Jednapadesátiletá bývalá členka náboženské sekty Kosmický zenbuddhismus v Kuroslepech na Třebíčsku souhlasila s rozhovorem pod podmínkou zachování anonymity. Následující rozhovor je posledním ze tří jeho částí, v nichž žena popisuje život za zdmi uzavřeného kláštera.

Proč jste vlastně šla do Kuroslep?

Předcházelo tomu jisté období. I vzhledem k situaci v rodině, ale také z podstaty mé osobnosti, jsem se zajímala o duchovní věci, o otázky bytí a nebytí, když to řeknu zjednodušeně. Paní Kujalová mne zaujala na přednášce v Třebíči, zároveň nabízela výuku masáží a duchovní teorie v kurzu, který měl začít v Brně. S přítelem jsme tam od počátku začali dojíždět dvakrát týdně a později jsme trávili neděle na hájence v Kuroslepech, která patřila jednomu členu skupiny.

Čím vás paní Kujalová zaujala?

Věřila jsem, že jdeme žít do přírody, že děti budou na čerstvém vzduchu, že budeme žít naturálním způsobem života a chovat domácí zvířata. Že budeme dál prakticky žít v duchu toho, co jsme se učili. Učení, které jsme přijímali, se mi zdálo logické, dobré a všeobecně prospěšné. Za dva roky v brněnské skupině jsme měli vytvořený vztah ke své guru v rámci autority, důvěry, respektu. Také zpočátku vznikala vize, že budeme budovat rekreační místo pro postižené děti, ale k tomu nikdy nedošlo. Dost dlouho jsem tomu však věřila. V krátké době byla realita taková, že jsme se báli i dýchat. Žijete a nejste si ničím jistý.

Žili jste tam hodně uzavřeně. Jak jste řešili zdravotní problémy?

Když měl někdo zdravotní problémy, dostal čaj, masáž, nebo brufen. K lékaři jsme téměř nechodili. Výjimkou byla borelióza nebo akutní případ, ale těch bylo za celé roky jen pár. Pokud si vzpomínám, byl to jeden operovaný vřed, zlomený prst návštěva u lékaře až po třech dnech bolesti a porody. Děti chodily k jedné lékařce, když domácí léčba nepomáhala.

S hygienou to bylo jak?

Jako hygienické zařízení jsme měli pouze sprchu za závěsem v chodbě, koupelnu měla jen matka představená s dětmi. Umyvadlo bylo v chodbě. Záchod jeden pro ženy a jeden v koupelně v patře. Muži a starší chlapci chodili výlučně ven na kadibudky.

Měli jste vůbec nějaké soukromí?

Pokojíky jsme měli v podstatě jen na spaní, ale jako místo pro odpočinek to bylo dobré. Teď ale nemluvím o těch, co byli za trest vyhozeni ti spali kotelně, na poli, kluci ve stanu… Co se týče tepla, tak na to si nemohu stěžovat. I v zimě jsme měli v domě příjemně. Ovšem my jsme se z pole vraceli domů až večer, přes den jsme mohli přijít jen na jídlo. Dva bratři za trest nesměli domů vůbec, žili na poli a spali ve fóliovníku i v zimě. Nosili jsme jim tam čisté prádlo a lavor s vodou na umytí.

Museli jste hodně pracovat. Měli jste dostatek času na odpočinek?

Nesměli jsme odpočívat mimo čas přidělený k odpočinku, a to bylo často až kolem půlnoci. Muži vstávali kolem šesté. Kdo vařil v kuchyni, tak do snídaně musel mít uvařený oběd, nachystanou snídani a svačiny pro děti do školy dlouhodobě, bez výjimky každý den, ať bylo člověku dobře nebo špatně. Při duchovních hodinách jsme usínali všichni v kleče bez výjimky. K odpočinku jsme měli přidělený čas v neděli odpoledne od dvou do pěti, mohli jsme jít do lesa, něco si přečíst, většinou všichni spali, ale to všechno, jen když nebyla práce na poli nebo v kuchyni. Jediný volný den v roce byl Boží hod vánoční. Dostávali jsme dárky, které nakupovala matka představená, sami jsme nemohli poslat nic ani svým blízkým do rodin mimo klášter, pouze pohlednice nebo dopis, obsah musel být schválený. Mezi sebou jsme dárky vyráběli, pod dozorem a se schválením matky představené.

Chodili jste mimo klášter? Například na nějaké kulturní akce?

Do vsi nebo jinam jsme nesměli, neměli jsme osobní přátele, nechodili na kulturní akce, do knihovny… Ani děti. Nesměla jsem mluvit s lidmi o ničem než o květinách. Při prodeji květin jsme měli trochu volnější ruku. Vše jsme odevzdávali. Neměli jsme ponětí o financích. Jen nám matka představená oznamovala, co nakoupila.

Takže jste nedostávali žádné peníze?

