funkcionaření, nebo trénování?

Kdybych měl šanci si vybrat, tak bych hodně zvažoval trénování. Myslím si, že je to tvůrčí práce a výkon, hráči i sestavení mužstva se dá hodně ovlivnit. Navíc ta práce je vidět. Teď je to ale pasé, protože jsem přijal nabídku Jihlavy. A doufám, že spolupráce bude dlouhodobá a podaří se dovést klub tam, kam chceme.

Třeba v Anglii mají model takový, že kouč je zároveň manažerem.

To samozřejmě funguje v Anglii a i některé české kluby se tím chtějí zabývat. Já si ale myslím, že to je hodně o týmu lidí, kteří v klubu pracují a jdou za stejným cílem. Já si dovedu představit: nebudu generálním manažerem, nebudu chodit na tréninky, že ten cíl, který máme, dokážeme i v takovém složení, v jakém jsme. Na pozici generálního manažera podle anglického modelu nejsou tady v českých podmínkách připravení ani trenéři, a ani akcionáři klubů.

Už jste zmiňoval, že v Liberci, na Slovácku nebo v Bohemce jste vedení klubu dělali v užším kruhu lidí. Jak to vidíte v Jihlavě?

Ta je na tom momentálně stejně. Určitou dobu to určitě jde dělat v úzkém kruhu lidí, ale pokud potom chceme hrát velký fotbal a evropský fotbal, tak ten je na jiné úrovni. A to není jen o sportovní stránce, ale i o marketingu, starosti o diváky, reklamě a společenských akcí pro sponzory. To pak s tím počtem lidí, kteří tady momentálně jsou, dělat nejde.

Je nějaký přestup, který se vám opravdu povedl?

Hodnocení manažera vychází ze sportovního úspěchu a z toho, jak dokáže zhodnotit a vytipovat hráče. Jeden z velkých přestupů byl odchod Martina Jiránka do Regginy, což byl tenkrát velký obchod pro Liberec. Příchod a odchod Jirky Štajnera. To bylo z historie a momentálně jsem pomohl vytipovat a přivést Andreje Keriče. Tento transfer nebyl jednoduchý, ale jsem rád, že se to povedlo dotáhnout do konce. Samozřejmě přestupů bylo hodně, ale tyhle jsou takové největší.

Naznačoval jste, že je už na čase, aby se i Jihlavě povedl top přestup. Může se to vůbec povést z druhé ligy, nebo je třeba počkat na první? Tam hráče zviditelnit a pak ho teprve prodat?

Určitě je to v lize trochu jednodušší, protože hráč je víc na očích, když se pak hraje pohár, tak je to ještě o kousek dál. Měřítko toho, jestli je přestup velký, nebo malý je v tom, co pro klub ty peníze znamenají. Pro někoho je velký přestup za pět milionů, pro někoho nad tři miliony euro. Takže toto hodnocení je velmi subjektivní. Věřím, že v Jihlavě jsou hráči, kteří jsou prodejní i za vyšší částky, ale záleží na tom, jak bude klub fungovat ekonomicky, a jestli bude nucen hráče prodat, a také, co je pro management klubu ten správný přestup.

Více si můžete přečíst ve čtvrtečním vydání Deníku.