Kliknutím zvětšíteUmí staré magnetofonové pásky, celuloidové filmy i obrázky ze skleněných negativů dostat do počítače. Prošly jim rukama texty, fotografie a filmy, které vznikly před sto lety.
Jak to vlastně začalo? Jak jste se dostali k oboru foto - video - audio?
Aleš Sýkora.Aleš Sýkora: Musím to vzít od začátku. Už dávno před videem jsme se strýcem amatérsky natáčeli na osmimilimetrovou kameru. Když nastala éra videa, začali jsme přemýšlet, jak naše rodinné archivy dostat ze stárnoucích filmů na moderní média. Ukázalo se, že to není technicky jednoduché, aby obraz převedený z filmu na video neblikal. Abych všechna úskalí dokázal vyřešit, musel jsem si pořídit spoustu techniky. Tak jsem se od amatérismu s kamerou osmičkou dostal k poznávání nových technologií. Když už jsem měl vybavení na slušné úrovni, začal jsem nabízet tyto služby i ostatním. Můj první velký zákazník byl zemský archiv Opava. Poměrně dlouho jsem se živil jako obchodník, než jsem se rozhodl, že si zřídíme Studio Láryšov. K Láryšovu se hlásíme tak hrdě, že jsme po něm pojmenovali své studio, ale nepocházíme odtud. Patříme k té vlně, co si tady koupila rozpadlý dům a opravila ho. Já sám jsem z Pusté Polomi, a do škol jsem chodil v Opavě a v Ostravě. Manželka sice technice tolik nerozumí, ale ovládá sloh, zajímá se o historii a ráda komunikuje, takže se ideálně doplňujeme. Já jsem ten technik, ajťák, pilot dronu a kameraman. Ona umí zpracovat a utřídit takové ty informace kdo je čí syn nebo babička, jak se kdo jmenuje. Zjistili jsme, že společná práce nám vyhovuje a baví nás.
Můžete se ohlédnout, jaké zajímavé zakázky vám prošly rukama?
Aleš Sýkora: Základem digitalizace je staré filmy, zvukové nahrávky a archiválie uchovat pro další generace. Protože se hodně věnujeme digitalizaci pro státní zemské archivy, prošel nám rukama obrovský kus historie, který obvykle bývá přístupný jen badatelům. Pracujeme třeba pro archivy Brno, Opava, Litoměřice, nebo archiv bezpečnostních složek Praha. Při digitalizacích je každá zakázka něčím zajímavá a unikátní. Držíte v rukou materiál, který pořídil někdo třeba před sto lety, aby zanechal informace o své současnosti. Jako bychom pokračovali v jeho záměru. Například skleněné negativy z úplných počátků fotografie bereme do ruky s velkou úctou. Některé negativy jsou třeba na formátu A5, takže musí na to být speciální drahý skener, který to umí správně prosvítit. Dělali jsme třeba stovky skel z Vagonky Studénka pro zemský archiv. Na některých zakázkách pracujeme třeba dva roky.
Mezi vaše zakázky patřil rovněž spálený dřevěný kostel v Gutech. Můžete vysvětlit, na čem jste v Gutech pracovali?
Alena Sýkorová.Alena Sýkorová: Dokumentování požářiště kostela v Gutech bylo asi to nejzajímavější, co nás mohlo potkat. Nebylo to běžné fotografování, spíš 3D skenování dronem. Restaurátoři mají software, který umožňuje přesně zrekonstruovat průběh požáru, který trám v jakém pořadí spadl na které místo. Díky tomu dokázali repliku kostela postavit tak, aby se zachráněné původní dřevěné prvky vrátily přesně na své původní místo, kam patří. Pohybovali jsme se s dronem nad kostelem i kolem kostela ve stanovených pásech. Postupovali stylem co krok, to fotka. Když se okruh uzavřel, posunuli jsme se o dva metry a začali znovu. Z našich fotek pak v počítači vytvořili perfektní 3d model spáleniště s přesnou polohou trámů, aby po očíslování věděli, kam co vrátit. Zachráněné trámy zakomponovali do repliky, aby byla co nejvěrnější originálu. Pracovali jsme v Gutech devět hodin denně. Úžasná práce, když vám nevadí vám mrazy ani vedro. V Gutech široko daleko není elektřina, takže baterku do dronu nenabijete. Nakoupili jsme kvůli té zakázce další baterky za desítky tisíc, protože létání vysaje opravdu hodně energie. Dokud dům stojí, nikdo ho nefotí. Teprve až ho vezme voda nebo oheň, tak by všichni dali nevím co, aby se našla aspoň jedna fotka. Kostel v Gutech je dnes zdokumentovaný tak podrobně, jako žádná jiná památka široko daleko.
