VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dirigent Jan Nosek: Sám nástroj o muzikantovi hodně prozradí

Jihlava - Řekni mi, na který hudební nástroj hraješ, a já ti řeknu, kdo jsi. Tak by předělal Masarykův citát o knihách dvaatřicetiletý dirigent jihlavského dechového orchestru Tutti Jan Nosek.

9.6.2015
SDÍLEJ:

Jan NosekFoto: Deník/Dana Křížková

Žesťaři jsou podle něj živelní, přece jen se jim občas z velké spotřeby dechu zatočí hlava. Zapomenou noty, nátrubek, nebo i to, že mají zkoušku. Dřevaři jsou umírněnější. A smyčce? To je podle něj pečlivost sama.

Deník si s učitelem základní umělecké školy Janem Noskem popovídal o úspěchu jihlavského orchestru na mezinárodní soutěži v Ostravě a také o tom, jaká je vůbec úloha dirigenta.

Kdy dechový orchestr Tutti vznikl?

Tutti vznikl v Třešti z podnětu Petra Píši, tuším, že to bylo v roce 1996. Petr Píša chtěl navázat na tradici dechových orchestrů v Třešti. Já jsem tam začal hrát o rok později jako studentík na baskřídlovku s tím, že jsme pak s kolegou šli na konzervatoř do Brna. Tak nějak shodou náhod jsme se s orchestrem v září roku 2003 přesídlili do základní umělecké školy v Jihlavě, takže od té doby tady fungujeme. Orchestr je až na výjimky dvou tří lidí složený ze současných nebo bývalých žáků lidové školy.

Proč se orchestr přesídlil z Třeště do Jihlavy?

Tím, že to Petr Píša nedělal pod hudebkou, scházel přísun nových lidí.Chtěli jsme mít nějakou základnu. Já jsem od roku 2003 začínal učit právě na umělecké škole, takže jsem nastoupil před orchestr jako dirigent, což pro mě bylo úplně něco jiného. Naštěstí si na mě postupem času zvykli a tolerují mě. (úsměv)

Petr Píša tedy s dirigováním Tutti skončil?

Ano, má spoustu aktivit. Od roku 2003 jsme se střídali, pak jsem to takových šest let dělal sám a nyní mi od září začal vypomáhat druhý dirigent Petr Sedlák. To je super, že děcka mají možnost porovnávat. Máme i jiné přístupy. Je dobré, že to neleží na jednom člověku.

Kolik má Tutti členů?

To je těžko spočitatelné. (úsměv) Teď v pátek na soutěži v Ostravě bylo nějakých šestačtyřicet hráčů, ale někteří chyběli. Jinak nás je kolem padesáti, tedy když jsou všichni zdraví a chce se jim hrát. (úsměv) Když hrajeme pochody, musí nás být minimálně třicet, aby to bylo hratelné.

Padesát hráčů, jak se to dá ukočírovat?

No, těžko. (úsměv) Musí se dodat, že je to padesát hráčů na dechové nástroje, což je specifikum samo o sobě. Já tady dělám i symfonický orchestr, což jsou i smyčcové nástroje, a to je rozdíl. Padesát dechařů to je živelnost! (smích) Jejich kočírování je těžší. Nicméně na konci prázdnin máme takový stmelovací týden, kde se utužuje kolektiv a nacvičují se nové skladby, to je důležité.

Jak to funguje, když se učíte novou skladbu?

Máme určitý repertoár skladeb, které hrajeme jeden dva roky a potom se odloží a po dvou letech zase nahazuje. To jsou takové staronové skladby, které třeba třetina hráčů zná. A potom jsou tu úplné novinky, kterých nemíváme tolik, protože je náš repertoár dobrý a sympatický a těžko se hledá něco nového tak, aby se to líbilo jednak dirigentovi, a jednak orchestru. V tom jsou velké třenice. (úsměv). Těžší a rozsáhlejší skladby se snažíme nacvičit na soustředění, za týden se skladba dá základně nacvičit. Na soustředění je velká účast muzikantů, když to srovnám například s červnem, kdy už je teplo a nikomu se moc hrát nechce. (úsměv) Během roku to pak pilujeme.

A kdybyste to měl přiblížit konkrétně hráči dostanou noty a cvičí každý jednotlivě?

Rozdáme noty a zkusíme skladbu nějak zahrát. Což se někdy podaří, a někdy ne. Snažím se vybrat takovou skladbu, která není za možnostmi všech hráčů, ale třeba třetina je schopná noty učíst. Snažíme se to projet tak, aby děti získaly představu, jak to bude vypadat. Pak si okopírují noty na doma, protože půjčit hráčům noty, to je velké riziko, že se s nimi už nikdy neshledáte. (smích) Ti poctivější si to hned na první zkoušce kopírují, ti méně čtrnáct dní před vystoupením. (úsměv) Pak se zkouší zvlášť dřevěné a zvlášť žesťové nástroje. No a pak se to dá dohromady. Za měsíc až dva se dá nová skladba nacvičit.

Kteří jsou ti poctivější? Dají se hudebníci nějak rozdělit?

Jistě, žesťaři jsou živelní, mají velkou spotřebu dechu, tak se jim kolikrát ta hlava zatočí. Živelnost je tam hodně velká. Dřevaři jsou zase pečlivější, žesťaři zapomenou, že je zkouška, a když už přijdou, nemají noty a nátrubek, to se dřevařům nestává. (úsměv) No a smyčce, to je pečlivost sama o sobě. Asi to je i o tom, že tento nástroj je v počátcích hodně náročný, musí se tomu věnovat obrovská energie. Kdežto u žesťů to je tak, že člověk dostane nátrubek a hned mu to hraje, a to poměrně samo. Není tam ten počáteční dril. Kolikrát někdo přijde a říká, já chci hrát za každou cenu na trubku a my se mu snažíme vysvětlit, že kdyby hrál na trombon, půjde mu to snadněji, protože má třeba velké rty a zuby trošku jinak. Hledá se cesta nejmenšího odporu. (úsměv)

Takže nástroj prozradí vlastnosti člověka?

Určitě. Trumpetisté, to jsou lídři, ti, kdo táhnou, ale je s nimi domluva veškerá žádná. Trombonisté a tubisté, to jsou klidní lidé, s nimi se domlouvá snáz. Rozdíly tam jsou.

Která skladba je vaše nejoblíbenější?

Rozhodně ta, kterou jsme hráli na soutěži v Ostravě teď v pátek, to je Bitva u Slavkova od Evžena Zámečníka. Je to moderní kompozice se vším všudy, ale možná jsem jediný, nebo je nás v orchestru asi pět, komu se skutečně líbí, ale to tak bývá. (úsměv)

Jak jste na soutěži dopadli?

Uspěli jsme, musíme se pochválit. (smích) Neměli jsme velké očekávání, protože tato skladba je náročnější, bylo to pro nás větší sousto. V kategorii jsme byli tři a podařilo se nám vyhrát, což bylo velmi příjemné překvapení.

O jakou soutěž se jednalo?

Jednalo se o mezinárodní soutěž dechových orchestrů, má bohatou tradici, koná se jednou za dva roky a byl to asi sedmnáctý ročník.

Říkal jste, že hráče některá skladba baví, a některá zase ne. Jak se pozná zábavná a nezábavná skladba?

Tak máte první poslech, a to je o vkusu každého. Buď se mi líbí, nebo ne. Většinou filmová hudba se líbí sama o sobě nebo písničky z muzikálů, existují různé aranže. Pak máte skladby, které se na první poslech třeba nelíbí, není to to pravé ořechové, nicméně, když ji děti pak nacvičí, začne se jim skladba líbit. Doufám, že tak to bude i s Bitvou u Slavkova. (smích) Je to bitva se vším všudy. No a pak tu jsou prostě skladby, které se podaří nacvičit, ale stejně si tu cestu nenajdou. Tam většinou spadají povinné skladby, které nacvičujeme na soutěže.

Tutti je vlastně takový mládežnický orchestr, kolik let je nejmladšímu a kolik nejstaršímu hráči?

Nejmladšímu je asi jedenáct let. V Tutti hrají i kantoři, kteří nám vypomáhají, ale co se týče přímo nejstaršího hráče, tak tomu je pětatřicet. Jsem strašně rád, že s námi hraje. Kapela začala před třemi lety prodělávat generační výměnu, která už je skoro dokončená, takže teď jsme spíše v tom mladším stádiu. (úsměv) Bývalých žáků v orchestru je poměrně dost, tak třetina.

Když máte zkoušku, jak probíhá?

První problém je v tom, kdy zkouška začne. (smích) Mělo by to fungovat tak, že dirigent přijde jako poslední, což se ne vždycky stává. Zkoušíme pátky, jsem rád, že si na to děcka zvykla. Když jsme zkoušky ve smyčcích navrhli na pátky, byly to výrazy zděšení. Tutti se pravidelně schází v pátek v podvečer, takže v letních měsících vydrží jen nejstatečnější. (úsměv) Zkouška je od půl páté do šesti, s tím, že se dělíme na dvě až čtyři skupiny. První třičtvrtěhodinu je takzvaná dělenka, kdy se zkouší po jednotlivých sekcích, a pak už jedeme dohromady.

Takže různě přebíháte?

Tím, že přišel Petr Sedlák jako druhý dirigent, máme každý svoje a pak se sejdeme dohromady.

Předpokládám, že zkoušíte v oddělených místnostech?

Určitě, zabereme tak třetinu školy, to by byl jinak chaos. I když Bitva u Slavkova působí tak, jako kdyby hrálo víc orchestrů. (úsměv)

Jaká je vlastně úloha dirigenta v orchestru?

Mně se líbí taková anekdota, která se mezi hudebníky říká, vystihuje to, jak se na dirigenta dívají hráči. Na mrakodrapu stojí dva dirigenti. Jeden hubený a vysoký, druhý tlustý a malý. Když skočí, kdo dopadne dřív? To je jedno, důležité je, že skočil. (úsměv) Takže kolikrát mají muzikanti k dirigentům despekt, ale dirigent musí zjednat pořádek a být autoritou, aby se zkouška vyvíjela. Od uskupení odhaduji tak devíti hráčů to už bez dirigenta málo kdo ukočíruje. V padesáti lidech se bez dirigenta rozhodně hrát nedá.

Jaké nástroje v Tutti jsou?

Tutti je velký dechový orchestr plus samozřejmě bicí bez kterých to nejde. Jsou tu flétny, klarinety, fagot, hoboj. Jsem velmi rád, že hoboje máme, jsou vzácné. Pak to jsou trubky, trombony, tuba, lesní roh a také křídlovky a baskřídlovky…

Jaký je tedy rozdíl mezi dechovým orchestrem a klasickou dechovkou?

Hodně se to zaměňuje a to nemám rád. Velký dechový orchestr je složený ze všech možných dechových nástrojů. Oproti dechovce, která má většinou dvanáct lidí a hraje klasickou dechovou hudbu od Vejvody či Kmocha a tak dále. Velký dechový orchestr je zaměřen na úplně jiný repertoár. Padesát lidí nemůže hrát skladby pro dvanáct lidí. Samozřejmě existují skladby jako třeba Škoda lásky, která má aranži i pro velký orchestr, ale je tam nutná úprava tak, aby to bylo zajímavější.

Jaký je váš repertoár?

Máme klasický repertoár dechových hudeb. Hrajeme starší autory, jako je Julius Fučík, a z té novější generace třeba Evžen Zámečník nebo Boris Hajdušek. Protěžuji českou hudbu, protože jsem působil právě pod Evženem Zámečníkem, dal mi k tomu přičichnout a strhlo mě to. Pak se hrají skladby, jako jsou filmové melodie z muzikálů a tak různě…

Na co hrajete vy sám?

Já jsem vystudovaný trombonista, takže trombon je nejkrásnější nástroj. (smích) Dělám si legraci, v orchestru jsou potřeba všechny nástroje, podstatná je barva. Je tam takových barevných možností, je to úžasné.

Kdy mohou Tutti zájemci nejblíže slyšet?

Ve čtvrtek se stejně jako každý rok zúčastníme festivalu Mahler Jihlava. Koncert máme od patnácti hodin v Parku Gustava Mahlera. Naší tečkou v sezoně budou příští týden havířské průvody, tam se předvádíme v uniformách a v pochodu, což je trochu něco jiného. A pak máme koncert 17. listopadu v jihlavském DKO, kde budeme hrát i Bitvu u Slavkova a už nebudeme svázaní soutěží.

Autor: Dana Křížková

9.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Focení profesionálních fotek Věry Mikulcové se konalo v letohrádku svatý Vojtěch v Počátkách.

Kulturistka Mikulcová letí prověřit formu do Chicaga

Ilustrační foto.

Po nehodě skončilo malé dítě v nemocnici

Nenapravitelný? Recidivista po týdnu od zadržení kradl

Jihlava – V polovině minulého týdne ukradl sedmadvacetiletý muž z Jihlavy v obchodním domě na Masarykově náměstí v Jihlavě ze stojanu vystavenou krabici s hodinkami a dva náramky v celkové hodnotě téměř pět tisíc korun.

Za borůvkami nemusíte do lesa, můžete je mít i na balkóně

Jejich plody jsou větší než jejich příbuzných odrůd z lesa, na keřích rostou v celých trsech, takže úroda je mnohem snazší a rychlejší, a jejich chuť si s těmi lesními v ničem nezadá. Řeč je o kanadských borůvkách, které si v pohodlí můžete vypěstovat na zahradě nebo i doma na balkoně a jejich sladké bobule budete mít na dosah ruky.

O brodskou speciální školu se zajímá policie

Havlíčkův Brod – Základní škola a Praktická škola U Trojice v Havlíčkově Brodě poskytuje základní i střední vzdělání dětem s výchovnými a jinými problémy a handicapy. Jenže problémy nemají jen žáci, ale v posledních měsících i vedení školy a někteří její zaměstnanci.

Právě jsme se narodili

Jihlava - V jihlavské porodnici se narodila další krásná miminka.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies