Hodice směli lidé opouštět jen v těch nejnutnějších případech. Zaměstnanci nechodili do práce, žáci do školy.

U lidí se sice neprojevovaly žádné příznaky. Mohli ovšem být přenašeči a šířit nákazu dál. Hodice se uzavřely. Na výjezdech z vesnice ven do Třeště, Telče a Panenské Rozsíčky byly vojenské stany a vojáci nás hlídali. Silnice byla zavřená a auta musela jezdit po objízdných trasách. Do vsi jezdilo jenom zásobování - pekař a mlékař.

Kdo potřeboval ven, musel projít přes kontrolu a nevyhnul se dezinfekci. To samé při návratu domů. I tehdy, se podobně jako dnes, našli lidé, kterým bylo zatěžko karanténu dodržovat. Pokoušeli se obejít vojáky a zajít si na pivo do hospody do sousední Třeště.

Mně tehdy bylo sedm let. Využili jsme toho, že je zavřená silnice. Spolu s tatínky jsme si postavili dřevěné motokáry s kolečky ze starých kočárků a jezdili jsme závody z kopce od stavby až dolů k hospodě.

Naši pozornost přitahovalo místo, kde se likvidovala nemocná zvířata. U rybníku Jilmík u silnice na Panenskou Rozsíčku byla vykopaná obrovská jáma a tam se pálila prasata i krávy. Nesmělo se k tomu chodit. Viděli jsme jen černý dým, který se odtud valil. Dnes je v těch místech vrostlý strom a křížek.

Vladimír Hink, Hodice