K vaší práci patří také filmovat různé obřady a události.
Alena Sýkorová: Samozřejmě vzpomínáme nejen na digitalizované archivy a kostely, ale také na novomanžele, kterým jsme filmovali svatby. Ceníme si starostů, kteří mají snahu významné okamžiky obce kvalitně zdokumentovat pro budoucnost. Kronika je už trochu retro. Třeba takové video na youtube má obrovskou vypovídací schopnost. Můžeme zájemcům vytvořit na míru youtube kanál, a pak doplňovat stále další kulturní a sportovní akce. Nebo třeba děláme zakázky typu divadelní záznam jako inscenaci sestříhanou ze čtyř kamer.
Dokumentovali jste také něco v nejbližším okolí Láryšova?
Alena Sýkorová: Za tu dobu jsme v našem regionu objevili spoustu neznámých střípků z historie. Nacházeli jsme hotové poklady hned za humny. V sousední Dubnici jsme sbírali materiál tři roky. Mají nádherný kostel a hasičskou zbrojnici přestavěli na kulturní dům, ale jinak tam není moc co točit. Přesto se nám díky pamětníkům podařilo vytvořit moc zajímavý dokument o Dubnici. Důvěru pamětníků jsme získávali velmi pozvolně. Nakonec nám zapůjčili autentické dokumenty z doby, kdy se jejich tatínek stal národním správcem, jak v roce 1945 přebírali statek po Němcích, nebo jak fungovalo zemědělské družstvo Dubnice. To byl v okrese Bruntál lídr číslo jedna, takový ten efekt Slušovice. Téměř z ničeho jsme udělali tak zajímavý film, že když se to promítalo při otevírání hasičské zbrojnice – kulturní místnosti, lidé byli nadšeni. Kupovali si DVD, protože jim nestačilo přehrání na internetu.
Už jsme se zmínili o digitalizaci, práci s dronem, svatby i s pamětníky. Co tak staré audiozáznamy?
Aleš Sýkora: Samozřejmě máme techniku také na restaurování a čištění starých zvukových nahrávek, na kterých je nějaký šum nebo praskot. Jsem schopen zlepšit poslechovou kvalitu třeba na nahrávkách Hitlerových projevů. Prošel mi rukama dokonce osmičkový film, který zachycuje Hitlera jak mává z krnovské radnice. Lidé většinou o Hitlerově návštěvě Krnova jen slyšeli, ale filmový dokument není moc známý.
Natočit dokumenty nebo reportáž z vítání občánků, svatby nebo dětského dne je běžné. Jak si ale poradíte, když zákazník chce nějak zobrazit dávnou historii, kde vám už žádný pamětník nepomůže?
Alena Sýkorová: Většinou to chce namluvit čtený komentář a vymyslet, čím to vyprávění ilustrovat. Například sklepní prostory našeho souseda jsme použili k tomu, abychom natočili příběh zbojníka z Velkých Heraltic, který byl vězněný na Špilberku. Nikdo nepozná, že kamenný sklep v Láryšove nejsou brněnské katakomby. Byla tam sláma, louče i dozorce s bičem a konopným provazem. Spolupracujeme v takových případech se skupinou historického šermu.
Atmosféru a dynamiku hraným, dokumentárním i ilustračním záběrům dodává podkreslení hudbou. Jak se to dělá ve vašem studiu?
Aleš Sýkora: Na to máme nakoupený inteligentní software i autorské práva na víc jak 2000 skladeb. Díky tomu umíme libovolnou skladbu zakomponovat do obrazu, ať už je ten záběr dlouhý minutu nebo devět vteřin. Jde o hudební vstup, který vytvoří náladu filmu, takže nástup ani konec hudby nesmí rušit. Zvuk dokáže ve filmu hotové zázraky. Skládáním několika zvukových stop umíme vytvořit rachot bitvy s tisícovkami vojáků. Kamarádi z Přerova, kteří jsou fanoušci historického šermu se zaměřením na železné zbraně, nám na hradě předvedli bitky o patnácti lidech. Máme střižnu a umíme studiové triky, abychom z toho materiálu dokázali zvukově i pocitově udělat tisícihlavou bitvu. Kluci se mlátiti různými zbraněmi na různých místech, abychom to mohli snímat s ozvěnou i bez, zblízka i z dálky. Stejně tak jsme snímali třeba dusot a ržání koní. Každý úder meče jsme znásobili, smíchali, doplnili ozvěny aby to fungovalo jako když se řeže tisíc vojáků. Šermíři pro nás lezli po žebříku na hradby nebo s námi natáčeli detailní záběry úderů palcátů do štítů, aby také obraz působil pestře a dynamicky. Takové věci nás nejvíc baví.
Manželé Aleš a Alena Sýkorovi zdokumentovali spáleniště kostela v Gutech, archeologický nález barvírny látek v Krnově i památky v Hradci nad Moravicí.
Vzpomenete si, kdy jste se podívali na nějaké obzvlášť tajuplné místo?
Aleš Sýkora: Natáčíme už pět let velkou rekonstrukci heraltického kostela. Zjistili jsme z historických pramenů, že je tam zazděná hrobka, do které někdo vstoupil naposledy před 150 lety. Vede do ní jen malinké okénko. Tak jsme vymysleli způsob, jak se podívat dovnitř bez bourání malinkou kamerou. Ten průduch vedl až k základům kostela, možná šest metrů. Tou cestou jsme dostali dovnitř také světlo. Natočili jsme uvnitř tři rakve. Je tam pohřbená komtesa z poloviny 18. století, kněz a správce. Z nějakého důvodu nechali rakve nezakryté. Víka stojí opřená o zeď. Díky kamerám a reflektorům jsme zjistili, že těla jsou částečně mumifikovaná. Mají na sobě vyschlou kůži. V národním památkovém ústavu byli nadšení, když jsme jim natočený materiál poskytli. Byť je to státní úřad, tak nemají takovou techniku jako my. Dělali jste další zakázky pro archeology a památkáře.
Jsou situace, kdy vás čeká volná tvorba a kdy se musíte držet nějakých pravidel nebo zadání. Můžete uvést příklad?
Alena Sýkorová: Nejzajímavější jsou pro nás dokumenty o historii, třeba pro obce. Tam můžeme být autorsky tvůrčí, když hledáme fotky a informace, a přemýšlíme, jak to zkombinovat se vzpomínkami pamětníků. Dělali jsme ale samozřejmě také velmi technické věci. Když třeba v Horním Benešově závod Hobe rozjížděl novou galvanizační linku, potřebovali film jako školící materiál. Nezapomenutelné a zábavné bylo natáčení v Muzeum praček ve Vraclávku. Moc nás také bavilo, když jsme natáčeli rekonstrukci Bezhlavého rytíře z Hlinky, včetně sochařské a restaurátorské práce Tomáše Křivého v jeho zátorské dílně. Když z toho stříháte film, nesmíte myslet na sebe, ale na vkus a potřeby cílového diváka. Jste v pokušení dát tam všechno, ale aby to bylo dívatelné, musíme spoustu materiálu vystřihnout. Základem je přiměřená stopáž, aby se u toho divák nezačal nudit.
3
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
