VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Snad ještě vyhrabou někoho staršího, věří volejbalový veterán Pochop

ČESKÉ BUDĚJOVICE - Zastavit čas neumí, ale bojuje s ním úspěšně. Volejbalista Stanislav Pochop hraje na špičkové úrovni více než dvacet let. A minimálně ještě jednu sezonu má před sebou.

11.6.2007
SDÍLEJ:

Volejbal na špičkové úrovni hraje Stanislav Pochop už více než dvě desetiletí. „A pořád mě baví,“ říká opora extraligového mistra z Českých Budějovic. Foto: DENÍK/Ota Bartovský

„O konci kariéry už mluvím dlouho, ale zatím na něj nedošlo. Volejbal mě pořád baví,“ usmívá se čtyřicetiletý blokař Českých Budějovic, s nimiž v květnu vybojoval extraligové prvenství.

Loni jste se po patnácti letech znovu objevil v nejvyšší domácí soutěži. Co vás k návratu do Česka vedlo?
Nabídky ze zahraničí už nebyly takové, jaké bych si představoval. Většina klubů měla strach, že v mém věku už nezvládnu celou sezonu. Prostě že odehraju jen pět zápasů a skončím, protože mi zdravotní stav nedovolí pokračovat. Tady v Českých Budějovicích to se mnou riskli - a nakonec z toho byl titul. Snad se všichni přesvědčili, že jsem pořád platný.

Opravdu za vším byl jen slabší zájem zahraničních klubů, nebo už vás to i táhlo domů?
Podstatnou roli hrálo také to, že minulý rok ve Francii už nebyl podle našich představ. Nepovedlo se nám totiž zajistit adekvátní školu pro děti. Tím pádem nebyly spokojené a žena taky ne. A to je potom hrozně těžké cítit se dobře někde, kde se třem členům rodiny nelíbí. Prakticky každý den jsem měl na talíři, že by se raději vrátili do Španělska, kde jsme žili čtrnáct let. Jenže ve Španělsku už bylo všechno uzavřené a nešlo se vrátit. Tak jsme se nakonec nasměrovali do Čech.

Nikdy jste neuvažovali o tom, že byste se ve Španělsku usadili natrvalo? Taková představa určitě láká…
To samozřejmě láká, ale… Poslední dva roky jsme byli na Mallorce, kde je velký problém už jen opatřit si byt. Ty jsou tam totiž hrozně drahé. To prostě nešlo zrealizovat. Když mi v klubu navíc nechtěli dát na další rok smlouvu, musel bych si sehnat nějakou práci, což by taky nebylo úplně jednoduché.

A chtělo se vám vůbec utéct od sportu a věnovat se něčemu jinému? Ani nevím, co by český volejbalista mohl ve Španělsku dělat…
Já právě taky ne. (smích) Ne, vážně, pokoušel jsem se vyvíjet nějaké aktivity, ale žádná nedopadla. To nešlo s volejbalem skloubit. Nemůžete dopoledne odtrénovat dvě hodiny a potom se věnovat něčemu jinému. Musíte si odpočinout před odpoledním tréninkem a být připraven i na zápasy. Takže jsem to všechno odpískal a věnoval se jen volejbalu. Jen nevím, jestli nebyla chyba, že jsem měl ambice hrát pořád ve špičkových mužstvech. Třeba by bylo lepší vybrat si nějaké družstvo uprostřed nebo ve spodní půlce tabulky a věnovat se i nějaké jiné aktivitě.

Odejít ze země, kde jste s rodinou žil tak dlouho, muselo být pro všechny hodně bolestné. Děti už asi byly doma spíš ve Španělsku…
Určitě. Dcera se tam narodila a synovi byly čtyři měsíce, když jsme odcházeli z Čech. Takže jsou to malí Španělé. No, malí… Španělé.

Zmínil jste, že České Budějovice věřily ve vaše zdraví. Byl to hlavní důvod, proč jste se usadil právě na jihu Čech?
Především musím říct, že jsem netušil, že budu venku hrát tak dlouho. Proto už jsme si před časem začali hledat nějaké místo, kde bychom mohli bydlet. Do Nového Města, odkud pocházím, se nám nechtělo, protože jsem věřil, že i po návratu ze zahraničí budu ještě hrát volejbal. A v Novém Městě a blízkém okolí toho moc není. Když jsme potom jednou hráli s reprezentací v Českých Budějovicích, zalíbilo se mi tady a začal jsem se domlouvat s vedením. Nakonec trvalo pět nebo šest let, než se můj příchod zrealizoval. Ale povedlo se.

