„Focení neopakovatelných okamžiků v přírodě mě nadchlo. Ale někdy to není jednoduché. Například takové divoké prase. Přes den je schované v houštinách, vychází až k večeru a vrací se brzy ráno,“ popsal své poznatky z focení divočáka Mayer. Nejlépe se prý fotí srnky nebo zajíci, a tak chodí dost často „na lov“ hlavně ráno, kdy je aktivita zvířat největší. „Kromě toho se mi líbí ranní sluneční světlo. Jen to vstávání za tmy je někdy horší,“ poznamenal nadšený fotograf.

Nejdéle čekal na záběr kolem pěti hodin. A to kvůli ledňáčkovi. Za ty roky už má několik míst, kde ví, že se zvířata pohybují. „Kvůli kůrovcové kalamitě některá místa zmizela, ale vzpomínky na ně už mi z paměti nikdo nevymaže,“ dodal Mayer. Když se totiž dostane k vytouženému zvířeti na pár metrů, to je ten největší adrenalin a zároveň šance, jak získat krásný snímek.