Náhodou jsem den před jeho uskutečněním slyšela v rozhlasovém pořadu Zdeny Dufkové dostatek informací, abych zatoužila být tam také.

Stačilo zavolat do rozhlasu, a druhý den jsem měla v poště program veletrhu a poukázku na dvě vstupenky. Natištěný program dvacátého podzimního kniž〜ního veletrhu na oba dny obsahoval semináře, autorská čtení, autogramiády, křest knih, udílení cen, jimž předcházelo vyhodnocování knih a autorů.

Já jsem měla zážitky tak hezké, že jsem je musela „hodit na papír“. To zní jako omšelé téma ze školního výletu, ale žádný strach, nebudu horlit pro ten nebo onen stánek, pro interview pana nebo paní spisovatelky, jejichž knihy se mi líbí víc než některých jiných. Byly to jiné dojmy, z nichž jeden následně popíšu. Už když jsem vystoupila z vlaku, hledalo se mnou společně „Ostrov“, tedy místo konání veletrhu, hejno mladých lidí.

Plný dům mladých

Dala jsem se s nimi do řeči a oni mne vzali s sebou a bez řečí přizpůsobili tempo své chůze mým astmatickým průduškám. Dozvěděla jsem se, že jsou středoškoláci a všichni zájemci o umění. Píší, filmují, fotografují. Jejich učitelka se v té zaujaté partě docela ztrácela a teprve když jim kupovala lístky, všimla jsem si jí. Nahrnuli se dovnitř do celého prostoru a s velkým zájmem se pohybovali mezi stánky.

Když už jsem potřebovala trochu odpočinku, našla jsem v poschodí mezi vystavenými knihami enklávu se židlemi, kde právě ředitelka Hejkalová natáčela rozhovory se spisovateli. Přesto tam kousek vzadu bylo možno posedět a vydechnout. Nebyla jsem tam dlouho sama. Poblíž si přisedl postarší pán a za chviličku mne oslovil a začal si stěžovat na štěbetání té „naší“ mládeže, které je tam všude plno.

Jak jsou hlasití, jak živí. Skutečně až k nám bylo možno porozumět úryvkům hovorů o dílech jednotlivých spisovatelů, a snad ještě častěji o vlastní tvorbě všech možných žánrů, libretech, hereckých rolích, o filmování.

Pán byl rozmrzelý a nechápal, že mě ten živý, byť i poněkud hlasitý zájem mládeže nejen nevadí, ale dokonce mi dělá radost a že jim fandím. Za chviličku někteří obstoupili dva právě přítomné spisovatele a já jsem se k nim přidala.

Nevím, kdo měl z toho setkání víc. Jestli ti mladí, nebo spisovatelé, bombardovaní otázkami i připomínkami čtenářů svých knih. Připadala jsem si jako mezi svými žáky kdysi ve škole, když se učiteli podaří navázat oboustranně vztah proudícího zájmu, porozumění a vzájemného obohacování.

Zdálo se mi, že mezi vztahem učitele a žáka, který jsem ve svém povolání poznávala, a spisovatele a jeho čtenáře vlastně není rozdíl, když se spisovateli podaří octnout se čtenáři tváří v tvář a rozproudí se vzájemnost mezi dárcem a obdarovaným.

Těžko říci, kdo je vlastně kdo. Snad takové vzájemné proudění může vznikat i písemně nebo prostřednictvím sdělovacích prostředků, ale tváří v tvář nad dílem, jako tomu bylo na knižním veletrhu, to bylo jistě nejbezprostřednější.

Jsem vzhledem k datu narození dávno už ve školách nepracující učitelka, ale spojení s mladými si udržuji. Tolik se od nich dovídám a většinou jsou to krásní lidé, kterých si vážím, byť je jejich skořápka podle jiné fazony, než třebas bývala před půl stoletím ta naše.

Eva Dobšíková