Horáček krotil paviány, teď dělá v hotelu

Svými výkony jí pomohl celkem pětkrát k mistrovskému titulu! I proto pak mohl „za zásluhy“ opustit legálně republiku a zahrát si v cizině.

„Tehdejší Pragosport mě poslal do Itálie, kde jsem hrál tři sezony v Cortině d Ampezzo a pak ještě chvilku v SG Zoldo. V roce 1989 jsem ale s hokejem skončil,“ zavzpomínal pětapadesátiletý jihlavský rodák.

Domů jste se už ale nevrátil, to vám Itálie natolik učarovala?
Rodina si tam zvykla. Dcera začala studovat a manželka dostala dobrou práci, tak jsme zůstali.

A s hokejem jste se rozloučil jednou provždy?
Chtěl jsem se věnovat trenérské kariéře, chvilku jsem vedl hokejovou mládež. No spíš by se dalo říct, tamní paviány. Oni v Itálii pořád všichni strašně křičí. (smích) Jenže tam není hokej na takové úrovni, aby se mu člověk mohl věnovat po trenérské stránce naplno. Já u toho dělal ještě taky brusiče, řidiče a vlastně i sekretářku. (smích)

Takže vás to potom už přestalo bavit?
To ne, ale oni vždycky po sezoně přišli s tím, že nevědí, jestli seženou na další ročník sponzora, a já už nechtěl být v nejistotě. Domluvil jsem se s kamarádem, který v Cortině provozoval hotel, a nastoupil u něj.

Jako co?
Asi nejlíp to vystihnu, když řeknu, že tam dělám něco jako holku pro všechno. (smích) Prostě co je potřeba, to udělám. Jsem spokojenej, už třináct let.

Mluvil jste o tom, že v Itálii to má hokej těžké. Ale nedávno tam přeci bylo mistrovství světa…
To ano, ale v televizi z něj nedávali vůbec nic. V Itálii běží pouze fotbal. Od pondělí do středy, pak jsou poháry, a o víkendu začne všechno nanovo. Třeba z letošního hokejového šampionátu v Rusku dávali jenom několikaminutové šoty někdy v půl druhé ráno. A to byl skoro ještě zázrak. Jinak tam raději dají kulečník nebo šachy. Všechno má přednost před hokejem.

A vás osobně fotbal nepohltil. Přeci jenom v Itálii se mu asi nelze vyhnout…
Fotbal je tam skoro náboženství, ale já jsem odolal. Za jedno to mám do nejbližšího města, kde se hraje nejvyšší soutěž, přeci jenom z ruky a za druhé, oni to vážně přehánějí. Já mám fotbal rád, kdysi jsem ho hrával, ale umírněně. (smích)

Byl to velký šok vyměnit tehdejší Československo za Itálii?
Co se týká podnebí, tak ani ne, já nejsem ve slunné části Itálie. V Cortině je v podstatě stejné počasí jako na Vysočině, takže to bylo celkem v pohodě. Těžší bylo si zvyknout, že už nebudu u hokeje.

Už si vůbec nezahrajete?
Ale to zase ano. Hraju za Dinosaury Cortina, to je takový tým složený ze starších pánů. (smích) Jezdíme na různé turnaje, i v Jihlavě jsme hráli. Před skoro pěti rokama, když jsem slavil padesátku, jsem je vzal sem a odehráli jsme zápas s místníma staršíma pánama.

Přestože už jste v Itálii nějakých dvacet let, mluvíte pořád skvěle česky. Nesnažili se vás poitalštit?
Oni mi říkají, že neumím italsky, ale já jim na to odpovídám: Pít italsky umím, jíst italsky umím, spát taky a nic jinýho nepotřebuju. (smích)

O návratu do Čech zatím neuvažujete?
Ale to víte, že ano. Říkali jsme si se ženou, že se do Jihlavy vrátíme na důchod. Teda jestli se podaří dát Evropu dohromady natolik, aby platily i tady roky odpracované v Itálii. Každopádně ještě tak čtyři nebo pět let zůstaneme tam.

Přehled o dění v Dukle máte dostatečný?
Samozřejmě, základy mám zmáknutý. Většinou dvakrát nebo třikrát do roka jezdíme do Jihlavy, navštívit příbuzné a tak. Vždycky hned zjišťuju, co je tady nového.

Jak se díváte na fakt, že už Dukla nepatří mezi domácí hokejovou elitu? Vy jste z ní tehdy odcházel, když byla na vrcholu…
Dneska už je hokej o něčem jiném. Kluby hází milionama a Jihlava je prostě nemá. Myslím, že vzhledem k těm všem skutečnostem se drží ještě relativně dobře. Pořád je to ten náš jihlavskej klub a já jsem hrdý na to, že jsem v něm mohl hrát.

To znamená, že jste rád, že vás nyní vedení Dukly pozvalo na setkání legend?
Určitě, byl jsem mile překvapený. Už jsem mluvil s panem Zachrlou (generální manažer Dukly – pozn. redakce) a poděkoval jsem mu, že mě pozval. Řekl jsem mu, že příště, pokud budu moct, přijedu zase, a rád.

Loni slavila Dukla Jihlava padesáté narozeniny. Jaké bylo vzpomínání s bývalými spoluhráči?
Příjemné, i když jedna věc mě mrzela. Já jsem urazil nějakých patnáct set kilometrů, obětoval jsem na to týden volna. Šéf hotelu, on je velký hokejový fanda, mi řekl: Jen jeď, užij si to, pak nám budeš vyprávět. Těšil jsem se, a někteří pak vůbec nedorazili. Přitom bydlí tady v okolí. Já vím, nepohodli se s minulým vedením, ale mě to vážně moc mrzelo.

Říkal jste, že se chcete vrátit na důchod domů za nějakých pět let. Právě na tu dobu plánuje Dukla návrat do extraligy…
To by bylo skvělé, chodil bych se dívat na nejvyšší soutěž. Ale já budu Dukle fandit pořád, i když bude hrát v té soutěži jako teď. Za nás to bylo všechno jednodušší. Hodně nám pomáhala armáda. I když takové to jádro nějakých třinácti hráčů bylo pořád stejné. Byli jsme výborná parta, pořád bylo dost srandy.

Myslíte, že teď není možné dát dohromady dobrou partu?
Určitě, ale vezměte si to takhle. Dneska klub ukáže na hráče a pokud má dost peněz, tak ho dostane. Ten se třeba sebere v průběhu sezony a odejde. To za nás neexistovalo. My když jsme něco nacvičovali s trenérem Neveselým a Pitnerem, tak nám to vydrželo celou sezonu. Teď přijde jeden den hráč odněkud pomalu z Marsu, pořádně ani nestačí říct ahoj a druhý den už je třeba v Karlových Varech. To přece nemůže fungovat. Parta musí být pohromadě celý rok, hráči o sobě musí vědět co nejvíc.

Když budeme trochu předbíhat, měl byste zájem po svém návratu se zapojit nějakým způsobem do dění v Dukle?
Pokud budu na bruslích ještě něco platný, tak bych se chtěl věnovat mládeži. Třeba i malým klukům. Trénování mě baví.