Ekův redaktor Belbo si v románu Foucaultovo kyvadlo představuje, jak pozitivně ovlivňuje Shakespeara, jenž mu přinesl k posouzení svého Hamleta. Jemně mu vytýká: „Vaše práce by potřebovala trochu probrat z hlediska kompozice, přejet to, jako když holič občas cvakne nůžkami, než vám za hlavu nastrčí zrcadlo…"

Cvaknout několikrát nůžkami, aby se bylo na co dívat, to není nikdy na škodu. Vždyť méně je někdy více.

Hamletovi, který je teď k vidění na prknech Horáckého divadla, kam se vrátil skoro po půlstoletí, však toto „méně" nijak zvlášť neprospívá. Ze zkrácené a zjednodušené verze slavné Shakespearovy tragédie totiž čouhají rezervy (a tak trochu nevyužitá příležitost).

Tedy ne že by Shakespeare nebyl běžně stříhán jako ovce, aniž by mu to škodilo. Ne že by se ze Shakespeara na divadle neodsekávalo! Přesto: Jihlavský Hamlet, nastudovaný podle překladu Jiřího Joska, by si pár desítek minut a slov navíc určitě zasloužil… Těch pár minut by nikoho nezabilo, a solidně odpracovaná hra mohla být ještě o level lepší.

Být, nebo nebýt? Už to bylo, nebo ne?

Režisér Pavel Palouš, pro nějž je příběh kralevice dánského „psychologickým a politickým thrillerem", jak se vyjádřil pár dnů před premiérou, vše podle něj podstatné vecpal do představení, jež trvá jen asi dvě a půl hodiny. Z původní předlohy toho tím pádem dost vyškrtal, čímž se sice zbavil klasické „nethrillerové" rozvláčnosti, takže na jevišti nad nímž visí velký „hadrový" bílý kříž se jakoby pořád něco děje… Jenže nejednomu zredukovanému dialogu či monologu pak prostě chybí jeho optimální shakespearovská délka, a divák v pouhých hrstech pronášených vět často nestihne patřičně ukotvit svoji pozornost.

Některé notoricky známé obraty se dokonce vynoří tak náhle, že jsou sotva postřehnutelné, včetně fundamentální hamletovské otázky „Být, nebo být?", jež se dostaví poměrně nenápadně a hned beze stopy zmizí. Jeden má chuť zeptat se: Bylo už to zde, nebo nebylo?

A taky: Sotva si obecenstvo zvykne na jednu scénu, hned ji střídá jiná… Honem, honem, ať se to stihne! Ne bezdůvodně se postavy navzájem pobízejí ke spěchu a odchodům za scénu, a nejvyšší komoří si dokonce takto drze dovolí komandovat jako pohůnky i krále s královnou: „Ztraťte se!"

Kvapíková rychlost střídání scén a jednání (při každé změně se vždy setmí) umožňují tři jednoduché pohyblivé bloky. Ty s trochou nadsázky připomínají vedle sebe či za sebou stojící obří krabice od bonboniér a posunem svého rozestavení simulují hradby Elsinoru, jednotlivé komnaty královského paláce, jeden pokoj, druhý pokoj, síň i hřbitov…

Musejí zastat i dvojitou práci

Jinak herci v netradičních „moderních" kostýmech Ireny Fila Wagnerové, které však ne všem sednou a seknou, se do svých postav noří statečně. A někteří (Ondřej Šípek, Jan Kovář, Kryštof Čeřovský, Milan Šindelář) dokonce musejí zastat hned dva byť menší party, protože v Hamletovi je postav spousta, zatímco členů souboru je málo. Třeba veterán Zdeněk Dryšl tak vedle role Prvního herce namluvil i Ducha zavražděného krále.

František Mitáš zvládá titulní roli s překvapivou bravurou. Jím ztvárněný Hamlet, který si, jak jinak, zhusta hraje na blázna, je patřičně rozervaný, pesimistický a usoužený bolem ze smrti otce, ovšem až na výjimky se jeho projevy obejdou bez rušivě přemrštěných emocí. Pravda, třeba úlisného komorníka Polonia (Josefa Kunderu) by mohl omylem propíchnout i… věrohodněji a méně agresivně. Zato jeho závěrečný šermířský souboj s Laertem (Josefem Starou) patří k vrcholům večera; ze společného výkonu obou borců lze poznat, že mají poctivě natrénováno.

Zdatným Hamletovým protivníkem na jihlavském jevišti je úskočný král a bratrovrah Klaudius v podání Petra Soumara. Toho navlékli do křiklavého outfitu vášnivého orientálního despoty, ale například jeho upřímná upřímně zbytečná modlitba, kterou vysílá k Bohu, je pronášena skvostně.

V červených šatech „svítící" Lucie Sobotková Štorková jako královna Gertruda, žena s tváří sexy neviňátka, jež jakoby náhodou spadlo do krvesmilného lože, předvádí slušný herecký standard od začátku až do konce, kdy nechtíc vypije pohár s jedem, a zahájí tak známou finálovou sérii úmrtí.

Tereza Otavová coby vyzývavě vyšňořená Ofélie nedostává zas až tolik prostoru a dlouho vlastně ani nemá co předvést. Ovšem když tato dcera zabitého Polonia zešílí, okamžitě projeví svůj živelný talent.

Jakuba Škrdlu, který představuje zádumčivého věrného Horacia, trochu „handicapuje" mundúr, jehož barevná kombinace připomíná zástěru… Se svým nezaměnitelným hlasem se však dokáže prosadit.

Za letmou zmínku stojí i Rosenkrantz s Guildensternem, nesympatická dvojka dvořanů-poskoků Hamletových (ex)přátel, v jejichž bezpáteřních charakterech poněkud bezbranně trčí Stanislav Gerstner a Zdeněk Stejskal…

Po několika reprízách se může stát z Hamleta v Horáckém divadle divácky velmi úspěšný kus, ostatně pořád je to Hamlet. Něco, to ustřižené, v něm ale asi bude pořád chybět…

ROMAN STREICHSBIER