Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Sezonu předtím naháněla Polná Vrchovinu, tentokrát se v roli stíhaného lídra ocitla sama a svoji roli také zvládla. Zejména díky gólostroji jménem Tomáš Kaplan. Exligový snajpr nasázel už sezonu předtím po svém návratu do rodného města rekordních třicet gólů, v té postupové pak metu vylepšil ještě o tři zásahy. To už byl zároveň i hrajícím trenérem a napodobil tak ždíreckého kouče Jiřího Kovárníka, který s týmem z roku 2003 rovněž dokráčel k triumfu přímo na hřišti.

„Chtěl jsem Polné vrátit to, že mě vychovala do velkého fotbalu, jsem rád, že se to nějakým způsobem povedlo,“ říká dnes kouč ligových žáků Jihlavy, který v pátek oslaví dvaačtyřicáté narozeniny.

Jak na postupovou sezonu vzpomínáte?

(smích) To už je velká historie. Vzpomínky jsou hodně příjemné, pro fotbal v Polné šlo o úspěšné období, byla tady euforie a dařilo se.

Postup se s ohledem na předchozí úspěšnou sezonu očekával, že?

Nebylo to postavené, že musíme, ale určitě jsme do soutěže vstupovali jako favorité. Nakonec se to vyvinulo tak, že jsme převzali roli Vrchoviny z předchozího ročníku a naopak nás stíhali ti další v čele s Bystřicí. Troufám si říct, že jsme si nakonec postup zasloužili, stejně jako předtím Vrchovina.

Podobné bylo i to, že jste měli úchvatný podzim, který jste zakončovali dokonce jedenáctibodovým náskokem, na jaře jste ovšem začali ztrácet a soupeři se na vás dotahovali…

To je přirozený sportovní vývoj, když se dneska podíváte na Slavii, která měla přes zimu nějaký náskok a teď se ztenčuje… Soupeři se prostě vždycky na vedoucí tým chtějí dotáhnout a nejinak tomu bylo i tehdy v krajském přeboru. Ve tříbodovém systému není ani těch jedenáct bodů moc. Na druhou stranu jsme si vedoucí pozici celou dobu udrželi.

Definitivu jste získali kolo před koncem po remíze v Havlíčkově Brodě, vybavují se vám některé vzpomínky na ten zápas?

Je jasné, že poslední krok bývá vždycky nejtěžší, což platilo i tehdy. Vzpomínám, že jsme vedli a Brod pak vyrovnal. My věděli, že nám stačí remíza, už jsme se nikam nehnali a výsledek hlídali. Pak tam samozřejmě stříkalo šampaňské, cesta autobusem byla hodně veselá a pak se ještě posedělo. Z těch oslav byla ta bezprostřední asi nejlepší.

Na postupu jste se podílel jako nejlepší kanonýr soutěže a nastřílel stále rekordních třiatřicet gólů, i z tohoto pohledu povedená sezona, že?

Ani nevím, že to je stále rekord soutěže, o to víc mě to těší. Jsem rád, že jsem se takhle mohl na postupu podílet.

Polná byla známá především tím, že soupeře přestřílela…

Chtěli jsme hrát nátlakově a z toho pramenila i naše produktivita. Sezonu předtím to ale bylo hodně střídavé, dokázali jsme dát někomu pětku a pak jeli ven a sami nějaký ten příděl utržili. Pak se to nějak ustálilo a nahoru šla vedle produktivity i naše výsledková forma.

Do Polné jste přišel sezonu předtím dost nečekaně, co jste po profesionální kariéře od tohoto kroku očekával?

Především jsem chtěl klubu vrátit to, že mě vychoval do dospělého fotbalu, což se asi podařilo. Zároveň šlo o takový plynulý závěr hráčské kariéry a přechod na trenérský post.

Před postupovým ročníkem jste se stal dokonce hlavním trenérem, jak se to skloubilo s rolí hráče a kapitána?

Už předtím jsem dělal hrajícího asistenta trenéru Karstenovi, takže nějaké povědomí o té práci jsem měl. Když mi připadla role hlavního, přišel mi asistenta dělat bývalý spoluhráč z Jihlavy Štěpán Wasserbauer, který se staral o koučování během zápasu a já se ze svojí pozice soustředil jen na hru.

Takže jste během zápasu neudílel pokyny a neorganizoval například střídání?

To bylo čistě jen na něm. Maximálně jsme se o tom pobavili třeba v poločase.

Kdo vedle vás ještě tvořil osu týmu?

Nerad bych na někoho zapomněl, pokud bych měl jmenovat, tak určitě Lukáš Adamec, Milan Holas, Saša Kovář, bylo jich určitě víc. Těšilo mě, že tam bylo hodně Poleňáků, teprve pak v divizi se to začalo otáčet a přibývalo tam kluků zvenčí.

Jako hráč jste ještě absolvoval tři divizní sezony, následně se na jeden rok definitivně přesunul do role kouče a pak se z dospělého fotbalu vytratil úplně…

Všechno postupně bylo po zralé úvaze, nejprve konec kariéry, pak ještě chvíli trénování chlapů a nakonec jsem přešel k mládeži. Možná ten postup mají někteří trenéři naopak a nejprve začínají u dětí a přesouvají se do starších kategorií.

V současnosti trénujete v Jihlavě mladší žáky, dospělý fotbal vás už neláká?

S ohledem na dění v českém fotbale určitě ne. U mládeže je přece jenom větší klid a víc mě to naplňuje.

Polná je ve své deváté sezoně na chvostu tabulky a má záchranářské starosti, sledujete její počínání?

Určitě sleduji, pravidelně jsem chodil na zápasy a jedno mi to určitě není. Bohužel se prostě takhle vyvinula situace, ale to se netýká jen Slavoje. Všude je velká konkurence, hráčů je málo, spolupráce s Jihlavou už není taková, jako dřív, vždyť i ona má své béčko v divizi a jsou tu další kluby z Vysočiny. Nelze jinak, než jít cestou odchovanců, ale to je běh na dlouhou trať a chvíli to může trvat. Já ale věřím, že se z toho Polná brzy oklepe.