S tím se ale musí počítat a určitě to není důvod, proč se přestěhovat do vsi či do města.

Haně Kotkové bydlení na samotě vyhovuje. „Jezdím sice do práce do Pelhřimova, ale ráda se sem vracím. V zimě to tu má takové ladovské kouzlo, všude sníh, vídáme srnky, zajíce, nechodí sem tolik lidí," popsala romantické prostředí.

Musejí si o prohrnutí říct

Přiznává však, že někdy jsou se sněhem a závějemi také potíže. „Zapadanou cestu prohrnou většinou jen do nedaleké vsi a my pak voláme do Kamenice nad Lipou, aby prohrnuli až k nám. Bydlíme totiž ještě kilometr za vesnicí," dodala Hana Kotková.

Vánoce i silvestr slaví Kotkovi doma, a když se za nimi chystá návštěva zrovna po čerstvé sněhové nadílce, může mít také smůlu. „Už se stalo, že návštěva nemohla projet," podotkla s úsměvem obyvatelka samoty.

Štědrý večer jistě nevypadá u Kotkových jinak než jinde, jeho součástí ovšem nebývá návštěva půlnoční. „Museli bychom vzít auto a jet do Kamenice, ale zatím jsme nikdy takovou cestu nepodnikli. Na půlnoční jsem ještě nebyla, i když mě už párkrát napadlo, že se na ni vyrazím podívat," svěřila se Kotková s tím, že by ale stejně za nic jiného bydlení na samotě neměnila.

Na hájovně Korce pod Křemešníkem žije s rodinou Josef Beran, který pracuje v Městské správě lesů v Pelhřimově. Letošní Vánoce trávili sami, na Silvestra za nimi přijedou dvě spřátelené rodiny.

Jak Josef Beran říká, život na samotě snáší dobře a delší vzdálenost od vesnice jemu ani jeho rodině nevadí. Nezaleknou se ani nepřízně počasí. „Manželka je teď na mateřské, takže nikam jezdit nepotřebuje, a já jsem si zatím vždycky s terénním autem nějak poradil," usmívá se Beran.

Už šestatřicet let žije na samotě nedaleko Včelničky Hana Žejdlíková. Hned ze začátku se zamýšlí nad termínem „samota": ani v hájovně uprostřed lesů si nepřipadá sama a odříznutá.

„Kolikrát mi přijde, že v paneláku jsou často lidé více sami, protože jsou sevření sami v sobě. Mnohdy ani nevědí, kdo bydlí vedle nich," říká žena, podle které vnímání samoty závisí hlavně na tom, jak je dotyčný člověk akční.

Samota lidi stmeluje

Ona sama má velkého koníčka hudbu, její manžel zase les a myslivost – takže prý není čas myslet na zbytečnosti.

Letos například byla požádána, aby s varhanicí Ivou Kadeřábkovou vedla asi dvacetičlenný sbor, který zpíval na půlnoční v kamenickém kostele.

„Samozřejmě člověk na samotě musí počítat s určitými překážkami, ale to je vykoupeno tím, že je tu krásně. Pro mě je to ráj. A samota spíš lidi stmeluje, protože jsou víc závislí na druhých," vysvětluje Žejdlíková. Zkušenost stmelení ukazuje i na příkladu své rodiny – její děti se za nimi na samotu vždy rádi vracejí.

Jako jeden z mála záporů zmiňuje třeba problémy s internetem. Naopak třeba dojíždění jí nevadí a strach z toho, že vzdálenost od vsi by prodlužovala i případnou naléhavou pomoc, také nemá. „Kdykoli jsem potřebovala pomoc, našla jsem ji u přátel, se kterými se také stýkáme," dodává Hana Žejdlíková.

Spojení se světem

Na samotě nedaleko Ctiboře strávil své dětství Oldřich Vobr.

„V chalupě, odkud pocházel můj tatínek, jsem žil až do svých patnácti let. Bylo to pěkné dětství. Měli jsme hodně domácího zvířectva, takže jsem se i jako malý musel otáčet a hodně pomáhat s chodem hospodářství i domácnosti, ale i tak jsem si našel čas vyrazit za kamarády do vsi," zavzpomínal Vobr.

Jediným úskalím života na samotě, které jako dítě pozoroval, byl občasný problém se „spojením se světem", pokud napadlo větší množství sněhu a také když se rozvodnil nedaleký potok.