Takže to byl cílený návrat…
Přesně tak. Někdy před pěti lety jsem v Budějovicích začal stavět domek a věřil, že jednání dopadnou dobře a ještě si tady zahraju.

Když se řekne, že se sportovec vrátil ze zahraničního angažmá po patnácti letech, každý si pomyslí něco o veteránovi. Nelezou vám už krkem poznámky a otázky, jestli už nejste na vrcholový sport starý?
Já už si zvykl, protože tyhle otázky dostávám posledních šest sedm let. A odpovídám pořád stejně. Vždycky si totiž říkám, že ještě tuhle sezonu odjedu, a když se mi nebude dařit a volejbal mě přestane uspokojovat, tak bude moje poslední. Ale mluvím o tom už hodně dlouho – a pořád k tomu nedochází.

Ani letos asi končit nehodláte…
Tentokrát jsem nic takového ani neříkal, protože mám smlouvu ještě na další rok. Ale příští sezona už bude určitě moje poslední. (úsměv)

Přesto: neříkáte si někdy, když ráno vstáváte z postele, jestli ještě máte tohle zapotřebí?
Občas. Hlavně když máme dvakrát za sebou dvoufázový trénink, třetí den ráno už se člověku na další moc nechce. Když se má dát v deset hodin do pohybu a předvést nějaký uspokojivý výkon, i když jen tréninkový, tak to není dobré. Ale já jdu na trénink o něco dřív, ještě si sám zastrečuju, rozcvičím se a za chvíli už jsem zase funkční.

Nálady, že byste už s volejbalem praštil, vám tedy dlouho nevydrží…
Ne, určitě ne. Pořád mě to baví. Pokud budu zdravotně v pořádku, není proč končit. Snad jen kdyby přišla nabídka ze zaměstnání, které by mě uspokojovalo, tak bych se s klubem domluvil a zabalil to o něco dřív, než plánuju. Ale zatím žádná taková nabídka není a ani ji moc nevyhledávám. Takže asi těžko přijde.

Už víte, čemu byste se mohl po skončení kariéry věnovat? Zůstanete u sportu, nebo se vrhnete na něco jiného? Jste vystudovaný lesní inženýr…
Jsem vystudovaný lesní inženýr, ale to je asi tak všechno, co mám s lesem společného, protože jsem tuhle práci nikdy nedělal. Už ve škole jsem začal hrát vrcholově volejbal - a rád bych u něj zůstal. Buď jako trenér, nebo něco jiného.

S vedením Českých Budějovic už se domlouváte, jestli byste mohl v klubu setrvat i v jiné funkci?
Musím přiznat, že když jsem se vloni vracel, chtěl jsem být už jen asistent trenéra. To byla moje vize. Jenže tady vyměnili kouče a nový trenér Petr Brom řekl, že to chce dělat sám. A že by mě vzal jako hráče, protože si myslí, že bych mohl být ještě platný. Tak jsem souhlasil s tím, že za další dva roky uvidím. Odpovídající trenérské vzdělání mám, po téhle stránce tomu nic nebrání.

Když už jste sám sebe viděl v roli kouče, nemáte někdy chuť suplovat jeho roli, radit spoluhráčům?
Občas, když vidím nějakou chybu, tak se ji pokouším hráči vysvětlit. Ono je těžké, když je trenér u týmu sám a má na starosti dvanáct lidí, aby se každému věnoval.

Trenérovi nevadí, že mu zasahujete do práce? Nebojí se, že mu tím podřezáváte židli?
Já mu ji v žádném případě nepodřezávám. Jen když vidím, že někdo dělá něco špatně, jde pomalu na smeč nebo dává na bloku špatně ruce, tak mu poradím. To jsem ostatně dělal vždycky.

