Člověk by řekl, že když je 29. únor v kalendáři pouze jednou za čtyři roky, nemohlo se v něm stát nic významného. A přece! Přesně před dvaadevadesáti lety byla přijata národním shromážděním první československá ústava. Právě v posledních dnech se debatovalo o tom, že by si spolu s přijetím přímé volby prezidenta ta současná zasloužila hlubší revizi. Neměnit jen její část, ale podívat se na ni jako na celek. Volala po tom řada odborníků.

Jenže jak už to tak u nás bývá, přímá volba se připravovala na poslední chvíli a při nějaké větší změně by hrozilo, že se nestihne. Nebylo dost času. Ale kdy jindy by ho už mělo být dost než v roce, který trvá o plných čtyřiadvacet hodin déle?

I my sami si často stěžujeme, že máme času málo. „Potřeboval bych, aby den byl alespoň o dvě a půl hodiny delší,“ řekl mi včera jeden můj kamarád, když jsem mu nadšeně ohlašoval svůj objev, že letošní rok máme o den více času. Oponoval jsem mu citátem spisovatele Brown H. Jacksona: „Neříkejte, že nemáte dost času. Máte k dispozici úplně stejně hodin denně, kolik měl Michelangelo, Kryštof Kolumbus, Edison, Einstein nebo Churchill.“ On se na mě však otočil a povídá: „Jenže jim nepadal operační systém.“