VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Režisér s kameramanem napřed vykulili oči údivem, pak se rozesmáli

Jihlava - Během prázdnin jsme v Jihlavském deníku přinesli rozhovor s Karolinou Kociánovou z Jihlavy, kde byla řeč o cestování do Emirátů a výletu do Malajsie. Tentokrát ovšem zabrousíme do dalších aktivit, kterým se maminka dvou dcer věnuje a na které minule nebyl prostor. Je to účinkování ve filmech, studium u šamanky nebo účast na dobových akcích a přehlídkách.

17.9.2017
SDÍLEJ:

Natáčení německého dokumentu v Telči.Foto: archiv Karoliny Kociánové

Minule jsme se bavily o cestování. Ale tys mimo jiné vyzkoušela, co všechno musí zvládnout filmový komparzista. Zjara, kdy byla tedy pořádná zima, jsi natáčela v Telči.

Byla to určitě zajímavá zkušenost. V Telči v březnu natáčela německá televize ZDF dokument Martin Luther in Worms. Byla hrozná zima. Kdo mohl, navlékl si pod dobové oblečení, co se mu tam vešlo. Nejhůř na tom byli ti, co měli dobové „boty“. Asi bych je přirovnala spíš ke gymnastickým cvičkám. A kdo měl sukně kratší a byly mu vidět nohy, nemohl si vzít ani ponožky. Muselo to být hrozné. Většina z nás, hlavně ženy, neměla žádné kabáty. Měli jsme holé hrudníky a horní část zad, bylo to nepříjemné. Jezdím na dobové akce, takže jsem už mistr ve vrstvení, ale tohle nešlo nijak zamaskovat. Byla jsem zrovna krátce po nemoci a skončila jsem potom s antibiotiky na tři týdny.

To se v uvozovkách vyplatilo.

Čím déle se točilo, tím jsme měli vymakanější způsoby zahřívání. Nechtěli jsme dávat půjčené deky nebo vlastní mikiny kostymérkám, protože nikdo nevěděl, jak za jak dlouho se bude točit další scéna. Někdy to trvalo i deset minut a my zbytečně mrzli, takže jsme pak měli schované oděvy u nejbližšího stánku. Třeba v koši s kožešinami nebo za látkami na prodej. Já už poslední dva dny nedávala mikinu z ruky. Prostě jsem si ji schovala pod šaty a bylo. Jak se ozvalo stop, vytáhla jsem ji a dala kolem krku. S tím se váže i vtipná historka.

Tak povídej.

Jednou jsem na mikinu zapomněla. Když režisér zakřičel své obvyklé ready, tak mi v tu chvíli došlo, že mám ještě u sebe tu mikinu. Hned jsem zakřičela nein, strhávala si jednou rukou mikinu z krku a druhou zvedala sukni, abych ji tam mohla hodit. Režisér s kameramanem napřed vykulili oči údivem a pak se rozesmáli. Když ustalo všeobecné veselí, pokračovalo se v natáčení. Stála jsem tehdy pár metrů od kamery, která kolem mě pak procházela. Byl by to docela průšvih, kdyby se při stříhání zjistilo, že tam má někdo mikinu.

Co můžeš říct o samotném natáčení?

Točili jsme scény na tržišti, vypadalo celkem autenticky. Myslím si ale, že tam bylo dost nejen historických chyb, hlavně v detailech. Třeba to nebude vidět. Filmovalo se sedm nebo osm dnů, ale natočilo se možná 30 nebo 45 minut. My jsme strávili čtyři dny venku na dobovém tržišti. Filmaři chtěli zachytit běžný život na tržišti. Nákupy, dohadování, ochutnávání, vybírání látek nebo nádobí. Nechyběla tam ani zvířata. Každou chvíli utekla nějaká slepice, tak je tam naháněli. Asi tři dny štáb pracoval vevnitř, kde potřebovali jen chlapy. Prý tam byla taková zima, že se herci chodili ohřívat ven.

Jak na dny prožité v Telči vzpomínáš?