Trenérská práce by vám tedy mohla sedět…
Popravdě nevím. Potřeboval bych si to vyzkoušet naostro, jenže zatím nebyla příležitost. Ale myslím si, že už se v tom sportu pohybuju dlouho a dovedl bych hráčům poradit. Jenže stejně všechno záleží na tom, jestli trenéra berou. Může být sebelepší, ale když se hráči zaseknou, nezmůže nic.

Jak vás vůbec vnímali spoluhráči z Českých Budějovic? Přece jen jsou, kulantně řečeno, o něco mladší…
(smích) O malinko. Myslím, že mě brali jako normálního spoluhráče. Já se nad ně v žádném případě nevyvyšoval. Berou mě, a když se jim pokusím něco poradit, tak si to vezmou k srdci. Jen doufám, že si nemyslí: No jo, ty seš nějakej chytrej, co mi tady do toho kecáš. (smích) Snad to tak není.

I když je vám čtyřicet, v české extralize jste v uplynulé sezoně nebyl nejstarším hráčem. Petru Štikovi z Benátek nad Jizerou už je dokonce pětačtyřicet let…
A já jsem mu hrozně vděčný, že v extralize hrál. (úsměv) Vždycky, když jsme proti Benátkám nastoupili, zval jsem ho na pivo. Musel jsem mu přece říct, jak jsem rád, že je tady. Ale vůbec nevím, jestli ještě bude příští rok hrát, protože Benátky sestoupily. Ještě byl jeden starší, Peter Goga, jenže v půlce sezony odešel ze Zlína a začal dělat manažera v Prostějově. Tak doufám, že ještě někoho, kdo bude starší než já, vyhrabou.

Máte vůbec ještě nějaké volejbalové přání? Něco, čeho byste chtěl dosáhnout? Ať už týmový úspěch, nebo osobní…
Já se považuju víc za blokaře než útočníka, tak bych chtěl být se sebou spokojenej, co se týče blokování a prospěchu pro družstvo. Ale že bych měl nějaké ambice, třeba být nejlepší ve statistikách, to asi ne.

Nedávno jste byl vyhlášen druhou hvězdou ligy, což určitě potěší. Nebo to – vzhledem k tomu, co jste právě řekl – nijak zvlášť nevnímáte?
Moc ne. Ani nevím, z jakého důvodu bych měl být hvězda ligy. Já navíc v české extralize nějakou hvězdu marně hledám. Nenacházím tady nějakého výjimečného hráče. Ti, co začnou vystrkovat růžky, okamžitě utečou do zahraničních lig. Za hlavní hvězdu sice zvolili Dalibora Poláka, ale když hrál proti nám, tak ze sedmi zápasů zahrál dobře možná dvakrát. Proto mi nepřijde, že by byl nějaká veliká hvězda.

Když jsme nakousli, co byste si ještě chtěl splnit. Mrzí vás něco, co jste v minulosti nedotáhl úplně do konce?
Trochu mě mrzí naše reprezentační vystoupení na mistrovství světa v Japonsku v roce 1998. Přijeli jsme, odehráli tři zápasy, všechny hladce prohráli a jeli zase domů. Myslím, že to jsme si tehdy nezasloužili. Jenže vzhledem k tomu, jak to pojala celá Česká volejbalová federace, tak to asi nemohlo dopadnout jinak. Přijeli jsme dva dny před mistrovstvím a neměli žádný čas na aklimatizaci. Tohle vystoupení mě opravdu mrzí, jinak jsem spokojenej. Snad možná ještě… To mě snad ani nemrzí, ale byla by to taková třešnička na dortu, kdybych vyhrál nějaký evropský pohár. Byl jsem dvakrát ve finále a dvakrát jsme prohráli s italským mužstvem. Ale jsem rád, že jsem s mužstvem došel tak daleko. To ostatně považuju za můj největší úspěch.

Chvilku se o vás mluvilo také v souvislosti s plážovým volejbalem, že byste se společně s Michalem Palinkem mohli podívat i na olympiádu. Nemrzí vás, že to nevyšlo a do Atén jste se neprobojovali?

Ono je těžké sloučit vrcholový plážový volejbal s vrcholovým šestkovým volejbalem. Když jsem někdy v půlce května skončil v šestkovém volejbalu, hned jsem naskočil do reprezentační dvojice v plážovém volejbalu. Proto jsem neměl nijak velké ambice a chtěl si to jen zkusit. Naopak můj kolega Michal Palinek, který se tím víceméně živil, takové ambice pochopitelně měl. Ale on byl po zranění a já nováček, takže nám sezona nevyšla úplně podle představ. Tedy podle jeho představ.

