Jsou to jen první poznatky, člověk však nemusí mít titul před i za, aby se v nich vyznal. Podle čísel, které uveřejnil Deník v minulém vydání, se očkovaný člověk může nakazit. Pravděpodobnost, že se tak stane, je mnohem nižší. A výrazně se snižuje riziko těžkého průběhu covidu. Ten bohužel někdy prožívají ti očkovaní pacienti, kteří trpí jinými chronickými chorobami. Ti by však s největší pravděpodobností neonemocněli, kdyby bylo naočkováno pětaosmdesát místo současných sedmapadesáti procent obyvatel. Injekce přitom nic nestojí a vážné vedlejší účinky vakcíny prakticky nejsou hlášeny.

Na první pohled je pro příslušníka druhu homo sapiens situace jasná: Hurá k nejbližšímu očkovacímu pultíku! Nebo chvíli počkat, až mi přijede přímo před dům. Počet lidí, kteří chtějí „svou dávku“ však stále klesá. Někteří věří, že v roztoku, jenž jim doktor vstříkne do ramena jsou jakési chobotničky. Jiní zase spílají lékařům a nahrávají se při tom na sociální sítě.

Martin Komárek.
Pan prezident je nemocný

Proč takový zástup odmítá vědu a nevěří v systém, je otázka pro filozofy a sociology. Nepochybně v tom hraje roli mizerná úroveň školství. Určitě v tom má prsty rozpliznutí se společnosti do bublin na sociálních sítích. Jako vědecký problém je to nanejvýš pozoruhodné.

Jako žitá skutečnost tragické. Prožíváme katastrofu. Umřelo už přes třicet tisíc lidí. Pokud se nepodaří přesvědčit odmítače, umřou další. Vláda dělá málo pro to, aby vysvětlila, že tu běží o život. Nepropaguje dost vakcinaci v odlehlejších oblastech a mezi sociálně vyloučenými. Věřit, že se politici zázračně zlepší, by bylo pošetilé. Lékařsky správné a lidsky férové je tedy povinné očkování ze zákona.