O tématu jsme dosud informovali hlavně z pohledu obcí a jejich obyvatel. Teď přinášíme pohled člověka, který v zemědělství podniká. Nad výzvami i riziky a dalšími souvislostmi kolem boomu bioplynek se zamýšlí jednatel zemědělské společnosti ZNZ Pelhřimov Josef Šmíd.

Co je podle vás hlavní důvod stavby bioplynových stanic?
Dochází k úbytku zvířat a tím přebývá produkce z polí, která se dříve zkrmila. Vznikají přebytky obilí se vyvážejí, a nebo se zvyšují plochy řepky. Podpora obnovitelných zdrojů, mezi které patří i bioplynové stanice, přišla jako vítaná a hlavně ekonomicky zajímavá alternativa využití zemědělské produkce. Toto vše má svou historii. Po roce 1990 se hlavně řešil návrat půdy majitelům, a zapomnělo se na podporu zemědělců a regionálních produktů. Proto ani vyjednané podmínky pro vstup do EU nebyly dobré, takže zemědělci v takzvaných starých státech Unie byli a jsou podporováni více, než ti naši. Pak se v supermarketech objevují dotované levnější potraviny z jiných zemí. Tím pádem se u nás snižuje chov drůbeže, prasat i skotu. Naštěstí mají zemědělci cit hospodáře a starost o lidi, kteří by zrušením živočišné výroby přišli o práci a tak ji dlouhá léta drží, i když na ní často prodělávají.

Dá se s přebytkem rostlinné výroby dělat něco jiného, než ho dávat do bioplynek?
Jistě,  prodávat ho. Pozitivní  je to, že i v dobách velkých přebytků se všechno zboží prodalo. Navíc je tu Státní zemědělský intervenční fond, který má nadprodukci nakupovat. Takže bioplynky nejsou jediná alternativa co dělat se zemědělskou produkcí.

Co je jejich hlavní výhodou?
Garantovaná cena elektřiny vyrobené v nich je na 15 let. To nemá žádný zemědělský produkt. Proto jich taky na Vysočině vyrostlo už téměř 40 s hodinovým výkonem 25 MW, což je asi 12 procent Česka. Ročně spotřebují produkci z více než 15 tisíc hektarů. Je to tím, že Vysočina má stále ještě relativně početnou živočišnou výrobu, proto je to kraj vhodný pro bioplynky. A dokud bude podpora trvat, budou se stavět další.  Takže i když se jedná o investici v desítkách milionů korun, je rentabilita vyšší a návratnost rychlejší než u jiných investic do zemědělství. Nechápu ale, proč jsou alternativní zdroje podporovány více než potraviny. To je otázka pro ty, kteří mají hledět do budoucna.

Jaké jsou naopak nevýhody bioplynových stanic?
Na výstavbu i provoz zařízení jsou třeba velké náklady, na uskladnění deseti a více tisíc tun surovin jsou třeba prostory a také je při svozu značné zatížení cest i dopravních prostředků. Je tu i hluk strojního zařízení a nárůst ploch kukuřice, která je náchylná k erozi a začíná být problém sestavit dobrý osevní postup. Pokud se kejda a hnůj použije do bioplynky, tak tato kvalitní organická hnojiva nepřijdou do půdy. Přitom jsou základem sorpčního komplexu (schopnost půdy vázat na sebe živiny – pozn. red.). Takže zvlášť na Vysočině, kde je mocnost ornice nízká, může být brzy problém s udržením úrodnosti půdy.

Z bioplynek jde na pole takzvaný digestát, zbytek po výrobě bioplynu. Je schopen nahradit hnůj a kejdu?
Na rozdíl od kejdy sice digestát nesmrdí, ale s kvalitním organickým hnojivem se nedá srovnat. Jak říká specialista naší firmy na hnojiva Vlastimil Minka, lze ho považovat spíše za hnojivo s velmi pomalým využitím živin.

Ze surovin pro bioplynky budí nejvíc otazníků kukuřice. Jaké jsou k ní alternativy?
Jsou technologie, které potřebují k výrobě plynu velké množství kukuřičné senáže, ale používají se také obilní směsky, travní senáže a částečně pak hnůj či kejda  a  různé organické zbytky. Některé technologie jsou schopny ve fermentorech zpracovat i větší podíl hnoje, kejdy a organických zbytků, což jsou třeba  zbytky po loupání brambor.

Jaká jsou dlouhodobá rizika stavby bioplynek?
Z hlediska vlivu na krajinu je to hlavně změna struktury pěstovaných plodin, konkrétně se zvýší plochy kukuřice. Vzhledem k tomu, že je to širokořádková plodina, je tu větší nebezpečí eroze půdy. Také není prokázáno, jaký vliv bude mít dlouhodobé používání digestátu.

Odpůrci bioplynek hovoří také o tom, že používání zemědělských plodin na jiné věci než jídlo je etický problém…
Ano, na jedné straně se snižují zásoby neobnovitelných zdrojů energie a je větší tlak na využívání alternativních zdrojů, a proto se připravuje i výroba biopaliv s větší účinností využití energie. Na straně druhé strmě rostoucí počet obyvatel planety bude nutně potřebovat potraviny. Pomoc přichází v podobě geneticky modifikovaných plodin, ale to je téma na jiný rozhovor.

Je rozdíl mezi tím, když stanici staví místní zemědělský subjekt, a když naopak firma, která nemá pozemky?
Ze zájmu investorů mimo zemědělství je patrné, že jde o lákavou investici. Ten druhý případ je rizikový v tom, že firma je plně závislá na jiných dodavatelích biomasy v řádech tisíců tun, přičemž její cenu nelze dlouhodobě předvídat.  Pokud se totiž změní podmínky a třeba se neurodí, tak zemědělec neukončí činnost, protože je spojen s půdou a sám produkuje surovinu pro bioplynku, ale bude hledat jiné možnosti.

To ale nemusí platit o investorech zvenku, kteří jiné možnosti nemají. Budou pokračovat i tehdy, až se změní výkupní cena elektrické energie nebo daňové zatížení, a činnost bude ztrátová? 

Dnes se jeví jako řešení zemědělskou produkci využít k výrobě energie, ale za pár let může být situace v potravinách úplně jiná.

Někteří investoři argumentují tím, že bioplynky jsou cestou, jak oživit chátrající areály JZD…
Využití areálů závisí pochopitelně na jejich umístění a místních podnikatelích. Na výstavbu bioplynek je asi použít lze, ale na druhé straně výroba sama není náročná na obsluhu, takže kromě možné nabídky tepla pro obec to asi nepřinese další zaměstnanost. A vzniklé odpadní teplo se buď využije, nebo ne.

Co se tedy „vyplatí" dělat zemědělcům na Pelhřimovsku, pokud nechtějí stavět bioplynky?
Vzhledem k aktuálním dobrým cenám komodit se určitě vyplatí pěstování téměř všech tržních plodin – pšenice, ječmen, řepka – nejlépe v kombinaci s živočišnou výrobou tak, aby se udržela rovnováha v přírodě, zachovala půdní úrodnost a byly tu regionální potraviny. Všichni přece chtějí vědět, co jedí. A naši zemědělci jsou mimochodem z hlediska potravinářského kontrolováni jako málokteří jiní. Podle mě se v zemědělství za posledních 20 let udělal veliký kus práce. Zvýšila se produktivita práce, změnily se technologie a zvýšila užitkovost – to jsou obdivuhodné věci. A to dává velkou naději do budoucna. Když bude každý dělat to, co umí nejlépe a na co je zařízen, dodržovat přitom zásady střídání plodin, vápnění i organické hnojení a přiměřený rozsah živočišné výroby, nebude muset v budoucnu řešit nepředvídané problémy. Jsem přesvědčen, že klasické zemědělství je cesta. I když je na ní spousta práce.

Jan Mazanec