Toho všeho jsme si moc nevážili a přišlo nám to jako samozřejmost. Nabízí se otázka, proč se to vlastně stalo? Je to nějaký trest? Je to obrana přírody za to, jak špatně jsme se k ní chovali? Těžko říct.

Naše doba byla strašně rychlá. Všichni jsme žili ve stresu a honili se za úspěchy, penězi a oceněním. Mysleli jsme hlavně na sebe. Na nic a na nikoho jsme neměli čas. Teď máme času dost. Dost času na manžela či manželku, na domácnost, na to, co jsme měli dřív rádi a léta jsme to zanedbávali, na šití roušek a pomáhání potřebným. A hlavně máme konečně čas na naše děti. Teď přesně víme, co se naše děti učí, co je baví a zajímá, co je motivuje. Musíme je totiž sami učit a na návrat či vstup do školy připravit. Snažíme se zpříjemnit jim čas, který musí trávit doma.

Jak se tedy v této těžké době vyrovnat s blížícími se zápisy? Jako matka chci, aby moje děti v moderní době obstály. Jako asistent pedagoga mám možnost vidět proces vzdělávání zblízka. Jaká měřítka tedy rozhodují při výběru škol a na co se zaměřit? Pohledů je mnoho, nabízím ten svůj. Nejlepší je rozhodně osobní zkušenost a názor ostatních rodičů, kteří již školu znají. Pozor ale, jaké priority daný rodič zrovna má – jde mu o to, aby jeho dítě mělo znalosti ze všech oblastí nebo o to, aby si umělo informace vyhledat a třídit? Chce, aby dítě poslouchalo příkazy nebo naslouchalo okolí?

V dnešní době je už zcela běžné, že školy pořádají dny otevřených dveří nebo ukázkové hodiny. Možná, že jste tuto akci ještě před pandemií stihli. Pokud ano, mohli jste promluvit s učiteli, řediteli či zažít vlastní výuku ve škole. Pokud ne, pořád nám ještě zbyly informační technologie. Ředitelé i učitelé škol pořád dělají svou práci, i když trochu jinak, než jsme všichni zvyklí. Jsou stále připraveni komunikovat nejen se svými žáky, rodiči, ale také s vámi. Není nic snazšího, než sednout k počítači, sepsat si oblasti, které mě zajímají a zeptat se on-line ředitele na daná témata.

Co by nás jako rodiče mělo zajímat? Nejdůležitější na celém procesu vzdělávání je fungující trojúhelník rodiče-dítě-škola. To vše stojí na dobré komunikaci. Ptejte se, zda má škola nějaký informační systém nebo se jen jednou za několik měsíců něco málo dozvíte z notýsku dítěte? Jste-li rodič potřebující časté informace o svém dítěti jako já, pak vám to stačit nebude. Jak škola zapojuje rodiče do dění školy?

Po zkušenosti s prvním dítětem bych se určitě také zajímalo o to, jak probíhá výuka, zda ve škole využívají jiné než tradiční metody výuky. Nechci totiž, aby se moje dítě vzdělávalo stejnými metodami jako já před dvaceti lety. Již šest let jezdím na konferenci Jihlava mluví o vzdělávání. Všemi ročníky této konference se táhne hlavní myšlenka. A to, že naše školství se nestihlo přizpůsobit době, ve které žijeme. Srovnáváme-li výchovu dnešních dětí s dobou minulou, srovnáváme věci nesrovnatelné. Doba se změnila velmi a to v relativně krátkém čase. Hodně k tomu přispěl raketový vývoj IT, globalizace apod.

Další věc, o kterou bychom se měli zajímat, je, jak škola přistupuje k používání mobilních telefonů. Patří mobily do škol, nebo ne? Nejvíce se ztotožňuji s názorem pana Kršňáka (www.digideti.cz), který říká, že mobily nepatří do přestávek, ale do hodin. Myslí tím, že děti rozhodně nemají ve škole ve volném čase hrát hry, ale mají se s informačními technologiemi učit smysluplně pracovat. Jsou ve vámi vybrané škole mobily o přestávkách zakázané, nebo si mohou děti pustit cokoliv bez omezení?

Zajímavé téma také je, jak škola přistupuje k dětem se specifickými potřebami. Co když se totiž objeví časem u mého dítěte? Ve své práci si často kladu otázku, jak je možné, že tolik dětí má dnes SPU, ADHD atd. Proč jsou tak dlouhé čekací doby do poraden? Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že to není v dětech, ale v systému. Doba se změnila, ale školský systém zůstal ve velké většině stejný. Chceme po dětech pořád stejné výstupy, jaké jsme chtěli po jejich rodičích.

Je to vůbec reálné, jsou toho dnešní děti schopné? A je to vůbec v dnešní době potřeba? Mám velký problém s diagnostikováním dětí. Dítě dostane jakousi nálepku, aby bylo jasné, co mu nejde, v čem je divné. Toto dítě už většinou nemá šanci z dané škatulky vyjít. Proč chceme po dětech stále ty stejné vědomosti, co jsme se učili my, když v dnešní době internetu si všechno můžeme ve vteřině dohledat? Proč děti neučíme spíše to, jak si informace vyhledat a třídit? Proč dětem nedovolíme, aby se rozvíjely v tom, v čem jsou dobré a jen upozorňujeme na to, co se jim nedaří?

Nemálo zajímavé je také vědět kolik dětí je ve třídě, dělí-li se třída na výuku jazyků a podobně? Jak škola pracuje s třídním kolektivem, jak se staví k šikaně? Je ve škole metodik prevence, speciální pedagog či psycholog?

Vše zlé je pro něco dobré. Neukázal nám koronavirus, jak moc je české školství odtrženo od reálného života? Můžeme vidět, jak se konkrétní škola vyrovnala se vzděláváním na dálku, jak k tomu přistoupili učitelé. Umí učit jinými metodami, umí se efektivně vzdělávat a pracovat on-line? Jaké vztahy panují mezi školou a rodiči? Vím, že mnohé školy se k této výzvě dokázaly postavit čelem. Vytvářejí pro své žáky prezentace, webináře, poskytují on-line konzultace, nejsou pro ně prvořadé známky, ale znalosti a pohoda dětí. Jsou ale také školy, které elektronicky posílají jen soupis stránek a o rodiče a jejich děti se příliš nezajímají. Ptejte se lidí kolem sebe, jak to žije v jejich škole. Sociálních sítí i času k tomu máme dost.

Přeji vám pevné nervy v této těžké době, dobrou volbu vhodné školy pro vaše dítě a přeji vašim dětem, aby byly v životě hlavně šťastné z vlastních úspěchů. Tato situace je pro všechny z nás nová. A jen vzájemný respekt a dobrá otevřená komunikace všech stran umožní v ní uspět.

Jana Kůrková, speciální pedagog, asistentka chlapce s autismem