Může ďábel uzdravovat?

Může mít účelový zákon, který předkládá Tomio Okamura jako součást promyšlené volební kampaně, vyšší smysl?

Ale to přece dá rozum, že ti, kdo neposílají děti do školy, chroničtí flákači a simulanti nemají žít z našich daní. To přece není spravedlivé ani slušné.

A právě tohle, stručně řečeno, SPD navrhuje.

Odhlédněme teď od toho, že Okamurovu stranu považují i příslušné úřady za blízkou extremismu. I od toho, že s ní ostatní strany nechtějí, aspoň oficiálně, nic mít.I od toho, že politický podnikatel ví, kdo jsou jeho voliči, a umí jim mazat med kolem úst.

Podívejme se na podstatu problému:

Mají přijít o dávky v hmotné nouzi rodiče, kteří nepošlou děti do povinného předškolního ročníku? Ti, kdo předstírají nemoci? Ti, kdo dlouhodobě nepřijmou nabízené pracovní místo? Ti, kdo se léta protloukají v údajné pracovní neschopnosti? Ti, kdo se vyhýbají kontrolám? Na první pohled je to logické, i když například ministryně Jana Maláčová nebo Piráti argumentují tím, že zákon může postihnout i „nevinné“.

Jenže to může každá norma. Občas je zatčen ten, kdo nic neudělal. Je to smutné, tragické, ale máme snad kvůli tomu povolit krádeže a vraždy?

Nouze může postihnout každého. Člověk do ní může upadnout, ani neví jak. Někdo si ji zapříčiní sám zbrklým jednáním, jiný hazardem. Proto jsou tu sociální dávky a úřady práce. Mají těm, kdo upadli, pomoci vstát. Nejsou proto, aby umožňovaly bezpracné živobytí na úkor druhých.

Jenže pouhá logika na řešení problému někdy nestačí.

Problém nepřizpůsobivých lidí (a řekněme nekorektně, leč otevřeně, že jde z valné části o Romy) je u nás vleklý a dlouholetý. Stát nad tím za socialismu zavíral oči. V demokratické době vytváří komise a podkomise, nedělá ve skutečnosti nic.

V romských komunitách, většinou v těch, které se přestěhovaly ze Slovenska, panuje odpor proti většinové společnosti. Nechtějí a často už ani neumí žít „řádně“. V rodinách řádí alkoholismus, drogy, děti jsou od mala vedeny k tomu, aby kradly. Hygiena žádná, přístup k lékařské péči omezený. Schopnost vydobýt si dávky – jediným pracovním návykem.

A teď se ozve znovu rozum: Jsou to dospělí a plnoprávní občané, za svůj osud si mohou sami.

Často nikoli. Jejich předkové mnohdy žili v osadách středověkým způsobem. A už vůbec za svou bídu nemohou děti, které rodiče vychovávají prachmizerně a ještě jim brání chodit do školy.

Stát má vůči těm lidem dluh. Nemá je trestat, má se aktivně snažit, aby změnili svůj způsob života. Bič ještě nikoho nevychovala nikomu nepomohl. Není na rozhazování, ale nebylo by lacinější každé takové „padlé“ rodině dát asistenta, který jí pomůže dostat se do společnosti? Vždyť když ti lidé přijdou o dávky, budou si vydělávat na chleba lupem nebo prodejem drog. Nic jiného je většinová společnost, která si je buď oškliví, nebo si jich nevšímá, nedokázala naučit.

To je hlavní slabina Okamurova návrhu. Je sice logický a správný, v daných podmínkách však nespravedlivý a hlavně neúčinný. Život (a zvláště život ve střední Evropě) totiž není logický.

Část zákona by však přijata být měla. A sice ta, která odnímá dávky těm, kteří neposílají děti do školy. Vzdělání a socializace dětí z nuzných a protispolečenských rodin je jedinou cestou, jak je dostat ze spirály bídy a zločinu. Pro rodiče to není těžké zařídit.

Tady by měl stát jít možná ještě dál. Měl by odebrat potomky rodičům, kteří jim nedokážou zajistit alespoň základní životní podmínky. Ostatně to by měl dělat i podle stávajících zákonů.