VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Mladá zlatnice Veronika Kolmanová provozuje zlatnickou dílnu v Bystřici

Bystřice nad Pernštejnem - Před téměř čtyřmi lety si zlatnice Veronika Kolmanová otevřela v Bystřici malou dílnu a pustila se do práce. Zpočátku jenom pár hodin denně. Za další rok, po mateřské dovolené s mladším synkem, hodin strávených v dílně přibylo. Nechyběla tam ani dětská postýlka, když tatínek zrovna nemohl hlídat. Dnes už mladá zlatnice ví, že své zákazníky v Bystřici našla, nicméně cesta to nebyla jednoduchá.

21.4.2016
SDÍLEJ:

„Nechala jsem si od zlatnice v Chebu vyrobit náušnice a její práce mě nadchla. Najednou jsem věděla, že přesně to chci dělat,“ říká bystřická zlatnice Veronika Kolmanová.Foto: archiv Veroniky Kolmanové

Nelitujete tedy, že jste si dílnu v malém městě otevřela?

Nepopírám, že to bylo náročné. Počáteční představa je vždycky trochu jiná, člověk má růžové brýle a postupně zjišťuje, jaká nečekaná úskalí podnikání obnáší. Není to jenom o tom, že si najdu zákazníky a začnu vyrábět… Připadala jsem si jako dítě, které se učí chodit, nejde se jen tak najednou rozběhnout. Občas jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala, že to zabalím…

Ale nevzdala jste to…

Díky zákazníkům, kteří se začali vracet, ne. Když třeba přišla paní, jak je s prstýnkem ode mě spokojená, jak jí ho všichni chválí a že už od nikoho jiného šperk nechce, to je nádherný pocit. To jsem si vždycky řekla, že by byla škoda všechno jen tak zahodit, a vrhla se do práce ještě usilovněji. Doufám, že nejhorší už snad mám za sebou…

Ke své profesi jste se dostala oklikou. Málokdo nejdříve vystuduje střední školu, pak se pustí do vysoké, aby pak zjistil, že se chce živit vlastníma rukama, a jde se vyučit řemeslu…

Po základní škole jsem absolvovala střední umělecko-průmyslovou školu v Českém Krumlově, obor malířství, a pak začala studovat pedagogiku na vysoké škole v Plzni. Představovala jsem si, že jednou budu učit na střední škole malířství a dějiny výtvarné kultury. Poměry na vysoké škole mi ale neseděly, takže po dvou semestrech jsem požádala o odklad a nastoupila do učení na zlatnici.

Jak vás to napadlo?

Nechala jsem si od zlatnice v Chebu vyrobit náušnice a její práce mě nadchla. Najednou jsem věděla, že přesně to chci dělat. Jenže zlatnická vysoká škola neexistuje, ani studijní obor, kde by člověka naučili řemeslo. V učení jsem byla nestandardní žák nebylo mi patnáct, ale přes dvacet, a nepřišla jsem ze základní školy, ale z vysoké. Naštěstí se mi podařilo v Plzni objevit mistra, u kterého jsem tři roky pracovala jako tovaryš, a do Prahy do školy jezdila dělat zkoušky. První rok jsem ve zlatnictví jen zametala a koukala se, co a jak dělají. Později mě k něčemu pustili, když viděli, že jsem to nevzdala, a třetí rok jsem už pracovala samostatně.

Nevyučila jste se tedy, abyste pak pracovala pro toho mistra?

Proč by si vychovával konkurenci? Zavázala jsem se, že po vyučení budu pět let pracovat pro něj, ale kdybych si v té době chtěla otevřít svoji dílnu, nebude to na Plzeňsku. Takže jsem se vrátila na Vysočinu, do Bystřice.

Měla jste z toho obavu?

Začínala jsem s tím, že jsem měla některé své původní zákazníky, a další jsem si postupně našla v Bystřici a okolí. Vysočina je v tomto ohledu trochu specifická. Lidé dlouho vyčkávají, zda se nový řemeslník udrží, jestli je seriózní, než si od něj něco nechají udělat. Proto jsem také s řemeslem začala už při mateřské, abych „stihla" přesvědčit lidi, že pracuji kvalitně a podle jejich přání.

Lidé většinou byli zvyklí zajít do zlatnictví a něco si vybrat. Když se jim nic nelíbilo, šli jinam…

Zlatnická dílna není zlatnictví, kde se cennosti jen prodávají. Výhodou dílny je, že zákazník se na výrobě šperku dohodne přímo se zhotovitelem a může přijít na zkoušku. Výhodné je to i při různých opravách. Neopravuji za každou cenu, když třeba vidím, že je to zbytečné a za chvíli se ten řetízek roztrhne o kousek dál. Spíš se s lidmi snažím domluvit, co by ze šperku šlo zachovat, nebo jak z toho zlata vyrobit nový. A také zjistit, co přesně by se jim líbilo. Ale za tu dobu, co v Bystřici působím, už lidé poznali, že si mohou „vymýšlet"…

To znamená co?

