Naše malá válka se soudružkou K.

S odstupem třiceti let vzpomínám na události listopadu 1989, které jsem prožil v Jihlavě. My, vesměs osmnáctiletí studenti 1. ročníku Vysoké školy zemědělské v Brně, který byl tenkrát v areálu mezi zimním stadionem a autobusovým nádražím. Na naší škole vládla pevnou rukou předsedkyně KSČ soudružka K. Naháněla hrůzu jak studentům, tak ostatním pedagogům. A neskrývaně se chlubila svými známostmi a konexemi.

Její manžel byl, pokud si vzpomínám, nějakým funkcionářem KNV. S oblibou nadávala studentům, kteří ji zapomněli na chodbě pozdravit, a byl pro ni silně podezřelý živel každý, kdo si dovolil mít vlasy vzadu delší než po límeček košile. Jednou mi veřejně vynadala, když si náhodou všimla křížku, nebo medailonku na mém krku, jak můžu jako svazák věřit takovým středověkým bludům. Není divu, že pro nás byla jakýmsi ztělesněním komunistické zvůle.

S oblibou si mě posílala pro cigarety značky BT do bufetu KNV KSČ, který se nacházel nedaleko. Byl to pro mě vždy silný a nevšední zážitek. U vchodu mě uniformovaný příslušník VB legitimoval a ptal se, kam a proč jdu. Po vyslovení jména soudružky K. se mi otevřel jiný svět - bufet pro funkcionáře: velký výběr obložených chlebíčků, pražská šunka, štangle uheráku, pravý kaviár, ruská vodka a šampaňské, gruzínská vína a koňaky, cigarety všech značek, všechno za lákavé ceny. Takový malý kapitalistický ráj v socialistickém světě. Pro člověka zvyklého na dlouhé fronty před poloprázdnými obchody doslova Jiříkovo vidění. A poznání, že socialismus není pro všechny stejný.

Začalo to pro mě v pondělí 20. listopadu. (17. listopadu byl pátek). Přijel jsem ráno na koleje, tedy na zámeček postavený Hitlerjugend v parku nad zoo, dnes je tam policejní škola. Na chodbě stála skupinka spolužáků a o něčem diskutovala. Informace o pátečních událostech se ještě oficiálně nerozšířily. Po delší diskusi jsme se jako skupinka asi 10 -15 studentů se zapůjčenou státní vlajkou vydali do školy. Místo přednášek jsme stáli na schodech před školou a diskutovali s přicházejícími spolužáky, aby se s námi zapojili do stávky. Kolem neustále projížděla policejní auta a byli jsme sledováni.

Po nějaké době za námi přišla soudružka K. Napřed po dobrém: Děcka nekažte si svou budoucnost, nechte toho, pojďte na vyučování, zapomeneme na to. Podruhé už s výhrůžkami. A nakonec: Tak si to pojďte vyříkat do posluchárny. Posadila se s dalšími funkcionáři naproti nám za katedru. S posměšným sebevědomým úsměvem se nás ptala, co bychom to vlastně chtěli, co můžeme mít za problém a na co bychom si tak asi vlastně mohli stěžovat. Promluvit jako první chtělo hodně odvahy. Člověk si ještě nebyl jistý, jestli se tím opravdu nevzdává své budoucnosti. Nevím, kdo promluvil první, pamatuji si, že mezi prvními diskutujícími jsem byl já a spolužáci Kučera a Smetana. Soudružka K. se nám napřed vysmívala, potom vyhrožovala.

Když se postupně projevili i všichni ostatní a dali najevo stejný názor na ty její světlé socialistické zítřky, soudružka K. se nakonec rozplakala a utekla z posluchárny. To pro nás byla první velká vítězná bitva Sametové revoluce - porážka velké a mocné soudružky K. Možná to hlavní ani tak nebylo to trochu banální vítězství nad soudružkou K., ale vítězství nad vlastním strachem. Taková naše opravdová zkouška dospělosti. Kdy jsme si zvolili mezi „pozitivy a sociálními jistotami“ socialismu a svobodou.

Následně jsme v počtu několika desítek studentů vyrazili na jihlavské náměstí. Myslím, že jsme byli jedni z prvních, kdo v Jihlavě vyšel do ulic. Pamatuju si na reakce lidí, které jsme potkávali. Spousta lidí nám fandila a přidávala se nadšeně k nám, pár starých soudruhů a soudružek nám sprostě nadávalo a došlo snad i na nějakou facku z jejich strany. Ale rozjelo se to jako odbrzděný parní válec. Přidali se herci z divadla, středoškoláci a většina občanů Jihlavy a během pár dní bylo náměstí každý den plné.

