Aby také ne. Jeho otcem je Zdeněk Požár, kterého znají lidé nejen z okolí Třeště velice dobře. Hraje už několik desítek let na harmoniku a elektronické klávesy (keyboard). Nejčastěji jej lze potkat na oslavách narozenin, čas od času hraje při svatbách na třešťské radnici. Organizátoři si ho zvou také na nejrůznější kulturní akce. V posledních letech se k němu na hudební vystoupení přidává také Martin. Jak sám ale tvrdí, musí tatínka občas přemlouvat, aby ho s sebou vůbec vzal.

Kdy ho přemlouvat nemusel, tak to bylo v době, kdy byl Martin ještě malý kluk. „Hudbu mám v sobě odmalička. Někdy ve svých třech čtyřech letech jsem měl své první vystoupení. Chodil jsem s tátou po akcích a zpíval jsem Ručičky, nebojte se, vy dělat nebudete od skupiny Šlapeto," začal povídání o svých hudebních začátcích sympatický mladík, kterého na jaře čeká maturita.

Nyní už s otcem tak často nejezdí. Ale vždy, když s tátou někam přijede, pamatují si ho právě jako toho čtyřletého kluka, který zpíval písničky od kapely Šlapeto. „Zpíval jsem snad od té doby, co jsem se naučil pořádně mluvit. Chodil jsem asi devět let na sólový a sborový zpěv. Bohužel dnes už nezpívám skoro vůbec," přiznal Martin Požár. Důvod, proč už nezpívá, je jednoduchý. „Mutace mi zničila hlas. Začal jsem mutovat pozdě a hodně se mi zmenšil hlasový rozsah," vysvětil mladší z rodu Požárů.

Osm let se učil hrát na klavír. Tomu už se ovšem vůbec nevěnuje. „Z klavíru jsem zapomněl snad úplně všechno. Už bych snad nezahrál ani ty Ovčáky čtveráky," podotkl Martin. Ovšem hra na bicí ho naprosto ovládla. Té se nyní intenzivně věnuje několikrát do týdne. „Bicí mě hodně oslovily, proto když jedu s tátou, tak ho na bicí doprovázím," přiblížil.

NA VYSTUPOVÁNÍ PŘED PUBLIKEM JE ZVYKLÝ

S tátou jezdí na vystoupení v průměru jednou do měsíce. „Je to hodně nárazové, někdy jedu dvakrát do měsíce, pak třeba další dva měsíce nic. Někdy ho musím prosit, abych s ním mohl vyjet," usmál se mladý hudebník. Při hraní s otcem se těší nejvíce na srandičky, které spolu během koncertu vymýšlejí. „Jsme oba šašci a nahráváme si do karet. To se mi právě moc líbí," dodal. Když už spolu vyjedou, jde většinou o oslavy narozenin. Když chtějí lidé spíše dechovky, Zdeněk Požár vytáhne harmoniku. Na modernější hudbu má elektronické klávesy. „V tomhle případě hodně záleží na věkové skupině, která si tátu objednává. Většinou jsou to ale oslavy pro lidi čtyřicet plus. Takže dost se hrají třeba modernější písně až ke Kabátům anebo naopak u těch starších spíše dechovky," přiblížil Požár mladší.

Martina plně pohltila hra na bicí. I když s nimi začínal až poměrně v pozdějším věku. „Hraju na ně teprve nějaké čtyři roky, takže jsem začínal v patnácti letech," přiznal. Bicí navíc nejsou žádným malým nástrojem a jsou poměrně hlučné, takže je trochu složitější se s nimi vypořádat například na malém prostoru. O tom mladý muzikant něco ví.

„Na jedny bicí hraju pod Základní uměleckou školou v Třešti ve třídě pana učitele Antonína Vidláka, ale protože jsem panelákové dítě, tak doma mám elektrické bicí," popsal Požár. Elektrické bicí jsou zjednodušeně podle Martinova výkladu gumové placky se snímači. Paličkou proto bouchá do gumy, v ten moment se sepne spínač, který vyšle elektronický signál do modulu a podle toho, do jakého místa hráč uhodil, takový to zahraje zvuk. „Doma si tak mohu bicí například dát do sluchátek, anebo pokud jedu hrát, tak se tyto bicí dají přímo do ozvučení a tam se to vyladí tak, aby to bylo slyšet," popsal Požár. Údery do gumy proto v panelákovém bytě nejsou takřka slyšet a zvuky neobtěžují sousedy.

