Byla to pro nás výzva a velký úspěch, vzpomíná na historický postup Babínek

V Janovicích se ale fotbal hrát na soutěžní úrovni nemohl. Chybělo hřiště?
Bohužel je tam menší hřiště, takže se hledaly varianty, kde hrát. První sezonu to bylo v Rybném, další rok ve Stříteži.

Nakonec vyhrála varianta postavit travnatou plochu v nedaleké Stáji.
Po dvou letech dřiny tam došlo ke kolaudaci vlastního hřiště od sezony 1980/1981 se zde hrají soutěžní utkání. Dílem hráčů, funkcionářů a příznivců vznikl nový sportovní stánek. Tisíci brigádnických hodin odpracovaných na trávníku, kabinách, oplocení a zábranách za brankami byl položen základ dalšího vývoje klubu.

Takový postup, nést název vesnice a hrát v jiné, je ale netradiční.
Je to trochu nešťastné, a možná i trochu divné. Ale tak to je a my si vážíme podpory obce Stáj a jsme rádi, že tam můžeme sportovat. Myslím si, že za ta léta nás již přijali za vlastní, i když jak říkáte, s tím názvem je to nešťastné již od samého počátku (úsměv). Zajímavostí je, že nejen ve Stáji, ale i v Janovicích o nás vedou záznamy v obecní kronice. A bývalé JZD Vysočina Janovice, momentálně Družstvo Vysočina, nás určitým způsobem podporuje stále.

Vývoj byl i co se týká názvu…
Přesně tak. Původní TJ Vysočina Janovice jsme hodně vděčni. Od ledna roku devatenáct set devadesát šest došlo ke změně názvu na TJ SAPELI Janovice, když do klubu vstoupily generální partneři SAPELI Polná a Truhlářství Bradáč (později SABRA dřevovýroba – pozn. autora). Po dalších pěti letech se na základě dohody s vedením obou firem změnil název na současný název TJ SAPELI Polná.

Nedávno jste tedy slavili čtvrtstoletí spolupráce.
Chtěl bych vzpomenout pětadvacet let zpět, kdy u zrodu naší spolupráce byli za SAPELI pan Jindřich Procházka a Jaroslav Vrtal, za SABRU manželé Manek a Dana Bradáčovi, a za TJ Jan Komárek a já. Věřím, že pan Procházka a Manek Bradáč, kteří již bohužel mezi námi nejsou, mají z našeho počínání tam „nahoře“ radost.

Další „raritou“ sapeláků je netradiční start domácích zápasů. Nedělní dopolední půl jedenáctou vymyslel kdo?
Abych se přiznal, ani nevím. Hrálo se takhle od začátku a my to jen převzali. Myslím, že je to dobrý čas. Můžete se v neděli odpoledne ještě věnovat rodině nebo jet na další fotbal. Je ale fakt, že někdy někteří hráči vypadají unaveně, ale to už k tomu patří. (smích)

Pojďme k samotnému fotbalu. Tým se postupně propracovával do krajských soutěží a zanedlouho se dostal až do přeboru. Bylo to cílem?
Když jsem tam začínal a byli jsme poslední ve třetí třídě, nemyslel jsem si, že pojedeme po takové vlně. Ale byly to postupné krůčky. Ona se ta kvalita kádru, jak se nabalovali kamarádi, zvedala. Jezdili jsme spoustu let s Bábus Klubem po turnajích nejen ve velkém, ale i v malém fotbale a futsale. Sedmnáct let jsem pískal. Měl jsem velký přehled o vhodných fotbalistech a řada z nich se v našem dresu objevila. A myslím, že většina z nich se snažila hrát co nejlépe. Když už na to hřiště šli, chtěli, aby to nějak vypadalo. A když viděli v průběhu sezon, že je možnost hrát o postup, bylo jasné, že se o to budou chtít poprat. Byli to soutěživé tipy, a já k nim patřím také.

Tým tehdy vedl trenér Jan Klíma. Jaký byl?
S Honzou jsme získávali čím dál tím více informací ohledně tréninků, hodně jsme čerpali od Pepíka Vrzáčka. Honza si to zkoušel a jako trenér samouk dokázal velké věci. Myslím, že to mělo hlavu a patu, a v té době to vedl super. Hlavně to byl kluk, který tu hrával, vyšel z klubu a měl tu kamarády. Věděli jsme, co od sebe čekat a žili tím. Klidně jsme se celou sobotu hádali o jeden post, než to rozsekl. A myslím, že to cítila i kabina, že jsme pro to dýchali.

Kteří hráči byli na hřišti v té první postupové sezoně do krajského přeboru tahouny?
Opírali jsem se o Milana Špendlíčka, Tomáše Reitermana, který s námi ještě hraje, o gólmana Pavla Krpálka, Petra Dvořáčka a zmínil bych i Libora Hamaru. Byli tu i další skvělí fotbalisti. Třeba Mirek Fišer a Peťa Mareš.

Bylo těžké tehdy postoupit?
Byla výhoda, že postupovaly dva týmy, tím pádem to bylo o něco snazší. Ale když si to vezmu, kvalitu jsme mít museli, protože jsme byli třeba před Velkou Bíteší nebo Chotěboří.

Byly to nervy, strachovali jste se o postupovou příčku až do posledního kola?
Tohle už nevím, to bych musel vytáhnout kroniku. Každopádně to byla velká výzva a to, že se to nakonec povedlo, byl velký úspěch.

Dá se říci, že alfou a omegou byla i skvělá parta?
I když byl každý persona a svůj, nebyla tam hádka, nebyl tam hozený půllitr a žádná ostuda. Všichni se uměli bavit, uměli spolu jezdit na dovolené. Byl to nejen fotbal, ale spousta věcí okolo. A tak by to mělo být. Ani nad nimi nemusel být žádný direktor a dráb, i když nějaká kázeň být musela.

Nebáli jste se trochu toho, že krajský přebor bude nad vaše síly?
Myslím, že největší obava byla v první sezoně v bétřídě, protože tam jsme za toho půl roku jasně viděli, jaký to je oproti okresu skok. Ale pak už byl tým vyzrálejší, a šli jsme do toho s tím, že to buď půjde, nebo nepůjde. Snažili jsme se jeden dva posty ročně posílit, ale jen v rámci možností, protože u nás ti hráči jsou víceméně dlouhověcí, a nikdo nikomu neříká, že už má končit.

Jaká je vaše strategie, aby to dlouhodobě fungovalo?
V posledních deseti letech nic neplánuji, protože už párkrát jsem byl na vážkách, buď z rodinných nebo zdravotních důvodů, že nad tím zavřu dveře. Ale z toho by byla čtvrtá třída, a to si člověk říká, že by to byla škoda. Proto jdeme od sezony k sezoně. Cílem je hrát každý rok co nejlepší fotbal, aby nás to hlavně bavilo, abychom se rádi scházeli a měli dobrou partu. A pokud jsem cítil, že má tým na víc, tak jsme trochu zatlačili, aby ty výsledky byly lepší. Pokud to má k něčemu vypadat, tak za to musí všichni „dýchat“!

Dostali hráči někdy pořádně „za uši“?
V jedné sezoně, kdy jsme to měli skvěle rozjeté, jsme pět posledních kol prohráli. Oni z toho už měli prču, nedali si říct. Přitom jsme mohli dopadnout i lépe než na třetím místě. A kluci si to pak zpětně vyčítali, že nezabrali, protože mohli klidně atakovat i postup. Já jsem byl hodně naštvaný a nepřišel jsem ani na končák.

Snad mám klubu ještě co dát, skromně doufá po návratu trenér Vrzáček

Dvakrát jste také museli „kousat“ sestup. Co se přihodilo?
Poprvé jsme sestoupili i proto, že jsme doma s Bystřicí nedali penaltu, bývalo by to bylo už 3:0. A oni pak vyrovnali nebo to otočili a my skončili třetí od konce. Ale i tak bychom šli asi dolů, protože bylo v plánu udělat nové kabiny, a bylo by to pro nás finančně složité. A ten další sestup byl dobrovolný. Po sezoně v roce dva tisíce osm jsme si sedli a vyšlo nám z toho, že kluci chtějí raději hrát átřídu, i když skončili osmí v přeboru. Bylo to rozhodnutí hráčů.

Ale na přebor jste nezanevřeli, po třech sezonách jste se vrátili a od roku 2011 jste pravidelným účastníkem. Dokonce jste dvakrát atakovali nejvyšší příčky. Nemrzelo vás trochu, že jste nesáhli po divizní metě?
Ono to má dvě stránky. Určitě by to mohl být pěkný zážitek a klidně bychom to i mohli ustát, kdyby to špatně dopadlo. Ale na druhou stranu ti starší hráči by si nezasloužili, aby je na hřišti honili nějací mladí atleti a dělali si z nich srandu. Samozřejmě na končáku se to probíralo, zpívalo se divize, divize. Ale já jsem nakonec rád, že to nedopadlo. Je to už pár let a ta soutěž byla lepší než je teď. A přestavovat tým a přivádět nové hráče, to ne. Jak by k tomu ti stávající kluci přišli.

Jaká je vize do budoucna?
Máme nějaké plány, mohl by nám vyjít grant na závlahu, aby to naše hřiště mělo vyšší úroveň. A také by to bylo dobré proto, aby tam náš správce Honza Komárek a jeho rodina nepokládali život. Za jejich třicetiletou neplacenou péči o areál před ními musím smeknout.

A co se týká týmu?
Záleží na zdraví, a jak dlouho ještě bude probíhat tato nezvyklá situace. Je to už rok a pro ty čtyřicátníky je těžké se udržovat, a ty mladé zase motivovat, aby nepřeskočili na něco jiného. Málokdo hledá kolektiv, aby musel dodržovat nějaký řád a několikrát v týdnu chodil na tréninky a zápasy. Je přece snazší si zajít na tenis nebo jít na kolo.

Ale vy to teď máte dobře poskládané a nastavené, nemyslíte?
Já jsem rád, že se nám to podařilo trochu omladit, a nastartovalo to i ty starší hráče, na kterých to dlouho viselo a oni už neviděli budoucnost, aby ve čtyřiceti na hřišti hoblovali. Teď ví, že se udělal kus práce,a teď to není „jen“ na nich. Pokud to všem zdraví dovolí, myslím, že bychom mohli být konkurenceschopní.

I díky více útočnému stylu?
Chtěli jsme začít hrát více ofenzivně, a to se myslím dařilo, ale je potřeba pracovat zodpovědněji dozadu. Nesmíme usnout na vavřínech a musíme na sobě dál pracovat. Kabina je ve velké pohodě, je kamarádská a já doufám, že brzy se budeme moci zase scházet a zajdeme si na společnou večeři, abychom znovu celý tým začal zase společně žít.