Teprve po revoluci jsme se dověděli, že areál naší školy byl v padesátých letech obávaný komunistický kriminál, naše aula soudní síň, kde bylo odsouzeno několik lidí k trestu smrti. Že díry kolem oken na dívčích kolejích zůstaly po odstraněných mřížích. Že STB měla v suterénu školy pro nás připravenou výslechovou místnost. A hlavně k čemu sloužila kdesi na dvoře školy ve výšce asi tři metry ta zazděná traverza či kolejnice.

Mně to taky přijde přehnaně sentimentální a plné patosu, ale jak jsem se tak přebíral těmi hodně starými a zapadlými vzpomínkami, někde hluboko jsem narazil na zbytky toho tehdejšího nadšení a ideálů. Tak zkuste i vy taky občas hrábnout hlouběji a nechte napovrch vyplout zbytky toho dobrého, co je přiklopené tíhou každodenních starostí a skepse a co nám všem dnes tolik chybí. Určitě to tam někde máte. Nebojte se toho.

Sedím na konári a je mi… aneb Hrdinou odboje

Na podzim roku 1989 byl v kině promítaný skvělý film dost nepokrytě kritizující poválečný nástup komunistů k moci. S výbornými Polívkou a Pavelkou v hlavních rolích v režii Juraje Jakubiska. Film se setkal s obrovským ohlasem diváků. Sám jsem jej viděl vícekrát. Krátce před 17. listopadem měl být stažen z kin a uložen do trezoru, kam podobné skvosty často směřovaly.

Zrovna jsem seděl se spolužáky v nějaké hospůdce, v sobě pár piv a přemýšlel, co s načatým večerem, když jsem si vzpomněl, že právě začíná v nedalekém kině poslední projekce mého oblíbeného filmu. Stihnul jsem to. Kino bylo plné skoro do posledního místa a nálada výborná, už to začínalo v lidech vřít. Ale aby nám to soudruzi řádně osladili, zařadili na úvod sovětský 45 minut trvající pěrestrojkový dokumentární film. Něco o tom, že jim na Sibiři praskají ocelové nosníky zapouštěné do zmrzlé půdy a jak jsou vyšetřováni příslušní zodpovědní funkcionáři.

Rozumí se, že po 20 minutách extrémně nudného dokumentu s titulky a těch pár pivech jsem to už nemohl vydržet. Jenže jediná možnost, jak odejít na toaletu, byla projít kolem plátna. Snažil jsem se být nenápadný, ale v momentě, kdy jsem procházel kolem plátna povstalo celé kino, začalo mě tleskat a spoustu dalších lidí protestačně odešlo ze sálu. Z kraje první řady mi v patách vystartoval menší nenápadný plešoun, očekával ode mě určitě nějaké protistátní proslovy, ale když viděl jak na poslední chvíli dobíhám, docela se nasmál. Když jsem se vrátil do sálu, sovětský film byl vyměněn za všemi očekávaný film. Tak jsem se obyčejnou náhodou stal slavným předrevolučním protikomunistickým odbojářem.

K tomu nenápadnému plešounovi, byl to známý místní pracovník STB. V době revoluce byl všudypřítomnou figurkou, která byla všude tam, kde se něco dělo. Když stávkový výbor schůzoval v nějaké restauraci, seděl vždycky jako náhodou hned u vedlejšího stolu a byl jedno velké ucho.

Koleje Na Březinkách

Při studiu prvního ročníku VŠZ v Jihlavě jsme měli pánské koleje na zámečku nad zoo, současná Policejní škola. Do školy jsme chodívali dolů kolem plotu zoo přes amfiteátr do školy, která byla mezi zimním stadionem a autobusovým nádražím. Při pozdně nočních návratech z restaurací to byla taková stezka odvahy. Za plotem ve tmě řvali lvi a tygři a často se stávalo, že nějaký utekl z klece. Ale myslím si, že na nikom z nás si nepochutnali, jen jsme se velmi často vracívali na koleje pořádně kouslí. Inu v osmnácti poprvé z domova, svobodní a volní.

Jednou cestou do školy, nebo ze školy jsem si všimnul před zámečkem asi šedesátiletého muže, který tam stál zamyšlený se slzami v očích. Ptal jsem se ho, co se stalo a on mi vyprávěl svoje vzpomínky. Že začátkem 50. let tam byl ubytován s dalšími desítkami dospívajících dětí kulaků, neuvědomělých intelektuálů a buržoazních živlů v takovém jakoby pracovním táboře a byli nuceně nasazení v jihlavských továrnách na převýchovu prací. Tak jsem jej vzal dovnitř na prohlídku a vyslechl si jeho vzpomínání.

Zajímavá historie jednoho místa: hitlerjugend, neuvědomělí mládežníci na převýchově tvrdou prací, vysokoškolští studenti, policisté.

Jiří Novotný