Divadlo bylo ve složité situaci. Historická budova se kvůli plánované rekonstrukci postupně vyklízela, herci si osahávali náhradní prostory Divadla Na kopečku v jihlavské psychiatrické léčebně. Počítalo se i s tím, že až se divadlo zavře, budeme hrát také v Domě kultury.

Akčnost divadla v listopadových dnech před třiceti lety brzdil také fakt, že mladší část souboru do Jihlavy dojížděla z jiných měst a víkend 18. a 19. listopadu trávila mimo Jihlavu doma. Navíc měli herci i v pondělí 20. listopadu volno, ten den byl takzvaným náhradním dnem. Proto jsme se mohli sejít až v úterý 21. listopadu.

V listopadu 1989 se paralelně zkoušely dvě inscenace, Svatá rodina (v psychiatrické léčebně) a Caesar (v historické budově). Kvůli přípravě staré budovy na rekonstrukci v ní nebyla naplánovaná už téměř žádná představení. Přesto jsme stávku vyhlásili.

Měli jsme štěstí, že Svatou rodinu připravovala jako host režisérka Kristina Taberyová z Prahy, dcera české herecké legendy Zdeňka Štěpánka. Ta přijela na zkoušku v úterý 21. listopadu značně revolučně naladěna. Z víkendu v Praze do Jihlavy dorazily plné emocí i mladé herečky Andrea Bogušovská a Daniela Hrabáková, z Brna pak přivezli informace o bouřlivém víkendu někteří z nás ostatních. Měli jsme v ruce první letáky, fotografie z brutálního policejního zásahu na Národní třídě, a někdo přivezl i videokazetu se záznamem zásahu. My, co jsme se nacházeli Na kopečku, jsme začali okamžitě jednat.

Místo zkoušky jsme k mírné nevoli kolektivu druhé připravované inscenace svolali schůzi divadla, abychom si odsouhlasili vyhlášení stávky, zvolili stávkový výbor a dalších potřebné kroky. Divadlo tehdy pevně držela v rukou místní buňka KSČ a ROH. Nebyli jsme si jistí, jak hlasování 21. listopadu dopadne, jestli se nám podaří stávku prosadit. „Naše děti si mlátit nedáme,“ vykřikl tehdy jeden ze starších herců. A nám, mladším, spadl kámen ze srdce.

Vrhli jsme se do rozmnožování letáků, které jsme rozdávali lidem a jimiž jsme oblepili divadlo. Do výlohy staré budovy jsme umístili video, kde jsme promítali záběry z Národní třídy. Informovali jsme o tom, co se stalo, i o tom, co se nyní děje a co chystá Občanské fórum, seznamovali občany s jeho (a našimi) požadavky.

Připravili jsme u kašny na dnešním Masarykově náměstí první mítinky. Bohužel si nepamatuji, jestli se ten úplně první konal již v úterý 21. listopadu. Pamatuji si jen skromnou účast občanů, cca pár desítek lidí. Ta ale postupně rostla, i díky našemu charismatickému řečníkovi, mladému herci Tomáši Dobrovolnému. Spojili jsme se s místními studenty, ale především s ostatními divadly, abychom byli v konání jednotní. Po prvních dnech stávky jsme museli zvolit nový stávkový výbor, tentokrát s výrazně nižším věkovým průměrem, neboť členové prvního stávkového výboru onemocněli.

Odvolali jsme ředitele divadla a zrušili místní buňku KSČ. Část z nás v divadle i přespávala. Hlídali jsme tak budovu před případným vniknutím policejních složek, před strháváním plakátů, a podobně. První týden po zásahu na Národní třídě nebylo vůbec nic vyhráno. Pamatuji si, jak se nás televizní redaktorka zkraje stávky ptala, jestli jsme ve stávce, a odvolávaný ředitel jí odpověděl, že tak napůl. Že stávku sice podporujeme, ale nehrajeme proto, že jde divadlo do rekonstrukce. Za stávkový výbor jsme samozřejmě uvedli tento výrok na pravou míru.

Připravili jsme v Domě kultury také pár besed divadelníků s diváky. Místo naplánovaných představení. Narychlo jsme nazkoušeli několik ukázek ze zakázané literatury, například jeden dialog od Ludvíka Aškenazyho o výslechu mladé dvojice, která se omylem vrátila ze zájezdu na Západě později než ostatní. Seznamovali jsme lidi také s tím, kdo je Václav Havel.

První týden až do vyhlášení generální stávky 27. listopadu byl hektický a nebylo vůbec jisté, jak všechno dopadne. Pamatuji si, jak za mnou přijeli dva úředníci z nějaké krajské instituce v Brně (zřejmě KNV). Uprostřed napůl vyklizené místnosti, plné beden a nepořádku, stáli v oblecích u dveří kanceláře, s aktovkami v ruce. Jejich jména se mně vykouřila z hlavy, ale to, co říkali, nezapomenu nikdy. Přesvědčovali nás, abychom ukončili stávku a distancovali se od OF a celého revolučního dění. Šlo jim o to přetrhnout řetěz stávkujících divadel. „Jste mladí. Jestli prohrajete, postaráme se o to, aby nikdo ze stávkového výboru až do smrti nedostal slušnou práci,“ řekl tehdy jeden z mužů. „Ale my vyhrajeme,“ odpověděla jsem a oba muži se spěšně odporoučeli.

V lidech se probudilo něco nevídaného, pocit pospolitosti a solidarity. Prozářila je naděje na svobodu a demokracii. Nosili nám do divadla jídlo i peníze. Nepamatuji si, kolik to tehdy bylo, určitě několik desítek tisíc korun, což bylo v té době strašně moc peněz. Většina zbyla neutracena. Na začátku roku 1990 jsme částku poslali jihlavské nemocnici, na nákup gama nože.

Do Jihlavy přijížděli i pražští herci, kteří nám vozili materiály a plakáty, ale hlavně se pokoušeli dostat s informacemi do fabrik, k dělníkům. Neměli to jednoduché, leckteří vrátní je odmítali do továrny pustit. Jedním z herců byl i jihlavský rodák Ondřej Vetchý. My jsme naopak pro další informace a instrukce jezdívali do Prahy, jak si pamatuji, jednu schůzi stávkových výborů divadel a umělců tehdy řídil zpěvák Michal Prokop.

Generální stávka 27. listopadu zlomila zbytky odporu bývalého režimu. Hlavní informace o situaci už lidem přinášela média, včetně Československé televize. A zvolením Václava Havla prezidentem 29. prosince bylo vyhráno.

Byla to nádherná doba. Velké poděkování patří hlavně obyvatelům Jihlavy, protože bez jejich podpory by byla Sametová revoluce záležitostí jen Prahy a velkých měst. Náš stávkový výbor se v létě 1990 rozprchl do divadel v jiných koutech republiky. Z nejmladších členů nikdo v Jihlavě nezůstal. Protože jsme v tehdejší hektické době nemysleli na historii, na to, že bychom si měli dokumenty archivovat, že bychom měli víc fotit a uchovat pár fotografií z té doby, přináším alespoň mé kusé vzpomínky. Proto, aby se na důležitou úlohu Horáckého divadla nezapomnělo. Neboť herci, ti hrdinové okamžiku, jako první tehdy nesli v Jihlavě svou kůži na trh.

Zuzana Minstrová,

bývalá dramaturgyně Horáckého divadla v Jihlavě a předsedkyně stávkového výboru divadla v roce 1989