Friedl: Byl to nejhorší a nejproblémovější rok

Na svém kontě má patnáct deblových titulů, letos však do jeho sbírky přibyl jen jediný, byť na prestižním turnaji ve Stuttgartu, kde se mu nikdy nedařilo. To je na jeho formát málo.

„Kvůli zdravotním problémům to je můj nejhorší a nejproblémovější rok. Když něco bolí, nejde pořádně trénovat, chybí radost a chuť ze hry. Záda cítím všude, na tréninku, v zápasech, při chůzi, sezení i spaní,“ krčí rameny na Nový rok jednatřicetiletý tenista.

Nakolik vás skutečně omezily problémy se zády?
Normálně odehraju za sezonu tak pětatřicet turnajů. Letos jich mám na kontě sotva pětadvacet, navíc hodně z nich jsem absolvoval na hranici snesitelnosti. S bolestmi a bez chuti.

Může stav nepohody přerůst ve frustraci?
Lehce. Je to obrovský rozdíl být, a nebýt zdravý. Zní to jako klišé, ale je to tak. To si teprve člověk uvědomí. Najednou prohrává s lidmi, se kterými by nikdy neprohrál nebo maximálně jednou z deseti případů. A najednou je to klidně šestkrát v řadě.

Jak zní vůbec diagnóza?
Mám vyhřeznutou ploténku. Není to sice nějak moc, asi tři nebo čtyři milimetry, takže z hlediska nálezu by to takový problém neměl být. Třeba Franta Čermák nebo Cyrda Suk mají výhřez devět milimetrů, ale dává mi to pořádně zabrat. Je to dlouhodobá záležitost.

Kde lze vlastně hledat příčiny? Nemyslím, že zrovna vy byste takovou věc podcenil…
Důvod je jeden. Nebo vlastně dva, ale ten druhý souvisí s prvním. Vrcholově hraju tenis deset patnáct let a tělo se čím dál více opotřebovává. Zapojoval jsem pořád stejné svaly, ostatní ochably. Já jsem si dělal tréninky vždycky sám, a když je člověk mladý a nemá problémy, možné dopady na zdraví neřeší. Až když nastanou. Já jsem nebyl schopný používat svaly, které drží páteř.

Co vám tedy řekli fyzioterapeuti?
Je to právě výsledek těch deseti patnácti let a teď se všechno načetlo. Není to nic vážného, ale musím dělat speciální posilovací cviky. Musím se je naučit, aby mělo cvičení efekt, a potom je hlavně aplikovat v tréninku i při hře. Automaticky. A to není záležitost z týdne na týden, ani z měsíce na měsíc.

Můžete být konkrétnější, zkuste dát nějaký příklad!?
Při pohybu musí být svalstvo napnuté, aby pomohlo páteři. Já jsem měl některé svaly uvolněné. Fyzioterapeut mi řekl, abych zapnul svaly a potom u toho v klidu dýchal. Moc mi to nešlo, není jednoduché se to naučit. Zkuste to sám. Dobrá je kombinace speciálních cviků a plavání.

Chodíte na nějaké kontroly?
Přímo ne, byl jsem několikrát u fyzioterapeuta Pavla Koláře, ale i u jiných. Všichni říkají to samé. Dokonce jsem jel i do Německa za lékařem, který má u Mnichova speciální kliniku s přístroji určenými na potřebné posilovací cviky.

Kdy jste začal s touto procedurou?
Už to budou skoro tři měsíce. Po turnaji v Moskvě (začátek října - pozn. autora) jsem se dokonce rozhodl, že předčasně ukončím sezonu. Během tří dnů jsme odehráli tři zápasy a záda začala bolet. V semifinále jsem od druhého setu úplně odpadl. Rozhodl jsem se věnovat léčbě, abych byl na začátku příštího roku fit. Už teď cítím rapidní zlepšení. Kolář říkal, že u někoho to trvá až rok. Je pozitivní, že u mě to zabírá už teď.

Zkusím nastínit váš den. Cvičení, regenerace, možná lehoučký trénink, cvičení a zase regenerace. Je to tak správně?
(smích) Cvičení ano, lehoučký trénink za tenisové protažení se dá považovat. Regenerace? Masáže a podobně nejsou špatné, ale na tohle takový vliv nemají. Pomůže, ale rozhodně stav nezlepší. Můj plán je hodně cvičit a občas trénovat a postupně zvyšovat zátěž.

A doufat, že to půjde…
A doufat, že to půjde.

Teď mi přišla na mysl kacířská myšlenka, nenapadlo vás, že byste mohl s vrcholovým tenisem i skončit?
Když člověk má bolesti, tak se tomu neubrání. Kdyby mi někdo z lékařů řekl, že se to bude jen zhoršovat a zhoršovat, smířil bych se s tím. Ještě méně si totiž dovedu představit, že bych nemohl vůbec sportovat, jsem odmalička zvyklý na tenhle způsob adrenalinu. Výsledky jsou ale v mezích sportovce normální, takže nějakou dobu chci ještě hrát.

Zmínil jste se, že byste na začátku roku byl rád fit. Jste však také připraven na alternativu, že se váš návrat zpozdí?
Jestli se nebudu cítit v pořádku, tak ano. Klidně si dám delší pauzu, nechci nic uspěchat. Poslední dva roky jsem to všelijak pytlíkoval, a čekal, že to přejde. Už vím, že samo to neodezní. Naštěstí jsem na konci roku ustál pád dolu, nehrozí mi sešup někam na šedesáté sedmdesáté místo v žebříčku. Mohl bych si dovolit vynechat první tři turnaje a začít až na antukách v Jižní Americe.

Co na to váš parťák František Čermák?
Jsme domluvení, že si do Australian Open sežene někoho jiného. Já uvidím, jestli budu hledat, nebo ty tři turnaje vynechám úplně. Potom bychom měli spolu pokračovat.

Je pro vás vysvobozením návrat k sobě?
Nevím, jestli vysvobození. Jenže po našem rozchodu v červenci minulého roku jsem toho moc neuhrál a Franta taky ne. Domluvili jsme se a vyhráli jsme spolu Stuttgart. Jenže potom přibyly bolesti a ubyla jistota.

Proč myslíte, že se vám s Němcem Michaelem Kohlmannem, se kterým jste zahájil tento rok, nedařilo?
Stylem jsme si nesedli. Kdybych ale byl stoprocentně fit, mohl jsem pár zápasů rozhodnout. Mohli bychom si na sebe zvyknout a třeba by bylo všechno OK. O tom, že se nám nedařilo, rozhodlo více faktorů.

Mluvíme zatím jenom o negativních věcech, o vašich zdravotních problémech…
(skočí do řeči) Jenomže já je mám celý rok.

Právě proto vítězství na půlmiliónovém turnaji ve Stuttgartu je velký úspěch, ne? Zvlášť když se vám tam nikdy nedařilo?
Na téhle úrovni už člověk něco umí. I když jsou problémy, tak se to někdy všechno sejde a povede se to. Byl to hezký okamžik, protože jsem se tam nikdy nedostal dál než do druhého kola. Užíval jsem si ještě turnaj v rakouském Pörtschachu, kde jsme s Dávou Škochem prohráli až ve finále s pozdějšími vítězi US Open Knowlem a Aspelinem. Potom už toho moc nebylo.

Kdy vám bylo nejhůř?
Asi na jaře. Začátek roku jsem odehrál v bolestech. Vrátil jsem se domů a dal si tři týdny pauzu. Potom jsem odletěl na antukové turnaje do Jižní Ameriky, kde mě hned po dlouhém letu do Brazílie chytla záda. V bolestech jsem odehrál další tři turnaje a až v březnu jsem byl schopný sehrát pár vyrovnaných zápasů ve Spojených státech, třeba těsná porážka s dvojicí Björkman, Mirnyj 7:5, 4:6, 5:10 v Indiana Wells. Díky obstřikům jsem to vydržel až do Miami, jenomže potom jsem si musel dát zase přestávku. Nebylo nic příjemného místo účasti v Monte Carlu se rozehrávat na challengerech v Maroku, Praze nebo Prostějově.

Ustál jste to. Můžete tento rok nazvat také jako poučný?
Spíš hrozně nepříjemný. Záda bolí, nic mě nebaví. Jsem zvyklý na pohyb a ten mi chybí. Je to trápení celý rok. Podvědomě se bojím bolesti, prudkého pohybu, i když třeba vím, že se nic nestane. Rok 2007 je špatný. Sedmičku jsem měl vždycky rád, ale už asi nebude mým oblíbeným číslem.