V roli prezidenta Československé socialistické republiky měl být autoritou, která zaštítí obrodný proces v roce 1968, ale nakonec z Pražského hradu odevzdaně přihlížel nástupu normalizační éry v Československu.

Svoboda byl rodákem z Vysočiny. Pocházel ze zemědělské rodiny z Hroznatína na Třebíčsku. Chtěl být agronomem, ale plány mu změnila první světová válka. Narukoval v roce 1915 a o rok později zběhl do tvořících se československých legií.

Během první světové války také prošel bitvami u Zborova a Bachmače, zúčastnil se bojů o sibiřskou magistrálu a v roce 1920 se s legiemi vrátil do již vzniklé Československé republiky.

Po návratu se dva roky staral o rodinný statek, ale po další mobilizaci v roce 1921 už v armádě zůstal. Krátce působil v Kroměříži, kde si našel manželku Irenu, a pak sloužil osm let na Podkarpatské Rusi. V třicátých letech mimo jiné přednášel na vojenské akademii v Hranicích.

Mnichov jej zastihl jako velitele pluku v Dolních Kounicích u Brna. Svoboda nesouhlasil s kapitulací Československa, zapojil se do odbojové organizace Obrana národa a vzápětí utekl do Polska k formující se československé vojenské jednotce. Tam se jeho oddíl dostal do zajetí Rudé armády.

Svoboda poté požádal o azyl v Sovětském svazu, kde se chtěl podílet na vzniku československé jednotky. Byl však obviněn z vyzvědačství a hrozila mu poprava. Svoboda ale údajně přesvědčil své soudce, aby zavolali do Kremlu, kde mu měli potvrdit nevinu. Právě z těchto informací později někteří badatelé odvozovali, že Svoboda byl agentem sovětů, přímý důkaz však nalezen nebyl.

Po této soudní události začal organizovat 1. československý samostatný polní prapor, později armádní sbor. Zúčastnil se bojů u Sokolova, o Kyjev a následně i dukelské operace. Po válce se vrátil do Prahy a stal se ministrem národní obrany.

V únoru 1948 během státního převratu podpořil komunistickou stranu a stal se záhy jejím členem. Z pozice ministra přihlížel i justiční vraždě svého spolubojovníka Heliodora Píky. V září 1951 byl zproštěn funkcí a později byl obviněn z pokusu zneužít armádu proti poúnorové vládě. V listopadu 1952 byl zatčen a z vazby byl propuštěn až po intervenci vysokých sovětských míst. Byl předčasně penzionován a odešel z politického života. Do roku 1954 žil v Hroznatíně, kde pracoval v zemědělském družstvu.

Zpět mu pomohlo přání sovětského vůdce Nikity Chruščova, který se s ním chtěl setkat během návštěvy Prahy. Svoboda pak krátce učil na vojenské akademii a po odchodu do důchodu v roce 1958 se podílel na práci vojenského historického archivu.

Jeho život se ještě jednou radikálně změnil s Pražským jarem. V březnu 1968 převzal prezidentský úřad po Antonínu Novotném. Ve věku 72 let a čtyř měsíců byl vůbec nejstarším zvoleným československým i českým prezidentem. V srpnu 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy odmítl jmenovat kolaborantskou vládu a osobní přítomností v Moskvě se přičinil o návrat internovaných politiků. Zároveň byl však aktivním zastáncem přijetí „kapitulačního" moskevského protokolu, který znamenal faktický konec Pražského jara.

V dubnu 1969 pak podporoval nástup Gustáva Husáka do vedení KSČ a v následujících letech byl postupně zbavován reálného politického vlivu. Od roku 1974 nemohl kvůli zdravotnímu stavu vykonávat prezidentský úřad. Odmítl však abdikovat a v březnu 1975 jej Federální shromáždění zbavilo funkce na základě novelizace ústavy, která umožnila dlouhodobě nemocného prezidenta odvolat. O čtyři roky později, 20. září 1979, zemřel.

S manželkou Irenou měl dceru Zoe (narozena 1925), která je profesorkou ekonomie, a syna Miroslava (narozen 1924), který byl za války zatčen gestapem a umučen v Mauthausenu.