I když bydlíte v Českých Budějovicích, kořeny máte v Novém Městě na Moravě. Najdete si ještě čas zajet na Vysočinu?
Určitě. Když jsem byl v zahraničí, každé léto jsme v Novém Městě pobyli dva až tři měsíce. Teď už je to trochu horší, ale na návštěvy jezdíme pořád a o prázdninách k našim vždycky dáváme děti. A to svoje „su“ si taky pořád udržuju. I když je trochu divný, když řeknu: Já su z Budějic. Jenže toho už se nezbavím. (smích)

Kdo je Stanislav Pochop

  • Čtyřicetiletý profesionální volejbalista, bývalý reprezentant.
  • Pochází z Nového Města na Moravě, jehož barvy hájil až do juniorského věku.
  • Po gymnáziu odešel na vysokou školu do Brna, volejbal hrál za místní Teslu.
  • První úspěchy sbíral v Olympu Praha, s nímž se stal v roce 1991 mistrem Československa.
  • Poté se vydal do Španělska, kde vydržel čtrnáct let a vystřídal dresy tří klubů (Soria, Gran Canaria, Palma de Mallorca). Třikrát vyhrál španělskou ligu, čtyřikrát pohár.
  • Další „zahraniční“ rok přidal ve francouzském Montpellier.
  • Loni se vrátil do nejvyšší domácí soutěže a České Budějovice dotáhl až k mistrovskému titulu.
  • Vystudovaný lesní inženýr. Ženatý, dvě děti (syn Jakub, dcera Veronika).

Další volejbaloví vyslanci Vysočiny

Michal HRAZDIRA
(Jihlava)

Věk: 21 let
Post: smečař
Klub: Treviso (Itálie)/Hot Volley Vídeň (Rakousko)

Martin KRYŠTOF
(Velké Meziříčí)
Věk: 23 let
Post: libero
Klub: Liberec


Peter PLÁTENÍK
(Světlá nad Sázavou)

Věk: 26 let
Post: smečař
Klub: Milán (Itálie)

Lubomír STANĚK
(Chotěboř)

Věk: 31 let
Post: blokař
Klub: Toulouse (Francie)


Jan ŠTOKR
(Telč)

Věk: 24 let
Post: univerzál
Klub: Perugia (Itálie)

11.6.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Kraj opět vypisuje dotace na kotle. Bez nutnosti zateplování

Na novorozeneckém oddělení JIP v Nemocnici Jihlava mají nové pomocníky. Pletené chobotnice.
4

Malá miminka se zabaví uchopením chobotniček

Hráli jsme tragicky, láteřil trenér Votava

Telč, Kostelec – Jedni se plácali po ramenou, druzí odcházeli ze hřiště se sklopenými hlavami. Fotbalové „átřídní“ derby mezi Telčí a Kostelcem vyznělo jasně pro domácí, kteří slavili výhru 4:0.

Krpálek se trefil sedmnáctkrát

Jihlava – O víkendu začala nová sezona pro národní házenkáře SK Autonot. Jihlavští muži vstoupili do oblastního přeboru jasnou výhrou nad rezervou Drakenu Brno, stejného soupeře přejeli i starší žáci. Pouze starším žákyním vstup do nového ročníku nevyšel.

Místní části Třeště budou mít vlastní kanalizaci

Třešť – Město Třešť se rozhodlo v příštích letech investovat do svých místních částí. Konkrétně do Salavic a Bukové. Chce lidem udělat splaškovou kanalizaci a čistírnu odpadních vod. V obou částech jde o investici za necelých 30 milionů korun. Budovat by se mohlo začít v roce 2019 a 2020.

Žáci z jihlavské školy se dost často stěhují

Jihlava – Základní škola (ZŠ) Jungmannova v Jihlavě se od těch ostatních odlišuje. Její žáky představujeme ve středečním seriálu Deníku s názvem Moje první školní tablo. Školu tvoří speciální třídy od prvního až do devátého ročníku, a také jedna přípravná třída.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení