Jistě si každý vzpomene na množství lidových přísloví, která s tuhou zimou počítala. Takové to hlavní, které se vybaví každému – „Únor bílý, pole sílí", to letos neplatí ani náhodou. Spíš bych je parafrázoval, asi takto – „Únor šedý, přijdou ještě ledy". Letošní zima je jistě atypická, stejně jako byly ty tři předchozí, ale určitě takovéto počasí zde už bylo. Svědčí o tom další lidové pranostiky, například „Nechce-li severák v únoru váti, v dubnu se to musí přece jenom státi" anebo „Když skřivánek v únoru zpívá, velká zima potom bývá".

Únor je ale především měsícem, kdy začínáme vzhlížet k jaru, které zvěstují Velikonoce. Je měsícem masopustu, který sice začíná už 6. ledna na Tři krále a končí na Popeleční středu, letos 10. února, kdy začíná půst, který už ale není co býval dříve, kdy se na venkově striktně dodržoval a nebylo myslitelné, konzumovat v tu dobu maso. Z té doby jsou už jenom mlhavé pozůstatky, třeba takové, že i v naší senátní jídelně byly letos na Popeleční středu na jídelníčku dvě bezmasá jídla. Dal jsem si čočku na kyselo s vejcem. Ale to jsem trochu předběhl, protože před Popeleční středou, která znamená začátek půstu, jsou na pořadu dny hojnosti a veselí, zabíjaček, svateb a vrcholí maškarním průvodem a ostatky v úterý před Popeleční středou.

Každý si na to ze svého dětství vzpomíná – průvod masek po vesnici, na čele kapela, bujaré veselí se zastávkou před každým domem, slivovice tekla proudem a pak večer vesnická tancovačka. Všechno to bylo bezprostřední, hrozně veselé a lidi k sobě měli velmi blízko, mnohem blíž než teď. To všechno se mně vybavuje, ale nejvíce, je to zvláštní, jsem si uchoval v paměti domácí koblihy, které smažila v ten den maminka. Byly poloviční než ty dnešní z velkých pekáren, ale krásně a dokřupava usmažené, neuvěřitelná dobrota, kterou jsem od té doby už neochutnal.

Tento obrázek bylo na ostatky vidět v mnoha vesnicích a je dobře, že se tyto krásné zvyky zachovaly až dodnes. Jsem velmi rád, že v mém senátním obvodu jsou na Hlinecku obce, kde průvod masek je něco jedinečného, něco, na co se připravují jeho aktéři doslova celý rok, kde se masky, opravdová umělecká díla, dědí z otce na syna a dál. Nejde jenom o masky, ale o vyjádření kulturních tradic území, o vysokou uměleckou hodnotu, o symbolické předávání kulturního dědictví z generace na generaci. Je to zkrátka vrchol lidových tradic, který je možno vidět v dokonalé podobě se zápisem na světovém seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO na Hlinecku ve Vortové, Studnicích, Hamrech a Blatnu. Po tomto bujarém a bezuzdném veselí, kterého si venkovští lidé chtěli užít jakoby do zásoby, přichází Popeleční středa a 14. února na Valentýna první postní neděle, pak druhá, třetí, čtvrtá, po ní květná a celé toto období skončí 28. března velikonočním pondělím a po něm už jaro, světlo, rození mláďat, zkrátka nový život. O tom ale příště a tak na počtenou v březnu.