Na zastávkách je k nevydržení

A tím české tropy zdaleka nekončí, protože v nadcházejících dnech si určitě ještě užijeme. Lidem je doporučováno, aby v tropických vedrech omezovali během poledne a odpoledne svůj pohyb venku, což například v dopravní špičce, kdy lidé cestují z práce a do práce, není dost dobře možné dodržovat.

Je to nepříjemná denní doba. Lidé jsou unavení, a pálící západní slunko do nich nemilosrdně pere jako sedlák cepem, alespoň tak se to říká na Ostravsku. V letním čase jsme posunuti o hodinu vpřed, takže máme-li sedmnáct hodin, jsou ve skutečnosti teprve čtyři odpoledne a slunce sálá v plné síle.

Lidé odkázáni na hromadnou dopravu musejí navíc chtě nechtě strávit určitou dobu čekáním na zastávce MHD, kde se obvykle nemají před sluncem kam schovat. Automobilisté tomu těžko uvěří, ale někdy je to skutečně na omdlení.

V dřívějších dobách bývaly na zastávkách MHD dřevěné čekárny, které dnes už vidíme převážně jen na vesnicích. Ty dokázaly dokonale chránit před rozmary počasí. Dnes mají lidé, kteří cestují v hromadné dopravě ve městech, smůlu. Na zastávkách tramvají, trolejbusů a autobusů bývají jen rozpálené lavičky, občas doplněné elegantním přístřeškem z průsvitného plastu. A ten je ochrání snad před deštěm, ale před sluncem – ani náhodou. Lidé, co se automaticky tlačí pod takové přístřešky v marné snaze najít stín, připomínají chudáky kapry pomalu lekající v malé trošce vody.

Polepme čekárny starými novinami

Tyto absurdní přístřešky s průsvitnými stěnami a střechou, které se rozmohly hlavně ve městech, se zcela míjí účinkem. Takový nesmysl mohl navrhnout pouze architekt eskymáckého původu, který si představuje léto jako trochu menší mráz, anebo lhostejný Evropan kašlající na věc, protože on sám jezdí v klimatizovaném autě a potřeby prostých lidí jezdících MHD jsou mu ukradené. Pak se ovšem nabízí otázka, proč mu kdo takovou zakázku svěřil?

V Jihlavě najdeme tyto skvělé čekárny například na frekventovaných zastávkách na Masarykově náměstí. Jako dekorace pěkné, ale jako ochrana před sluncem k ničemu. Na dalších frekventovaných stanicích – například U Tesly Dům kultury (ve směru k Sokolovně) a Autobusové nádraží (v obou směrech) – kde západní slunce praží kolmo po většinu dne, jsou právě jen ty lavičky a žádný přístřešek. Cestující zde nemají ani hypotetickou možnost najít stinné místo – například polepením plastového přístřešku starými novinami, což by sice bylo neestetické, ale účinné.

Cožpak se nenajde nějaká chytrá hlava, která by dokázala vymyslet nenáročný, ale praktický způsob zastínění zastávek? Uvažuje-li město Jihlava o umělecké resuscitaci historického centra a revitalizaci Masarykova náměstí, pak lze říci, že zastínění stanic MHD by bylo nadmíru žádoucí humanizací těchto míst.

MARCELA HUMMLOVÁ