Peníze jsem dlouhá léta neviděla a netušila jsem, jak vypadají. Po revoluci se tiskly nové peníze a my jsme nedostávali plat. Nákupy obstarávala matka představená ještě s jedním člověkem a kromě těch, kteří jezdili do města kvůli práci, to byli dva muži, jsme peníze neviděli. V případě nutnosti, při výjezdu například za mým nemocným tatínkem, jsem dostala nějakou malou částku na cestu, ale to se mnou jel ještě někdo a peníze měl on. Občasné cesty k paní zubařce jsem absolvovala také vždy s někým. Opravdu si nevzpomínám, že bych měla peníze v ruce. Teprve až jsme začali pěstovat květiny, a lidé za ně začali platit, jsem se s penězi seznámila. Zpočátku jsem se opravdu musela dívat, jaká je na nich psaná částka. Nebyl to však zvláštní problém. Po návratu do normálního života jsem se ocitla v úplně novém světě, než jaký jsem znala. A podobných záležitostí bylo víc.

Pokusila jste se někdy o útěk?

První útěk jsem podnikla někdy ve třetím roce pobytu v klášteře. Byla jsem pryč jeden den a pozdě večer jsem se vrátila domů. Nic jiného mi nezbylo. Věděla jsem, že se musím vrátit. Měla jsem tam děti a z již zmíněných důvodů jsem ani nepřišla na myšlenku jít si někam stěžovat nebo prosit o pomoc. Měla jsem pocit vlastních vin a cítila jsem povinnosti vrátit se. Měla jsem tam děti, které jsem nemohla sebrat a zmizet s nimi. Měly svou vlastní výchovu výchovu matky představené, nešly by se mnou.

Proč by s vámi nešly?

Matka představená mě od nich vědomě odtahovala. Neustále jsem se cítila provinile, špatné sebesmýšlení bylo běžné a sebevědomí tím pádem téměř žádné. Cítila jsem se jak červ na zemi. V takovém stavu se nebouříte ani nebráníte. Máte chuť sám sobě ubližovat, působit si bolest, neboť ten vnitřní stav je k neunesení. Máte přání nebýt, urychlit ten proces, ať už je to nejhorší za vámi. Za rány a bití ještě poděkujete, protože fyzická bolest na chvíli trochu přehluší tu psychickou. Ta je snad ještě horší.

Co jste v tu dobu cítila?

Přesvědčila nás, že jsme zrůdy, které chodí po této planetě, a že jsme si zasloužili žít v těle jen proto, abychom se podrobili tvrdé očistě a připravili se na obětavou a specifickou tvrdou službu Bohu v budoucnosti při přeměně Země.

Během působení v sektě vám zemřel syn při dopravní nehodě. Pokud vím, tak ho srazilo auto, když jel na kole. Neměla jste možnost syna důstojně pohřbít, proč?

Matka představená byla v té době v Brazílii. Vše ohledně pohřbu a posledních věcí mého syna určila prostřednictvím internetu sama se vší autoritou příkazem. Jeho vlastní otec, nikdo z příbuzných ani nikdo ze spolužáků, kteří projevili svoji účast a přání se rozloučit, se pohřbu nezúčastnili, nebylo jim to dovoleno. Jim všem chci po letech touto cestou poděkovat.

Cítíte stále křivdu?

Netoužím po satisfakci. Jsem si vědoma toho, že do sekty jsem vstoupila dobrovolně, přestože jsme netušili, co nás ve skutečnosti čeká a jaký to vše nabere směr. Co se stalo, je za námi. Považuji však za svou povinnost varovat před nebezpečím, které tu trvá. Když si člověk uvědomí, že zdánlivé dobro je opakem, bývá pozdě a hodně těžko se z toho pak osvobodí, protože je připoután změněným myšlením. Tato smutná realita se však stále týká dětí v sektě, jejichž osud je přinejmenším pochybný.

Za jakých okolností jste ze sekty odešla?

Když můj mladší syn již s námi nebyl, nedostávala jsem svolení získat pro něj nějaké prostředky a ani k návštěvě. Poprvé mi bylo dovoleno se s ním setkat před koncem školního roku, to bylo rok a půl po jeho odchodu ze sekty. Tohle byly věci, se kterými jsem se nemohla smířit. K tomu přistoupily ještě další incidenty s matkou představenou. Dále jsem nechtěla přihlížet tomu, co se v klášteře dělo. Situace byla neřešitelná. Byli jsme tam každý sám za sebe. Neznali jsme skutečné názory ostatních členů sekty. Uvažovala jsem o odchodu několik let. Potom najednou v roce 2006 přišel zčistajasna impuls, kdy jsem pod pracovní oděv natáhla rifle, popadla občanku a pár drobností a bez peněz s jedním rohlíkem jsem místo na pole zamířila přes les pryč do mého rodného městečka, vzdáleného asi třicet kilometrů. Tam mi pomohla rodina přátel, a následně potom i můj bratr s rodinou a spousta dalších přátel, včetně charity. Bez nich bych byla ztracená. Všem jim děkuji za pomoc a šanci začít nový život.