Ani výkyvy počasí nezpozdí sezonu kol, výletů, ležení u vody, pikniků a grilovaček. Brzy se přidá sezona okurková, která se ke grilovanému hodí. V létě člověk také zaslechne víc rozhovorů či útržků z nich. Častěji než v zimě, kdy je přece jen víc zachumlaný do sebe, se k nim i připojí nebo je do nich přímo vtažen.

Občas se přistihnu – na pláži, na zahrádce hospody nebo v některé z cyklistických oáz – jak beze studu naslouchám hovorům lidí. A z rozmaru, který se probouzí po vychlazené jedenáctce, si jejich aktéry snažím pro sebe zasadit do jednoho ze dvou rodů – do rodu „chápaných“ a do rodu „chápajících“. K tiché nestoudné zábavě nepotřebuji vyslechnout ani spor či hádku, často stačí rozmluva na běžné téma: auta, chalupa, nevěra, práce, děti a počítač, vrtule v krajině…

David Nesnídal
Pěna dní: Sláva, je tu cirkus!

Ať je řeč o čemkoli, „chápaní“ se vždy snaží své okolí přesvědčit. Jsou lační pochopení, potřebují ho k životu. „Kdyby aspoň za tou mámou přijel, rozumíš…?“ slyším od vedlejšího stolu. Zákeřný kondicionál „Kdyby aspoň…“ je oblíbeným přesvědčovacím prvkem „chápaných“. „Chápající“ většinou mluví méně, „chápanému“ buď přizvukuje, nebo ho souhlasně doplňuje.

Jestliže se však člověk z rodu „chápajících“ rozpačitě usmívá, mlčí nebo dokonce něco namítá, proměňuje se v očích „chápaného“ jen v „nechápajícího“. A věru, za chvíli si i ten, kdo je svým založením „chápající“, tak bude opravdu připadat… A člověk z rodu „chápaných“ začne mít nepříjemný pocit „nechápaného“.

Druhá orosená jedenáctka mě pokaždé znovu utvrdí v poznání, že na rozdíl od pohlaví v sobě člověk nedokáže změnit tento rod, k němuž náleží – z „chápaného“ se nestane „chápající“, a naopak. Někdy vydržím nad pivem i déle a jsem třeba svědkem střetu dvou „chápaných“. Tehdy se daří hádce. Zajímavější ovšem bývá střet „chápajících“. Ti se umějí utkat ve větších výškách, kde se lépe dýchá dialektice. Zatímco „bublinky utíkají z limonád na pocákaném stole…“ jak zpívá Vladimír Merta.