Bylo to docela náročné. Kvůli účesům a kostýmům jsme tam museli být už od pěti. Ve čtyři jsme vyjížděli z Jihlavy. Jeden den jsme byli na place snad osm hodin. Večer jsme se vraceli domů unavení a zmrzlí. Takže jsem se většinou jen najedla, dala nohy do škopku s horkou vodou a esencemi, abych se zahřála, a v 9 jsem už byla v posteli. Agentura, která nás na komparz najala, se o nás hezky starala. Dostávali jsme snídani, oběd a po celý den byl k dispozici čaj a káva. Poznala jsem spoustu fajn lidí, s některými jsme zůstali v kontaktu a určitě se ještě někde potkáme, třeba na nějaké dobové akci.

Máš za sebou ještě další zkušenost.

Ještě jsem byla hostem ve steak housu v Ohnivým kuřeti. Vyfasovala jsem ke stolu naprostého morouse, který se vůbec nebavil. Ale naštěstí byl na nás záběr jen pár vteřin, tak to nebylo poznat. O tomhle seriálu jsem do té doby neměla ani tušení. Natáčení bylo docela vtipné a to kuře opravdu ohnivé (smích).

Co dalšího tě čeká?

To se ještě uvidí. Zkusila jsem casting na komparz do filmu Jan Žižka, ale natáčení se přesunulo na příští rok. Jedno z kol castingu vypadalo tak, že nás nahnali do tělocvičny na judo. Tam nám řekli, že si dáme rozcvičku a pak si nás vyzkouší. Všichni jsme se po sobě nejistě dívali, v čem že nás to budou zkoušet. Kromě mě a ještě jedné holky byli všichni šermíři, stříleli z luku nebo vrhali nože. Nechápaly jsme tedy, proč si nás pozvali s nimi, když nic z toho neumíme. Jak se ukázalo, nebylo to potřeba. Byl to výběr kaskadérů (úsměv). Ale prý jsem prošla, tak uvidíme.

V čem vás zkoušeli?

Museli jsme se různými způsoby rozplácnout na žíněnku. Padat po (naštěstí fiktivním) zásahu. Uhýbat před údery ze všech možných stran. Ne moc brzo, aby to nebylo poznat, a hlavně ne moc pozdě, abychom nepřišli o zuby. Nakonec jsme si rozdávání ran a uhýbání trénovali ve dvojicích. To už z nás spadl počáteční ostych a dávali jsme do toho i patřičný výraz a případně zvuky. Zajímavá zkušenost, ale bolelo mě celé tělo ještě tři dny potom.

Jak jsi se k této aktivitě vůbec dostala?

Jako slepý k houslím. Známý dělal komparz v pohádce Anděl Páně 2. Říkala jsem si, že by se mi to taky líbilo. Poslal mi odkaz na registraci na film o Žižkovi, to bylo před rokem. Než jsem letěla do Emirátů, vyrazili jsme na casting na Luthera do Telče a vyšlo to. Asi týden po natáčení se ozvali z toho filmu o Žižkovi, že mám přijet na druhé kolo.

Potkala jsi někoho opravdu slavného?

Záleží na tom, koho považujete za opravdu slavného. V Lutherovi byli němečtí herci, takže nedokáži posoudit, jak moc jsou slavní. Jednoho jsem určitě už v nějakém filmu viděla. Byli ale velmi milí a vyfotili se s námi.

Mimo jiné sbíráš dobové a retro šaty.

Mám přibližně sto kusů šatů z doby od 20. po 60. léta minulého století. Pak čtvery středověké, 15 až 20 westernových. Chci si nechat ušít nóbl šaty na americkou civilní válku. K tomuto období mám i oblečení markytánky, které tehdy v bitvách fungovaly jako zdravotnice. Součástí kostýmu je i soudek, co mi udělal kamarád. Během bitev totiž dávám vojákům napít „ošetřuji“ a „oživuji“ zraněné, mnohdy po bitvě i opravdu. Mám i nějaké dobové oblečení pro děti různého věku.

Účastníš se mnoha dobových akcí.

