Kolik máte doma filmů?
Nevím, je to v řádu desítek. Není jich nějak moc. Uchovávám si pouze ty, o kterých vím, že je budu potřebovat kvůli knížce. Jinak se na filmy dívám pouze když je někde dávají.

A citáty z filmů znáte a používáte?
Na to taky nejsem. To mě třeba desetkrát denně zkouší jeden kolega. Přijde za mnou, řekne nějakou větu a zeptá se: Z čeho to je? A já často vůbec nevím.

Co vás tedy přivedlo k tomu, abyste sepsal dvě knížky o filmových místech?
K filmům a divadlu mám vztah už od dětství. A když mě nějaký film chytil, tak mě zajímalo, kde jsou ta místa, na nichž se natáčel. Třeba v Želarech jsem viděl tu chaloupku, nádhernou krajinu… Hned jsem chtěl vědět, kde to je.

Takže jste ze svého vlastního zájmu začal jezdit na výlety po filmových lokacích?
Ne. To přišlo, až když jsem začal pracovat v novinách. Jednou jsem totiž zjistil, že stará pohádka Obušku, z pytle ven se točila ve Žďárských vrších. Tak jsem tam vyrazil a chtěl jsem udělat reportáž. Strávil jsem tam skoro celý den. Dokonce jsem našel člověka, který se kolem natáčení jako děcko pohyboval. V ten moment mě napadlo, že by možná stálo za to hledat dál. Hodně mě baví pátrat po konkrétních místech, pak na ně přijít a zjistit, že za třicet let se třeba vůbec nezměnila.

Jak při práci postupujete?
Když vím, který film chci dělat, vezmu si DVD a koukám. Jakmile je záběr na nějakém exteriéru, tak si to zastavím. Záběr si vytisknu jako fotku, dám si ji do kabely a jedu na místo. Tam se pak snažím vyfotit ten samý záběr.

A hledáte na místě i pamětníky, kteří natáčení zažili?
Taky. Snažím se popovídat si s lidmi. Oni o tom rádi mluví, rádi vzpomínají. Vždycky se snažím vybrat takové lokace, které nejsou tolik známé. Třeba vesnice Hoštice z trilogie Slunce, seno je už moc populární. A lidem, co tam žijí, je zájem turistů až nepříjemný.

Používáte k hledání internet? Třeba já osobně jsem se nedávno dostal na webovou stránku, na níž lidé rozebírali a zjišťovali, v jakých restauracích se točil film Vrchní, prchni!
Když jsem začínal, na internetu skoro nic nebylo. Teď už je to o hodně lepší. Dřív mi hodně pomáhal Národní filmový archiv. Z jeho zdrojů jsem zjistil, kde se konkrétní film asi točil. Pak jsem volal nebo psal do těch vesnic, kde se mělo natáčet, a ptal se, jestli je to vůbec pravda.

Vychází vám už druhá kniha o filmových místech. Není to téma už vyčerpané?
Teď ještě dělám třetí knížku, která vyjde za rok. A tím to téma už opravdu asi bude vyčerpané. Momentálně jsem se zaměřil na hodně staré filmy, černobílé, pro pamětníky, které se natáčely třeba ve třicátých letech.

Pokud si ovšem tyto filmy dobře vybavuji, tak jejich velká část je natáčená uvnitř v ateliérech.
To je pravda. Třeba mám rád Kristiána. To je snímek, po jehož stopách bych se chtěl vydat. Ale ten je opravdu komplet v ateliéru. Přesto se najdou filmy, jejichž některé části se točily venku. V knížce například bude Hotel Modrá hvězda.

A tam jsou nějaké exteriéry?
Přímo ten hotel Modrá hvězda. Ovšem ne ten starý, ten byl udělaný v ateliéru. Ale ten nový, moderní.

Když tak nad tím přemýšlím, nejlépe by se vám asi dělala Noc na Karlštejně.
To asi jo.(úsměv) I když při první knížce mi to z vydavatelství navrhovali. Vyndali mi totiž jednu kapitolu a potřebovali udělat rychle novou. Radši jsem tenkrát napsal o Slavnostech sněženek.

Výběr filmů, které zmapujete, je na vás, nebo vám to určí vydavatelství?
Je to čistě na mně. U druhé knížky jsem jen dostal téma pohádky. Některé z nich už jsem měl v první knize, proto jsem hledal nová místa, na nichž se filmy točily. Třeba u Pyšné princezny jsem našel rybník, do kterého princezna s králem Miroslavem spadnou, když jedou na kládě. Dokonce jsem si psal s pánem, který u natáčení tenkrát byl a na tom rybníku se jako kluk učil bruslit.

Je nějaké místo, které vás hodně zaskočilo tím, že ve filmu vypadá úplně jinak než v reálu?
Třeba rybník z pohádky Princezna ze mlejna. Ve filmu je to krásně malebné, ale já tam přijel loni v červnu po povodních. Takže tam ležely leklé ryby, všechno smrdělo a sedlo na mě asi milion komárů. Proto jsem udělal rychle fotky a jel jsem pryč. Ale to bylo asi opravdu tím, že bylo po povodních.

Kontaktujete i přímo filmaře?
Moc ne. Dá se to sehnat i jinak. Navíc filmaři toho kdysi už o těch filmech namluvili spoustu a je to různě dohledatelné. Třeba po dědovi mi zůstaly staré filmové časopisy, které vycházely už ve čtyřicátých letech. Těmi si rád listuji. Jsou v nich i reportáže z natáčení tehdejších filmů, což mi taky pomáhá při práci.

Dá se z těch starých časopisů ze třicátých čtyřicátých let poznat, zda tehdejší herci byli opravdu takové hvězdy, jak si myslíme?
Samozřejmě. Například v nich byla rubrika, v níž se lidé ptali na informace o hercích a redaktoři je zjišťovali. Rozebíralo se, jestli ta a ta herečka někoho má, nebo jestli ten konkrétní herec už je zadaný. Časopis to běžně otiskoval a dokonce zveřejňoval i adresy herců. Někdy i s telefonním číslem. To už je dneska nemyslitelné.

Až dokončíte třetí knihu, spisovatelství úplně opustíte, nebo u něj zůstanete? Neuvažujete třeba o biografii některého z herců nebo hereček?
To by mě lákalo. Ale hlavně by mě ten člověk musel zajímat. Například nedávno jsem psal článek, v němž jsem zkoumal osud jihlavského herce, který hrál starého Brůnu v dílu Studna ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Ten herec totiž jinak nikde nebyl prakticky vidět. Proto mě zajímalo, jak hrál v divadle, jaký byl…Touto cestou by mě bavilo jít. Asi by mě nebavilo dělat něco s někým, kdo je hodně známý.

Ale knížky o neznámých lidech by se asi neprodávaly.
No jasně. (úsměv) Třeba teď nosím v hlavě jednu myšlenku. V českých filmech je spousta herců, kteří hráli esesáky. Ztvárnili je třeba v deseti filmech najednou. Zajímalo by mě, jak se k tomu dostali.

Nemusíte se přece soustředit pouze na film a herce.
To je pravda. Ale film a divadlo už mě od dětství zajímají. Jako kluk jsem bydlel v Třebíči, a když tam přijel Vladimír Menšík, byl to pro mě velký den. Šel jsem na něj čekat, až přijede, a řekl jsem si mu o podpis.