Nejsem politik ani filozof, ale protože žiji tady a teď, tak udělám to, čeho jsem schopná. A když můžu někomu pomoci a mám k tomu prostředky, tak pomůžu. Říká Silvie Čermáková, která skoro každý čtvrtek stojí před lékárnou na jihlavském Masarykově náměstí a shromažďuje věci na pomoc uprchlíkům. Je to její soukromá aktivita. Pomoc vnímá jako samozřejmost.

Proč jste se rozhodla dělat sbírky?

Když vypukla uprchlická krize, ptala jsem se v místní Charitě, zda sbírá nějaké věci na pomoc lidem na útěku, protože jsem chtěla sama přispět. Překvapilo mě, že tomu tak není. Proto jsem se rozhodla sbírku uskutečnit sama. Domluvila jsem se se známým, který každý týden jezdí do Brna, kde materiální pomoc shromažďují. Věci, které mi tu lidé donesou, mu pak naložím do auta a on je odveze do Univerzitního kina Scala v Brně. Tam je sbírka, kterou zastřešuje Masarykova univerzita. Odtud se pak věci distribuují dál.

Jak často sbírky uskutečňujete?

Sbírka je organizovaná přes událost na Facebooku (internetová sociální síť) s názvem POMOC pro lidi na útěku – Srbsko, Chorvatsko. Událost je veřejná, takže se na ni může dostat kdokoli i ten, kdo nemá Facebook. Stačí jen zadat název do vyhledávače. Na zdi události pak vždy napíšu, kdy se sbírka uskuteční. Většinou to je ve čtvrtek večer od 18. do 19. hodiny před lékárnou na Masarykově náměstí.

Jak víte, že se nashromážděné věci skutečně dostanou k těm, kteří je potřebují?

Věci ze Scaly vozí dobrovolníci nejčastěji na hranice Srbska s Chorvatskem. Jsem s těmi lidmi ve spojení přes Facebook, některé znám osobně a věřím jim. Dobrovolníci podávají průběžné informace o tom, co dělají, kam jedou, jak s materiálem nakládají, co právě potřebují a podobně.

Posíláte tyto informace dál?

Ano, když přijde někdo, kdo se chce dozvědět více, ráda se s ním spojím. Informace přidávám i na stránku události a občas i veřejně na svůj profil.

Zajímají se ti, kteří donesou nějaké věci pro uprchlíky, o další informace?

Někdy. Někteří prostě jen mlčky přijdou, řeknou, tady to máte a rychle zase zmizí. Někdy se mě lidé ptají, proč to dělám já.

Co mohou lidé nosit?

Potřebné je především teplé oblečení, pláštěnky, ponožky, batohy, spacáky, baterky, nepoškozené boty, hygienické potřeby, igelitové pytle, desinfekce, ale i trvanlivé jídlo. Seznam se mění. Lidé ho mohou opět najít i na Facebooku.

Kdo chodí nejčastěji?

To se nedá vůbec říci. Chodí různí lidé. Jednou například přišly studentky, které uspořádaly sbírku ve třídě a poté mi věci donesly. Vůbec nevím, jak se o mně dozvěděly.

Říkáte, že je to vaše soukromá aktivita. Co vás vede k tomu, že něco takového děláte?

Dle mého názoru je pomoc lidem v nouzi zcela normální. Vnímám to jako součást lidských hodnot a také si myslím, že je to naše povinnost jakožto země, která je součástí Evropy a Evropské unie, ze které po mnoho let čerpala výhody.

Česká republika je tedy dle vašeho názoru vázána materiálně pomáhat migrantům kvůli členství v EU?

Ano. Základem partnerství je, že přijmu to dobré, ale i to zlé. Kdo čerpá jen výhody, a není ochoten nést v horších časech zodpovědnost, odmítne nebo něčím podmiňuje pomoc, když přijdou problémy, není partnerem. Účinný recept na tuto krizi neexistuje. Nedokážeme zastavit válku v Sýrii a ani tento pochod. To nás ale nesmí dohnat k tomu, abychom se přestali chovat slušně. Dlužíme to sami sobě. Mám pocit, že Češi svým přístupem světu ukazují, že nejsou schopni naplnit sami sebou deklarované hodnoty.

Nebojíte se, že naší zemi v budoucnu uprchlíci uškodí?

To řešíme něco, co není. Do této země se uprchlíci nehrnou. Evropa už nikdy nebude vypadat tak jako dřív, to je zřejmé už teď. To pro mě ale není důvod, proč bych se měla chovat nelidsky. Pro moje osobní rozhodnutí nejsou primární slova politiků ani to, co si někteří myslí. A vůbec se mi nelíbí, že se v tomto státě opět přehlíží extremismus.

Co tím konkrétně myslíte?

Tím myslím, že se přehlížejí demonstrace, na kterých lidé chodí se šibenicemi a kde se heiluje. Na jedné z nich jsem se nedávno ocitla v Praze, když jsem šla městem na autobus. Chvátala jsem, takže jsem se nedokázala příliš zorientovat. Pak si přede mě stoupl muž a zvedl pravou ruku. Držel v ní telefon, takže to vypadalo, jako že natáčí. Dle mého názoru to ale bylo jasné gesto. Policie to přehlížela.

Máte tedy pocit, že v Čechách opět bují extremismus?

Ano. Myslím, že je to vyvolané obrazem uprchlíků v médiích. Dle mého názoru mainstreamová média situaci nezvládla. Podávala převážně informace vyvolávající strach a vedoucí k nenávisti. Ta se ale oplácí zase jen nenávistí.

Myslíte si, že v české společnosti převažují negativní postoje k uprchlíkům?

Doufám, že tomu tak není. I přes obraz v médiích je tu mnoho lidí, kteří se zapojují do pomoci lidem na útěku. Buď prostřednictvím sbírek, nebo tím, že jedou přímo pomáhat do postižených oblastí. Existuje tu pomoc, která je založená na tisíci individuálních rozhodnutí. Pomoc, kterou poskytují stovky českých dobrovolníků na vlastní náklady bez vidiny zisku.

Proč mluvíte o lidech na útěku, 
a ne uprchlících?

Odmítám jim říkat uprchlíci nebo migranti, pro mě to jsou lidé, kteří utíkají před válkou, lidé v nouzi. Promrzlí a mokří, mezi nimiž jsou bezprizorní děti bez rodičů, nemocní a staří. To je to, co vidím já.

Ivana Holzbauerová