Již několik let jezdím do Stone Townu u Humpolce na westernový den, kde mohu využít i své modely. Je to super akce, dcery i já si to tam vždy náramně užijeme. Začátkem května jsem byla na svatbě ve stylu 60. let, o tři týdny později jsem v takových šatech jela i závod starých octávek v Hradci Králové. Mojí nejoblíbenější akcí jsou Poslední indiánské války v Březně u Chomutova. Je tam program pro celou rodinu od rána až do večera. A spousta muziky, indiánů, traperů, vojáků, koní a letos tam bylo i hodně banditů. Každý rok je jiné téma a jiné kulisy. Mají to opravdu vymakané. Koho tato tématika zajímá, doporučuji najít si videa na YouTube. Škoda, že se nic podobného neděje na Vysočině, obvykle na takovou akci musíme jet 2 – 3 hodiny někam na druhý konec republiky.

Pověz mi něco o té retro svatbě.

Byla jsem tam začátkem května s kamarádem Honzou. Vše se odehrávalo ve stylu 60. let a ve vile ze 30. let. Nejvíc pohodová svatba. Stylem V kolik bude oběd? Ve 12. To stihneme? Obřad je v 11. Tak oběd bude ve 12.30 hodin. Nakonec byl oběd ve 4 odpoledne. A svatební dort? Ten jsme povečeřeli v 8. A co.

Neméně zábavný ale musel být i ten retro závod v Hradci.

To ano, zjistila jsem, že povinná výbava na závod veteránů jsou kromě lahve motorového oleje i pírka, silonky a kladivo (smích). K vidění tam byly nejen octavie, ale i jiní krasavci. Spartaky, sanitky, vozy se staženou střechou a některá raritní auta. Třeba to nepojízdné, na šrot rozbité, rezavé skrz na skrz a s volantem na druhé straně. Účastníci akce to všechno pojali zodpovědně, nechybělo nejrůznější dobové oblečení, vybavení, stylové předměty a pomůcky, třeba i staré kočárky a hračky. Hodně jsem obdivovala dobový stan. Takovou akci jsem absolvovala poprvé a byla suprová.

Tak povídej.

V pátek před odjezdem jsme auto náležitě vyleštili a vyrazili směr Hradec Králové. Součástí srazu byl i navigační závod. V pátek v noci cestou na místo určení jsem dostala instruktáž a naučila se Oťasova veterána řídit. Sedačka vypadala trochu jako gauč a nešla posunout, takže jsem si za záda musela dát dva polštáře, abych dosáhla na pedály. Ráno jsem s Honzou nasedla do Oťasova auta. On jel s kamarádem. Domluvili jsme se, že obě auta pojedou spolu, což se záhy ukázalo jako dobrý nápad. Sousedovi jsme půjčili kliku na startování, protože mu startér stávkoval, a pak jsme vyrazili na cestu. První část závodu jsem jela jako navigátor. Během minutové instruktáže jsem musela pochopit, co znamená papír plný různých šipek a čísel, který se používá místo klasické mapy.

Zažili jste něco neočekávaného?

Hned první stanoviště jsme přejeli, nevšimla jsem si, že je tam úkol (úsměv), tak jsme se kousek vrátili. Jeden závodník se tam hrabal v motoru svého krasavce a my jsme přispěchali na pomoc. Nutně potřeboval kus drátu, vypadla mu totiž závlačka. Měla jsem po ruce několik pírek do vlasů, jsou totiž nutnou součástí dobových účesů. Závodník trochu skepticky čekal, co že mu to chci dát. Nakonec se po drobné úpravě za pomoci další nezbytné výbavy veterána, kladívka, z pírka stala náhradní součástka do motoru. Kluci auto spravili a kolega se zase mohl vesele přidat k závodníkům. Pak přišel čas na výměnu, takže jsem zasedla za volant a vyrazili jsme plnit další úkol.

Jak váš závod pokračoval, zvládla jsi to?

Úkolů bylo celkem 7. Na některé otázky jsme našli odpověď na daném místě, na jiné musely posádky sáhnout do svých automobilových znalostí. Trasa měřila asi 90 kilometrů, což je při průměrné rychlosti 60 km/h docela štreka. Jednou, když jsme jeli z kopce, jsem to rozpálila na celých 80 km/h (smích). Závod naštěstí nebyl na čas, jen se předpokládalo, že to stihneme maximálně za 4 hodiny. Díky tomu jsme měli čas najít si vhodnou hospůdku na oběd a udělali jsme si pauzu na zmrzlinu. Bylo celkem 160 účastníků a my byli 11., což je vzhledem k mým nulovým znalostem automobilů skvělé. Byla tam úžasná a přátelská atmosféra. Doufám, že mě kluci vezmou s sebou i příští rok. Pořídila jsem si na to dobové sluneční brýle.