V současné době trénuje tak dvakrát do týdne. A protože je na sebe náročný, tak se pořád snaží zdokonalovat. Kromě toho, že navštěvuje třešťskou základní uměleckou školu, tak poslední dva roky jezdí také k učiteli na Základní uměleckou školu v Jihlavě. V Třešti hraje ve školní kapele, nazvané Jazzband.

„V kapele jsou tři saxofony, dvě basy, klavír, zpěv a bicí. Je nás tedy osm. Většinou spolu hrajeme na akcích školy nebo děláme hudební podkres pro výtvarnou vernisáž, taneční obory a tak dále. Dále jsme například vystupovali letos i na vánočních koncertech," doplnil Požár. Jejich učitel působí ještě ve skupině Jazzquintet Třešť a těm Jazzband občas dělá předkapelu. V současné době s Jazzbandem trénují jednou do týdne.

Velkým snem Martina je působit v kapele. Dokonce v poslední době začali s několika lidmi jednu dávat dohromady. Zatím je ale vše ještě v plenkách, takže o tom mladý hudebník nechce příliš mluvit. „Zatím jsem v ní já, pak máme kytaristu, zpěvačku a ještě sháníme hráče na basovou kytaru," prozradil Požár. Kdyby se povedla složit kapela, hrála by převážně nejrůznější české písně. Mohla by to být klubová či zábavová skupina. Založením kapely by si Martin splnil sen. Bavilo by ho jezdit na placená vystoupení a zahrát si před publikem na zábavě, kde by se lidé dobře bavili. „Všechno je zatím ve hvězdách, zda se to povede, ukáže až čas," podotkl k tématu kapela Požár.

To, že jsou Požárovi hudebně založená rodina, dokazují i ostatní rodinní příslušníci. Kromě táty a syna hraje na housle ještě Martinova sestra Pavla. Nyní začala také s violou. „Také maminka Eva se kdysi učila hrát na zobcovou flétnu, ale nakonec u toho nezůstala," poznamenal Požár. Pro tátu Zdeňka prý byla v hudbě největší školou vojenská služba. Chodil s veliteli do hospody, kde jim hrál na harmoniku. „Ti mu platili pivo a on musel zahrát to, co oni zpívali. Kolikrát začali zpívat v určité tónině a taťka se musel chytnout," popsal Martin Požár.

OBLÍBENÁ HUDBA: STARŠÍ ROCKOVÉ SONGY

Oblíbenou Martinovou hudbou jsou především starší rockové songy. „Hudbu poslouchám snad úplně při všem. Jediné, při čem ji musím mít vypnutou, je čtení. Ale zase moc nečtu, jenom povinnou četbu. Jinak toho poslouchám dost, nejraději starší rock v podání Black Sabat či Deep Purple," prozradil svůj hudební vkus.

Devatenáctiletý mladík je studentem Obchodní akademie, Střední zdravotnické školy, Střední odborné školy služeb a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky Jihlava. Oborem jeho studia je fotografie a multimédia. Hudbu tedy nestuduje, ovšem v uměleckém oboru se chce uplatnit i v budoucnu. Fotit ho totiž také baví, a to od dětství.

Fotografování je podle jeho slov to, co si dokáže představit jako budoucí obživu. „Když jsem byl menší a chodil na základní školu, tak byl při Domu dětí a mládeže v Třešti fotografický kroužek. Začal jsem do něj chodit a hodně mě to vzalo," začal Martin popisovat začátky svého focení. Jeho učitelem byl Luboš Pavlíček, který fotí pod vysočinskou redakcí České tiskové kanceláře v Jihlavě. „Našel jsem si k tomu cestu, i když on popravdě nebyl příliš nadšený, když jsem se rozhodl jít fotografování studovat. Říkal mi, že tu fotografové nemají příliš uplatnění," podotkl Požár. Všechny povinné praxe však absolvuje u Luboše Pavlíčka a je rád, že takového učitele má.

Co bude Martin dělat po maturitě, ještě s jistotou neví. Tvrdí o sobě, že není studijní typ, proto to nevypadá, že by jeho další kroky vedly na vysokou školu. „Po maturitě bych rád zkusil ještě jednu školu nebo se uvidí. Bude záležet, jak dopadnou lékařské testy," uzavřel povídání Martin Požár.

Nicméně je jasné, že u hudby chce zůstat. Ideální by podle něj bylo, kdyby to vyšlo a podařilo se mu založit kapelu.