S malorážkou přišel velký divácký i televizní boom

V polovině minulého století však biatlon pro diváky tak atraktivní nebyl. Jak jsme již zmiňovali v minulém dílu seriálu, střílelo se ze čtyř různých vzdáleností (250, 200 a 150 m vleže a 100 m vestoje) a to na papírové terče. To způsobilo, že na takovou dálku diváci skoro nic neviděli. Dalším problém byl fakt, že jako zbraně se používaly velkorážky. Kvůli bezpečnostním opatřením musely být zóny za terči velké.

To nebyl takový problém třeba v Rusku nebo ve Skandinávii, ale v ostatních evropských zemích, které jsou více zalidněny, ano. Z tohoto důvodu v roce 1976 Rakousko, jedna ze zemí UIPMB (Mezinárodní unie moderního pětiboje a biatlonu), v čele s Josephem Deflorianem iniciovalo nahradit velkorážku za malorážku. Mnoho zemí, mezi nimi Finsko, Norsko, Polsko, Rusko, Švédsko a USA, bylo proti tomuto návrhu. Důvod byl nasnadě, od armády dostávali závodníci zbraně i munici zdarma. Nakonec však návrh prošel.

„Jsem si jistý, že tahle změna otevřela biatlonu dveře do zlatých časů. Dnes se střelnice kvůli tomu nacházejí v prostoru v blízkosti startu a cíle. Diváci přímo na stadionu vidí, jak si kdo střelecky vede, u televizních obrazovek je to stejné. Tohle samozřejmě právě nemohlo zůstat nezajímavé pro televizní společnosti. Biatlon se stal televizním sportem,“ tvrdil v knize 50 let biatlonu Wille Grut. Tenhle Švéd je olympijský vítěz v biatlonu z roku 1948 ve Svatém Mořici a zároveň i moderním pětiboji v Londýně a generální sekretář UIPM/UIPMB v letech 1960 – 1984.

„Ano, byla to revoluce. Revoluce, která začala už v roce 1968. Velkorážka byl problém, který brzdil rozlet biatlonu. Pro mě to jako šéfa firmy začalo v roce 1975, kdy jsem dostal zakázku od německé armády, abych pro německý biatlonový manšaft vyrobil praktičtější zbraně. Jednalo se o olympijské hry v roce 1976 v Innsbrucku“ vzpomíná ve stejné publikaci Dieter Anschütz, majitel stejnojmenné firmy.

Velkého spojence v malorážce našel právě v doktoru Deflorianovi, jenže oba museli rozvířit tehdejší stojaté vody. Posbírali spoustu pádných argumentů (možnost zkrátit střeleckou vzdálenost na 50 m, prostorové úspory, lepší bezpečnostní zabezpečení střelnice, zmenšení terčů, což umožnilo výrazné zlevnění nákladů, nebo až o devadesát procent levnější střelivo. Získali řadu spojenců, striktně však byli proti Rusové, kteří v té době s velkorážkami dominovali.

Svou snahu soustředili směrem k mistrovství světa v Hochfilzenu v roce 1978, nakonec došlo po jistých peripetiích k odhlasování změny (poměrem hlasů 17:5).

„Na začátku nové éry se používaly podle mého nápadu malorážky s otočným uzávěrem, potom v roce 1984 pozměnil talentovaný zbrojař Peter Fortner uzávěr na malorážce olympijského vítěze Petera Angerera na přímý,“ dodává Anschütz.

Výsledek? Devadesát procent biatlonové špičky dnes používá malorážku Anschütz-Fortner. Stanovené parametry malorážky jsou: Ráže hlavně je 5,6 mm („22“) long rifle, odpor spouště musí být minimálně 0,5 kg, puška musí mít (bez zásobníků a střeliva) minimální hmotnost 3,5 kg.

Zítra čtěte o vzniku Mezinárodní biatlonové unie (IBU), v sobotu o historii biatlonu na zimních olympijských hrách a v pondělí formování programu jednotlivých disciplín.