Těch akcí, kde je možné tebe i s tvými modely zaznamenat, je ale mnohem více.

Některé šaty používám i na speciální dobové přehlídky. Ty pořádá například spolek Dobová móda Telč pod vedením paní Jarmily Klikové. Jaruška má stovky dobových kostýmů, dokonce ušila i jedny secesní pro mojí tříletou dceru. Verunku přehlídky ohromně baví a náležitě si je užívá. Zato starší Danielka šaty vyloženě nesnáší. Pokud by se zapojila, předváděla by radši klučičí model. To by ji bavilo asi víc. Ale zdá se, že se to s těmi šaty začíná pomalu zlepšovat.

To je trošku škoda, taky by byla skvělou modelkou.

Naši Danielku většinou zajímají zbraně. Když se mnou byla poprvé na Oslavách svobody v Plzni, tak se hned hrnula ke kulometu, nebo co to přesně bylo, a přesně věděla, kde to má chytit a co s tím má dělat. K svátku dostala luk, bude se mnou chodit občas střílet.

Některé akce sama pořádáš. Stojíš za prázdninovým multikulturním festivalem na náměstí v Jihlavě.

Letos to byl druhý ročník. Vystoupily kapely s tradiční zahraniční hudbou, návštěvníci viděli tance z různých koutů světa. Nechyběl cestovatelský program pro děti. Dělali jsme i taneční workshopy, kde si zájemci mohli některé tance vyzkoušet. Akce to byla po všech stránkách vydařená.

Věnuješ se netradičnímu vzdělávání u šamanky. Pro někoho je to doslova a do písmene španělská vesnice. Můžeš přiblížit, jak takové studium vypadá a čím může být lidem užitečné?

Učím se u Taishy Taumy. Scházíme se jeden víkend v měsíci. Učíme se různé metody léčby. Vycházejí hodně z východní medicíny i pradávných technik. Patří k tomu také tarot, numerologie, sebepoznání. První rok byl hodně o nás. Musely jsme na sobě zapracovat. Takzvaně vyčistit si různá témata, například pomocí konstelací, abychom mohly pracovat s lidmi. Na sobě pracujeme samozřejmě stále. Po skončení „studia“ bychom měly být schopné léčit příčiny většiny nemocí, srovnat vztahy, vyřešit rodové zátěže pro pozitivní vývoj i potomků a tak dále.

Autor: Zuzana Musilová

17.9.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Na Roller Tour si přijdou na své vyznavači koleček

Ilustrační foto.

Pár vypadl z okna bytu ve druhém patře

Drama ve Světlé skončilo vítězstvím Třeště

Vysočina – Osmé kolo fotbalové I. A třídy skupiny B vůbec nevyšlo Černíči, která inkasovala v Náměšti osm branek!

Fanoušci skupiny Kabát zaplní hned dva zimní stadiony na Vysočině

Vysočina – Známá kapela Kabát na podzim zavítá také na Vysočinu. Během dvou měsíců zde odehraje dva koncerty, a to v Třebíči a Jihlavě.

AKTUALIZOVÁNO

Po pádu z Karlova mostu zemřel herec Jan Tříska, učitel z Obecné školy

Smutná zpráva. Oblíbený český herec Jan Tříska, který v sobotu spadl z Karlova mostu v Praze do Vltavy, zemřel. Představiteli učitele z filmu Obecná škola bylo osmdesát let. Od pondělí měl natáčet snímek Na střeše. 

AKTUALIZOVÁNO

Kometa porazila Jihlavu 4:2. Výhru přihrály výpady Němce

Jihlava, Brno /FOTOGALERIE/ – Na třetí pokus se povedlo. Hokejisté brněnské Komety konečně zvítězili v domácím prostředí za tři body a vyhnuli se loterii v prodloužení či dotahování výsledku. Kometa v sedmém kole extraligy přehrála Duklu Jihlava 4:2 a první vítězství si v brněnském dresu připsal už i novic Michal Barinka.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení