Hrad Roštejn na území obce Doupě mezi Jihlavou a Telčí čeká 25. března premiéra. Začne svou první sezonu s novou kastelánkou Kateřinou Rozinkovou a novým správcem Josefem Rozinkou. Hrad znovu po zimě otevře svou bránu na Velký pátek a nyní tam vrcholí veškeré přípravy. Mladý manželský pár, který na hradě po devatenácti letech vystřídal manžele Zdenku a Karla Vaníčkovy, se ale za zdmi hradu ubytoval už loni v listopadu. Nová kastelánka Kateřina Rozinková nám prozradila, jak se jim na hradě bydlí a jak se připravují na letošní turistickou sezonu.

Jak se vám na Vysočině, kam jste se přestěhovali z Karlovarského kraje, žije?

Moc jsme si to tady s manželem oblíbili, i když to pro nás byl zprvu velký krok do neznáma. Zatím se ale setkáváme se samými pozitivy. Ani jeden odtud nepocházíme a nemáme tu ani žádné příbuzné. Já jsem z Plzně, manžel z Nového Boru v severních Čechách, potkali jsme se v Praze, a pak jsme se odstěhovali do Karlovarského kraje do Bečova nad Teplou, kde jsme pracovali šest let na tamním zámku.

Co jste tam dělali?

Prakticky to samé co tady. Já byla zástupkyně kastelána a manžel správce.

V čem se liší práce na zámku a na hradě?

Skoro v ničem. Jenom tam nás bylo dohromady třináct a tady jsme jen my dva. Jinak děláme prakticky stejnou práci.

Nelezete si na nervy, když jste tu stále sami?

No, zrovna dneska, když jsme spolu přestavovali jednu místnost… (smích) Ale ne, já myslím, že to zvládáme velice dobře. Poznali jsme se už na škole, studovali jsme stejný obor, v Bečově jsme spolu bydleli a pracovali. Nám to tak vyhovuje, jsme zvyklí být pořád spolu a neustále si sdělovat různé zážitky, takže jsme spokojení.

Znamená to, že i při práci jste neustále spolu?

To ne, máme to tu rozdělené. Já vládnu v kanceláři, a dělám administrativu za tím stolem, kde byl dříve v 70. letech výčep. Manžel se pohybuje v prostorách hradu a využívá až zneužívá toho, že tady není signál (smích).

Tím myslíte, že má od vás klid, kdykoliv si zamane?

Ano. Těžko ho tu sháním. Když jsem dělala rozhovor minule, říkala jsem, že paní Vaníčková na svého manžela pískala, ale já to neumím. Tak mi pak začaly poštou chodit od známých píšťalky (smích).

A už jste je testovala?

Zkoušela jsem to, ale manžel nepřiběhl (smích). Asi proto, že tu byli kolegové z muzea, tak to se mu nechtělo reagovat na ukázku na píšťalku. Jinak zatím nebylo potřeba pískat, tak asi až v sezoně.

Pracovní pozicí jste nadřazená svému manželovi. Promítá se to nějak do vašeho vztahu?

Ne. Bylo to tak i v Bečově nad Teplou. Myslím, že s tím manžel nemá problém. Na hradech to má tradici, vychází to i z logiky těch pozic. Kastelánka se zabývá administrativou, provázením a přípravou kulturních akcí a správce se stará o technické věci. Manžel si jen občas dělá srandu, že nejhorší na tomhle uspořádání je, že když přijde z práce domů, tak si nemůže postěžovat, jaká je jeho šéfka saň, protože manželka by to asi nepochopila (smích).

A jak se vám bydlí na hradě?

Museli jsme se adaptovat hlavně na zimu, ale jinak se nám na hradě žije báječně. Velice jsme si to tu zamilovali.

Bývá tam hodně chladno?

Není to tak hrozné, jak jsme čekali. Často nás varovali před zimou na Vysočině, ale ta letošní byla mírná. Jinak v hradě zima bývá, ale už jsme si na ni zvykli, takže teď je to obráceně všude jinde je nám vedro.

Bydlíte přímo v prostorách hradu?

Ano, ale je to vlastně bývalá hájovna a hospoda, takže ten prostor byl už v minulosti určen k dlouhodobému obývání. Legrační je to, že nám bytem prochází hradba. Máme tam takovou úzkou chodbu, která kopíruje trasu malého ochozu, který je o patro nad námi.

A život uprostřed lesů vám nevadí?

Řešila jsem docela dlouho dopředu, zda se tu budu či nebudu bát, třeba až manžel odjede a já tu budu úplně sama. Pak jsem se ale bavila s jedním svým známým, který je myslivec, a ten mi povídal, že bych se přeci mnohem více měla bát někde na sídlišti, v lese se mi v podstatě nic stát nemůže. A já si uvědomila, že má pravdu. Ze začátku jsem si tedy všímala různých cizích zvuků a překvapovalo mě i to, že nám nesvítí do okna žádná pouliční lampa, protože v Bečově nad Teplou, což je malé městečko, jsme to tak měli. Teď už ale tyhle věci vůbec nevnímám.

Co jste si kromě podvědomých strachů ještě z Bečova nad Teplou sebou přivezli?

Máme tu dvě kočičky, velkého africký šneka, který žije v akváriu, a pejska Chlupáče. Tak mu říkáme, protože je hodně chlupatý. Je to šestiletý kříženec, ale pořád je hravý jak štěně.

Jak si tu vaši domácí mazlíčci zvykli?

Chlupáč je nadšený. Bydlí s námi v bytě, je na to zvyklý, ale chodíme s ním na procházky do lesa a občas lítá po nádvoří. Tady je to ráj pro zvířata. Kočky už trochu netrpělivě vyhlížejí návštěvníky, hlavně ta jedna, která je zvyklá loudit po nich svačiny (smích)…

Vždy jste chtěla žít a pracovat na hradě?

Vlastně ano. Na různých památkových objektech se pohybuji už od svých osmnácti let. Pracovala jsem jako průvodkyně a studovala jsem historii a dějiny umění.

A jak jste se dostala k práci na Roštejně?

Každý po této otázce čeká nějaký pohádkový příběh, ale je to přitom hrozně jednoduché. Prostě jsem klikla na internet a objevila tuto nabídku. Už dlouho předtím jsme s manželem chtěli jít spravovat nějaký vlastní objekt a dělat něco na vlastní triko. Tu práci jsme po šesti letech v Bečově nad Teplou už znali, a tak jsme chtěli zkusit nějakou další štaci.

Takže jsme po Vaníčkových přebrali práci bez problémů?

Stále nám dělají přátele na telefonu. Spoustu věcí jsme si nestihli říct nebo nás to třeba ani nenapadlo. Vaníčkovi teď bydlí v Telči, takže to máme k sobě kousek a vídáme se.

Jak dlouho na Roštějně vydržíte, co myslíte?

To je záludná otázka. Uvidíme, jak to půjde. Samozřejmě bychom tu rádi vydrželi, minimálně do konce rekonstrukce, kterou plánujeme. Tři sta kilometrů a doprostřed lesa se člověk nestěhuje, aby tu byl jeden rok. Pokud tedy všechno půjde dobře, tak bychom tu minimálně pět sedm let chtěli zůstat.

Je něco, co jste museli kvůli nové práci a stěhování opustit?

Je toho více. Kamarád to přirovnal tomu, že se člověk v počítačové hře dostane do vyšší úrovně a teď se mu otevírá úplně nový svět a on se stále užasle rozhlíží kolem sebe. Takhle my to teď máme. Po čem se mi stýská, je dětský oddíl, který jsem vedla v Bečově nad Teplou. Pořádali jsme různé příměstské tábory zaměřené na poznávaní míst a historie. Do akcí se zapojovali i rodiče, třeba tatínkové s námi chodili stavět příbytky a podobně.

Co plánuje stavět a budovat na Roštejně?

Rádi bychom získali dotaci na nové expozice zaměřené na historii obory a myslivosti, a také provedli rekonstrukci některých prostor. Roštejn teď proto navštěvuje mnoho odborníků a snažíme se zjistit, jak přesně hrad v minulosti vypadal. Shromažďujeme od lidí i různé fotografie či staré pohlednice hradu, které byly udělané do 70. let 20. století. Kdyby někdo takové měl, budeme rádi, když se s námi o ně podělí. Nevadí, že na nich pózuje jejich tatínek. Nás bude zajímat ta věž za ním.

A jaké připravujete kulturní akce na letošní sezonu?

Teď už jsou jisté šermířské akce jako Roštejnské hry naplánované na červenec a květnový hodokvas. V červnu máme na programu Pohádkový Roštejn plný pohádek a dílen pro děti a v srpnu se uskuteční Hradozámecká noc s divadelními prohlídkami. Chtěli bychom také uspořádat Jablkobraní, to je taková akce, kterou v loňské sezoně dělali Vaníčkovi. Byli bychom rádi, kdyby se uskutečnil i Jazz na Roštejně, ale zatím se domlouvá.

Sezona vám začíná za čtrnáct dní. Jak se na ni připravujete?

Úklidem a instalací expozic, které jsou na zimu uklizené, protože jim chlad nedělá dobře. To se týká expozice cínu, který špatně reaguje na větší změny teplot, proto se z hradu vynáší. Jedná se o sto třicet předmětů, a ty teď musíme vrátit zpět. Připravuje se i exteriér, ale vzhledem k tomu, že teď opět napadlo, tak s lavičkami ještě počkáme. Domlouváme i průvodce a pracujeme na jejich textech. Dohodnout se musí i dodavatelé suvenýrů. Pracujeme na webových a facebookových stránkách, připravujeme kulturní akce a hrané a divadelní prohlídky.

IVANA HOLZBAUEROVÁ