Jejich zvuk doprovázel činnosti našich předků a někdy je téměř zázrak, že se dochovaly do dnešních dnů.

Třeba opravená zvonice ve Vyskytné ukrývá kromě šedesát let starého umíráčku Maria i mnohem staršího Prokopa. „Pochází z roku 1555 a roku 1999 byl předělán na elektrický pohon. Zvon široký sto a vysoký osmdesát centimetrů zdobí reliéf svatého Prokopa a Mikuláše a zvoní v poledne, hrany, nedělní mše a o pohřbech," vyprávěl o vzácné památce vyskytenský starosta Tomáš Koch.

Prokop navíc spolu s dalšími osmačtyřiceti zvony na Pelhřimovsku figuruje na seznamu zvonů zapsaných jako kulturní památka.

Vsí podle informací starosty prošly i další zvony, a to z let 1484, 1538 a 1925, ty ale byly v době světových válek odevzdány pro potřeby válečného průmyslu – poprvé v roce 1917 a podruhé v roce 1942.

Rozhodnutí přejít na elektrický pohon padlo už v mnoha vsích na Pelhřimovsku, ale stále se najdou lidé, kteří zazvonit umí. Patří k nim i pětačtyřicetiletý Stanislav Páral z Vyskytné. „Než se u Prokopa upustilo od ručního zvonění, chodívali jsme zvonit já a můj otec. Zaučil nás pan Vytiska, který tu dělával kostelníka a  zvoníval předtím. I dnes je ještě potřeba umět se zvony zacházet, protože malý zvon – umíráček – elektrický pohon nemá, nevyplatil by se. Jeho obsluha sice není tak fyzicky náročná jako u Prokopa, ale zase je složitější udržet rytmus," prozradil Páral.

Potvrdil také, že zvuk zvonu na elektrický pohon je jiný než při ručním zvonění, a kdo se v tom trochu vyzná, slyší rozdíl. „Zvon na elektrický pohon se méně houpe, a muselo se mu proto vyměnit srdce za větší. Zvoní také podle mě slaběji než dřív," doplnil.

Elektrický pohon zvonu se zatím vůbec neuplatnil v Pavlově, a zvonit je tam tedy třeba ručně. Jenže místní mají s nalezením nového zvoníka zatím potíže.

Velmi zajímavou historii má zvon v Bohdalíně. „Dlouho ležel ve sklepě na obecním úřadě. Věděli jsme sice o něm, ale nebylo jej kam umístit. Dočkal se až po padesáti letech," řekl o bezmála již tři století starém zvonu, který na rozdíl od vyskytenských nemá žádné jméno, starosta Bohdalína Josef Staněk.

Zvon z roku 1736 býval ve věžičce na staré kovárně. Zvláštní osudy mu připravily světové války. „Za první světové války byl zakopán v lomu. Za druhé světové války ho pak potkalo to stejné, co jiné zvony – musel být převezen do Prahy s určením nechat ho roztavit. V hlavním městě jej ale objevil jeden z místních obyvatel, který v Praze pracoval, a postaral se o jeho návrat," popisoval dále starosta.

Zvon ve zbrojnici

Ani to ale neznamenalo konec jeho stěhování. „V roce 1950 byla zbourána kovárna a zvon byl umístěn do dřevěné konstrukce, která však začátkem šedesátých let spadla. Dostal se do staré hasičské zbrojnice a posléze byl uložen do sklepa kulturního domu. Až v roce 2008 jsme jej nechali restaurovat a postavili mu novou zvonici. Byla slavnostně vysvěcena v tomtéž roce o pouti," dokončil Josef Staněk své vyprávění o zvonu, který dvakrát denně obyvatelům Bohdalína oznamuje čas, zvoní o poledni a klekání.

Dominika Dufková