Ne všem se ale takový kousek povedl. Pár aut už si v té zatáčce odrovnalo nárazník i světla. A bylo mezi nimi i několik nových kousků. Trošku drahý koníček, pomyslím si.

„Vždyť nárazník je od toho, aby se do něj naráželo," podotkne posléze jeden ze závodníků Ondřej Sobotka, ke kterému jsem se vetřela do auta, abych mohla ten závod na ledě zažít na vlastní kůži. A pravda je, že jeho auto, jako jedno z mála, vypadá jako skutečný závoďák. „Je staré. Asi z devadesátého třetího čtvrtého," říká Ondra a já se mu snažím naznačit, že auta jsou pro mě španělská vesnice a kdyby nešlo o článek, k žádnému kaskadérovi do auta nesedám. Ale Ondra mě hned ubezpečuje, že tady se není čeho bát. „Jedeš tak maximálně padesát šedesát," snaží se mě uklidnit.

V maličkém autě čekáme, až přijdeme na řadu. Máme číslo 317 a kolem nás na trati před chvílí projela tři sta sedmička. Za dobu čekání na start z Ondry dostanu, že má doma čtyři auta. Měl jich pět, ale jedno se mu nedávno podařilo dvakrát přehoupnout přes střechu. „Jel jsem moc rychle do zatáčky," zmíní ledabyle. Na můj zděšený dotaz, zda se mu nic nestalo, s klidem odpovídá, že jemu ne. „Ale brácha měl potrhané vazy na noze a kámoš, co seděl vzadu, otřes mozku," líčí. Jeho brácha sedí vedle v autě za volantem. „Tak to z vás musí mít doma radost.

Co vám říká máma?" ptám se. „Je naštvaná. Ale už jí to trošku přechází. Občas se přijede i podívat na závod," odvětí Ondra.
Za rok prý odjezdí tak devět závodů. Tenhle je ale jeho vůbec první, který jede na sněhu. To se dozvídám až teď?! Pomyslím si… On však nervózní není. „Vždyť je to pomalý," mávne rukou.

Čekání se protahuje. Z aut kolem vylézají řidiči i spolujezdci. Dozvídáme se, že se tři auta ztratila na trati. „Na trati, která má půl kilometru?" ptám se nejapně. „Zajela za budovu a už nevyjela. Asi se srazila," směje se Ondra. Tak už to chápu! Takhle vypadá to vzrušení na závodech!

Na první ročník sobotního Sněžného hobby rally v Pístovských mokřadech se přihlásilo kolem sedmdesáti účastníků. Žen mezi nimi bylo přesně nula. „Holky nejsou ochotné do tohohle dávat peníze," komentuje účast můj řidič.

Nakonec se přece jen dostaneme před start. Ondra si už projížděl okruh předtím. Jede se dvakrát, takže dohromady má kilometr. Zajel ho za tři minuty a sekundu. Na startu se dozvídá, že felicia obouchaná ze všech stran, bez zadních sedaček a dveří to zajela za dvě padesát devět.

Start! Ondra se rozjede. Trošku nám podkluzují kola, občas nám zadek sjede z vytyčené trasy do sněhu. V závěji ale nekončíme, Ondra je opatrný. Nevím, zda proto, aby si s autem nic neudělal, nebo aby neztratil čas. „Jak zajedeš do závěje, musíš couvat, a to tě zbrzdí. Takže zatáčky musíš projet pomalu vnitřkem," komentuje při elegantním průjezdu zatáčkou. „Tady je to namrzlý," podotkne s klidem za chvíli, ale stejně mu na tachometru vyskočí šedesát.

Cíl! Dvě minuty padesát devět! A je to za námi! „Paráda! Kromě toho dvojího štrejchnutí o tu závěj," poznamenám. „To vůbec nebylo štrejchnutí! To je nic," směje se Ondra. Aha, takže vlastně pohodová projížďka! Směji se, děkuji za svezení a nabývám pocitu, že dokud se auto neotočí přes střechu, nejde při rally o nic.

IVANA HOLZBAUEROVÁ