Bylo to jako nějaké znamení. Nějaké volání. Ať zastavím a jdu se podívat tam nahoru. A tak tu teď stojím, pod sebou starobylý klášter, domy, stromy, lidi. Vypadají trochu jako z dětské stavebnice. Stačí jen natáhnout ruku a pohrát si s nimi. Jsou tak malinkatí a já přece tak veliká.
Koukám na okolní kopce, v dáli mi mává moje královna Javořice, rozhlížím se a vnímám ten okamžik. Jsem jen tady a teď. Nekonečná radost. Stromy začínají kvést, ptáci se hlásí o slovo, svěží vítr nese zprávu, že milované jaro je v rozpuku. Z mraků se nesměle prodírá slunce. Klam a iluze.
A Kalvárie nad Novou Říší právě ožívá fantaskní hrou, kterou si nachystala dubnová obloha. Nebe se hrozivě kaboní, slunce však svůj boj nevzdává. A je to tady. Dárce života vítězí a září přímo nade mnou. To snad není náhoda. Ta podívaná bere dech. Jen chvíle, pár okamžiků, kdy se kříž s Kristem i okolní kapličky tyčí proti zlovolně modrošedé mase mraků. Symboly, místo, všechno, co je tady, najednou dostává úplně jiný rozměr, jinou sílu, jinou energii. I pro toho, co v něj nevěří. Nevěřím, ale i tak mu za všechno tiše děkuji.
Zuzana Musilová