Ze začátku mi spíše každý říkal, ať mu něco navrhnu, že já jsem zlatník a vyznám se v tom. Když ale na mém Facebooku přibylo fotek hotových šperků, nebo si je lidé mezi sebou ukázali, začali se jimi inspirovat, což je dobře. Teď například budu dělat přívěsek ve tvaru skarabea, který si do detailu vymyslel a objednal zákazník pro svoji paní. Bude to zlatý brouk držící v předních nožičkách diamant a krovky budou z vybroušeného modrého lapisu lazuli. Je to zajímavá práce, to mě nenapadlo, že budu vyrábět i egyptské šperky.

Musí mít zákazník svoje zlato?

Nemusí, ale většinou ho má. Třeba i nějaké zapomenuté zuby po babičce… Jeho materiál pošlu do tavby, kde se stanoví přesná ryzost slitku. Zákazníka šperk vyjde levněji, když dodá svůj materiál, nebo alespoň jeho část. Já materiál kupuji od akreditovaných dodavatelů jako zlatý či stříbrný plech nebo drát a také vykupuji zlaté i stříbrné zlomky od lidí. Kontrolám z puncovního úřadu musím prokazovat, odkud materiál, který musí mít zákonem stanovenou ryzost, mám. Jeho zbytky pak opět posílám zpět do tavby. Zlatník si už zlato sám netaví, jsou na to přesně stanovené normy.

Raději šperky vyrábíte, anebo opravujete?

Záleží na tom, o co jde. Oprava, nebo spíše zrestaurování, může být někdy složitější než vyrobit nový šperk. Je to výzva. Navíc opravovat staré šperky a dát do nich i něco ze sebe, aby zase dělaly někomu radost, je úžasné. S takovými šperky jsou lidé často spojeni citovým poutem. Jedné paní jsem opravovala mosazný šperk po mamince nemohla uvěřit tomu, že po vyleštění vypadal jako zlatý. Předtím se ho už ale někdo pokoušel opravovat a místo původních perliček do něj zasadil štrasové kamínky. Paní to na krku při nošení škrábalo. Zasadila jsem tam malé perličky a paní byla dojatá, protože přesně takhle si ten šperk pamatovala, když ho nosila její maminka. Byla jsem z toho nadšená, když jsem viděla, jakou má radost.

Na Vysočině si asi nemůžete nasadit ceny jako třeba někde ve velkoměstě…

Samozřejmě, navíc když s řemeslem začínám. Ale je pravda, že mi už třeba jedna paní „vyhubovala", že jsem prý moc levná. A že ona by to za ty peníze nedělala. Řekla jsem jí, že to je jenom začátek a že třeba jednou budu tak drahá, že už pak ke mně ani nepřijde (smích)…

Jak stíháte obsluhovat zákazníky a u toho vyrábět šperky?

Když mám zakázek hodně, vyrábím spíše večer a někdy i v noci, když je klid. Na složitou práci se musím soustředit. Také zákazníkům nemusí být příjemné, když za pultem chvíli čekají, než něco dokončím, abych se jim mohla věnovat.

Začala jste pořádat něco, čemu se říká perlová přehlídka. Co si pod tím pojmem představit?

Je to akce jen pro zvané lidi, kteří mají zájem o perly. Perly mají u nás bohužel trochu špatnou pověst, protože podle pověr znamenají slzy, a kdo je nosí, bude prý v životě nešťastný. Mrzí mě to, není důvod perlám takhle ubližovat. Proto mě potěšilo, když se mi ozvalo několik zákaznic, které mají perly rády a chtěly jich vidět více pohromadě, aby si mohly vybrat. Na tu přehlídku proto přijíždí člověk, který perly nakupuje na burzách po světě a nabízí je zlatníkům ke zpracování nebo i do zlatnictví.

Jak to probíhá?

Zájemce musí nejdříve kontaktovat mě, abych mu dala čas a místo, protože přehlídka je z bezpečnostních důvodů neveřejná. Pozvaný člověk pak má 45 minut na výběr. Ale nemusí si třeba vybrat nic. Nebo může požádat o radu a doporučení, když si přinese svůj perlový náhrdelník a chce k němu například perlové náušnice nebo náramek. Množství perel je na přehlídce takové, jaké běžné zlatnictví, pokud se na perly nespecializuje, není schopné nakoupit. A zákaznice jsou spokojené, že za takovou akcí nemusejí do Prahy a jiných velkých měst. Když si zákaznice vybere, perly cenově vycházejí lépe, a pokud by měla i své zlato, zaplatí jen za perlu a zlatnickou práci.

Kolik vůbec stojí perla?

To se nedá paušalizovat. Perel je velké množství druhů a velikostí, mořské jsou dražší než sladkovodní. Třeba sladkovodní perličky o průměru asi milimetr a půl, které se používají do starožitných šperků, vyjdou na šedesát korun za kus. Nejdražší jsou kulaté čistě bílé perly s vysokým leskem, takové stojí od tří set korun za kus, jejich průměr je pět až šest milimetrů. Perla, která měří například centimetr v průměru, stojí kolem tisíce korun. Prostřednictvím perlové přehlídky mohou zákazníci získat krásné a čerstvé perly.

Čerstvé?

Perly přirozeně stárnou, zhruba po dvaceti letech se některé mohou začít i loupat. Nejhorší je uložit je doma do krabičky a nechat je tam. Perly potřebují vzduch a také i vlhkost ideálně jednou ročně je dobré jim dopřát perlovou koupel, nejlépe dvanáctihodinovou. Perly se převléknou na novou perlovou šňůru a nauzlíčkují se. Zapínání někdy potřebuje opravit, vyleštit nebo vyměnit. S takovou činností mi už pomáhají i synové.

Pravda, postýlka v dílně stále připomíná častý pobyt dětí.

Synové v dílně v podstatě vyrůstají, takže vidí, jak práce zlatníka vypadá. Od přijetí zakázky, objednání materiálu, výroby a zkoušek až do chvíle, když si zákazník pro hotový šperk přijde. A samozřejmě mě těší, že je všechno to dění zajímá. Mladší, kterému bude na podzim pět let, už zkouší první návrhy prstýnků jeden se slunečnicemi ze tří druhů zlata navrhl babičce a při výrobě mě teď kontroluje, jestli to dělám přesně podle jeho návrhu. Staršího syna, osmiletého, zase spíše zajímá pokladna, rovná mince do komínků a přepočítává je, miluje kalkulačku…

A sami ještě vyrábět nechtějí?

To by samozřejmě chtěli, ale vysvětlila jsem jim, že to zatím nejde, a zavedli jsme takzvané měření ručiček. Prostě dokud nebudou mít ruku velkou jako máma, kleště v ní držet nemohou.

Měření ručiček se koná často?

Dost často…

Jak stíháte skloubit rodinu s časově náročnou prací, která vás navíc baví a naplňuje?

Občas nejsem doma, nebo tam v týdnu není uklizeno a navařeno. S pocitem, že nestíhám všechno, bojuji a rodiny mi je líto, protože přicházejí o tu klasickou mateřskou péči. Chápu, že ani manžel z toho někdy není příliš nadšený. Nepracuji podle pevné pracovní doby, když večer usínám a v hlavě mi vyskočí návrh šperku, vstanu a jdu si ho nakreslit.

Co s tím?

Snažím se ve dnech, kdy je volněji, mít čistou hlavu, abych se mohla více věnovat rodině. Věřím, že to půjde, jen ještě musím vychytat detaily. Doufám, že už budou jen lepší zítřky už třeba v dílně nemusím míchat sunar (smích)…

Autor: Lenka Mašová

21.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Offroady u Pístova.
18

Terénní vozy v září opět rozryjí pístovské mokřady

Michaela Horáková začala budovat své sny, oprostila se od stereotypní společnosti a založila vlastní architektonické studio. K tomu přišla tento rok s vlastní módní značkou Mishe.
25

Tvrdohlavě kráčím proti proudu

OBRAZEM: Úroda na Sádku je nejlepší za pět let. Suchu navzdory

Vysočina /ROZHOVOR/ – V nejzápadnější a nejvýše položené viniční trati Znojemské podoblasti právě dozrávají hrozny. Pro vinaře Lubomíra Lampíře z Vinařství Sádek u Kojetic a jeho spolupracovníky tím začíná jedno z nejnáročnějších období. Hrozny ze Sádku i z ciziny se začnou měnit v burčák a následně i ve víno. Vedla k tomu náročná sezona, která nejspíš přinese výjimečnou úrodu.

Humpolec nebo Košetice, kdo znovu vyhraje?

Vysočina – Všech sedm zápasů fotbalového krajského přeboru se bude hrát až v neděli. Vše načne dopolední mač ve Stáji, zbytek je na programu odpoledne. A hodně sledované bude okresní derby dvou neporažených. Stoprocentní Humpolec totiž přivítá nováčka z Košetic, který také zvládl obě kola na výbornou. Domácí si budou dávat pozor na euforii soupeře, hostující trenér zase upozorňuje na skvělou fyzičku humpoleckých fotbalistů.

Tasmánské čerty zatím zastupují v zoo psi pralesní

Jihlava – Někdo se v zoo během léta narodil, další zvířata jsou z chovů jiných zahrad. Nejnavštěvovanější místo v Kraji Vysočina proto návštěvníky láká nově na psy pralesní, hrošíka či nově narozené opeřence. Psi pralesní jsou zatím alternativou k tasmánským čertům, tedy ďáblům medvědovitým, o které zahrada usiluje.

AKTUALIZOVÁNO

Stromy padaly na silnice, auta i karavan

Vysočina – Plné ruce práce měli přes noc hasiči i policisté na Vysočině kvůli bouřce doprovázené silným větrem. „V průběhu noci a časného rána zasahovali hasiči na Vysočině u více než 120 událostí v souvislosti s počasím,“ informovala mluvčí hasičů Petra Musilová. Šestadvacet oznámení obdrželi také vysočinští policisté.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení