Do Ždírce přišel původně jako hráč, nakonec se z toho vyvinulo i trenérské angažmá orámované vítězstvím ve zbrusu nové soutěži, od které nikdo nevěděl, co má čekat. „Byl to boj do posledního kola, ale zvládli jsme ho,“ vzpomíná někdejší ligový hráč Hradce Králové.

Jak na angažmá ve Ždírci vzpomínáte?

Byla to krásná doba, sešla se tam úžasná parta. Chodilo na nás hodně lidí. S pár klukama se ještě někdy potkám a rádi zavzpomínáme. Pro mě osobně šlo vlastně o sklonek hráčské kariéry a nějaké první větší trenérské kroky, takže také důležité období.

Do klubu jste přišel už předtím jako hráč, jak jste se ocitl v roli trenéra?

V závěru předchozí sezony ve východočeské divizi, kdy už to nevypadalo s vyhlídkami na udržení dobře, skončili Roman Kučera s Richardem Zemanem a vedení klubu svěřilo tým mně.

Záchrana se ovšem i tak nepovedla…

Nakonec jsme sestoupili, což většinou znamená odliv hráčů, případně i ztráta motivace ze strany funkcionářů. Nic takového se ale nestalo a před startem nově vzniklé soutěže jsme začali tvrdě makat. Možná toho na kluky bylo víc, ale respektovali to a už od začátku sezony se nám to začalo vracet.

Vynikali jste především v defenzivě, brankář Petr Tuček za celou sezonu dostal jen osm gólů, což zní až neuvěřitelně…

A z toho čtyři jsme dostali ve dvou zápasech od druhé Bystřice, která nás v obou vzájemných zápasech porazila. Defenziva byla opravdu pevná, právě v čele s Tučkem, který sbíral jedno čisté konto za druhým. Některé zápasy navíc končily třeba jen výsledkem 1:0, takže ty nuly měly větší hodnotu, než jen tu statistickou.

Na hřišti jste se ještě objevoval i vy a střílel i góly. Jeden zápas jste navíc asistencí a vítězným gólem jako střídající žolík rozhodl, to bylo z vaší strany povedené střídání…

(smích) Už si to ani moc nepamatuji, myslím, že to bylo na Bedřichově, ale podrobnosti nevím.

Jak se vůbec trenér rozhoduje, zda se nasadit, nebo nechat na lavičce?

Podle pocitu. Tehdy mi bylo nějakých 37 let, takže jsem ještě měl možnost mužstvu v určitých fázích zápasu pomoct i na hřišti. Párkrát se to povedlo, za což jsem rád. Hráčům alespoň názorně ukážete, že po nich nechcete nemožné a myslím, že vás pak víc respektují, než když jim jen něco jen tak tvrdíte. Pokud jsem nehrál od začátku, záleželo na vývoji zápasu. Měl jsem na sobě civil a pod ním dres, kdyby náhodou. (smích)

O vašem triumfu se rozhodlo až v posledním kole v Humpolci…

Bystřice nás proháněla až do posledního kola, ale závěr jsme zvládli my.

Do divize jste se sice vrátili, ale už ne do té české, což se vám moc nelíbilo…

Byla tam snaha jít do divize C, která by pro Ždírec byla atraktivnější a také vzdálenostně dostupnější. Najednou jsme museli hrát moravskou soutěž, jezdit velké dálky, tehdy tam z Vysočiny byly jen Jihlava B a Třebíč.

Nakonec jste u týmu v divizi D vydržel přes dvě sezony…

Během podzimu toho třetího ročníku se nám nedařilo a mně vyměnil Josef Kaufmann. V té sezoně už bohužel tým sestoupil.

Kam směřovaly vaše další trenérské kroky?

Do léta následujícího roku vlastně nikam. Pak mě přemluvili kolegové, abych se podílel na sjednocení mládeže v Pardubicích a postupnými kroky jsme ji dostali na nějakou úroveň.

Pak jste působil i v mládežnických reprezentacích, kteří hráči vám prošli pod rukama?

Šlo o ročníky 90 až 94. Byli tam Hušbauer, Hejda, dnes už bohužel zesnulý Pepa Šural, dále jsme tam měli Tecla, Juliše, Čermáka, Lüftnera a další kluky.

S trénováním jste vlastně začínal v dospělé kategorii a přešel k mládeži, většinou to ale bývá naopak…

Nějak tak jsem se k tomu dopracoval, že mě to vlastně víc naplňuje. Je to i o tom, že jsem se po konci ve Ždírci nikam nehrnul.

V Pardubicích jste skončil před čtyřmi lety, trénujete ještě dnes?

Věnuji se mládeži v Chrudimi a už nějaké cíle a očekávání nemám, nějak to do těch šedesáti doklepu. (smích)

Článek z titulní strany deníku Vysočina o triumfu Ždírce.Zdroj: Deník / Ondrej DudášSumář jarní části KP z června 2003.Zdroj: Deník / Ondrej Dudáš Sumář posledního kola KP z června 2003.Zdroj: Deník / Ondrej Dudáš