Horolezec Radek Jaroš se jen hodně pomalu smiřuje se skutečností, že musel kvůli poraněnému prstu vzdát boj s osmitisícovkou ještě v základním táboře.

„Zhruba pětkrát denně uvažuju jestli se tam nemám vrátit, ale k tomu bych potřeboval nové finance. Když se na to podívám rozumně, vím, že je to nesmysl,“ svěřil se zklamaný třiačtyřicetiletý horolezec.

Takže už byste se nevrátil ani kdyby se zčista jasna objevil bohatý strýček?
Na pohádky nevěřím. Musel bych letět vrtulníkem nahoru do základního tábora, ale to je prostě nereálné.

Jak k vašemu zranění vlastně došlo?
Potřeboval jsem přesunout jeden velký kamen. Jenomže jak jsem ho zvedal, byl pod ním led a sklouzl. Padal mi na nohu, tak jsem se ho snažil zachytit, protože jinak by mi rozdrtil nohu. No a mezi botu a ten kamen se mi dostaly prsty.

Co vám proběhlo hlavou. Objevilo se hned varovné světlo, že je možná konec s výpravou?
Zpočátku ne. Až po chvilce jsem cítil teplo v rukavici, a když jsem jí sundal byla celé od krve.

Jak dlouho jste pak zvažoval jestli expedici vzdát, či nikoliv?
Permanentně několik dnů. Věděl jsem, že mám zaplacené tři osmitisícovky, včetně Gasherbrum. Jenomže to prostě nešlo. Pravou ruku potřebuju a navíc v tom prostředí by se mi prst hojil zhruba měsíc a půl. Navíc se do rány mohla dostat infekce. Proto jsem to zabalil.

Říká se, že chlapi nebrečí, ale tohle k pláči určitě bylo…
Taky jsem brečel. Ne kvůli bolesti, ale ve chvíli, kdy jsem druhý den po svém rozhodnutí vstával jako první a šel se podívat nahoru na kopec. To jsem neustál.

Hodně deprimující pak asi musel být i pohled na vzdalující se horu při odletu vrtulníkem…
Měl jsem i horší zážitek. Byla tam totiž devítičlenná česká výprava, a když jsem se chystal na odlet, tak ani jeden z nich mi neřekl ahoj. Američani přišli, objali mě a popřáli brzké uzdravení. Ale z Čechů nepřišel ani jeden! Teda samozřejmě kromě Zdeňka Hrubého, s nímž jsem lezl.

Měli ke svému chování nějaký důvod?
Říká se tomu konkurence. Je to sice zvláštní, ale i u horolezců funguje.

A váš kolega se pak přidal ke komu?
Právě k těm Čechům. Jiná možnost v podstatě ani nebyla. Nechal jsem mu svůj satelitní telefon a tak jsme vlastně pořád v kontaktu.

Když se vrátíme k tomu nešťastnému zranění. Na vašich webových stránkách vypadal rozdrcený prst dost hrozivě…
Ale zlomenina se zaplaťpánbůh nepotvrdila. Hned jak jsem dorazil do nemocnice, ukázal rentgen, že je prst celý.

Jak vám v tu chvíli bylo? Nevyčítal jste si svoje rozhodnutí vrátit se?
Chvilku ano, ale naštěstí mi ho pak v brněnské nemocnici špatně ošetřili.

Naštěstí?
Jasně, obmotali ho celý nějakou leukoplastí, přes kterou nemohl dýchat. Druhý den jsem měl obvaz prosáklý krví. A když jsem pak třetí den přišel do Nového Města na převaz, bylo to fakt dost hrozný. Takže jsem si ani nic nevyčítal.

A co sponzoři, ti vám taky nic nevyčítali?
S drtivou většinou jsem ještě ani nemluvil. Ale těch pár, s nimiž jsem se spojil, tak ti naštěstí říkali, že s nimi můžu počítat dál. Jenomže víte jak to chodí, mezi úspěchem a neúspěchem je velký rozdíl.

Máte teď neplánované volno, jak ho strávíte?
Práce si mě vždycky najde. (smích) Alespoň budeme mít s Pavlem Jonákem (novoměstský horolezec - pozn. redakce) dost času se připravit na naši podzimní expedici do indických Himálají. Ta kdyby se nám povedla přesně tak jak si plánujeme, to by byla fantazie.

K2 už jste úplně vypustil z hlavy, nebo chystáte v brzké době pátou návštěvu?
Ty nejbláznivější plány jsou hned na příští rok. Ale to vím, že je úplná magořina. (smích) Spíš si myslím, že teď dám Pákistánu tak dva roky pauzu.