Odešel jste do zaslouženého důchodu. Jak si ho nyní, v takhle těžké době, užíváte?
Zatím si to užívám. Je takový klid. Ale trochu mně ztuhlo tělo, jak nic nedělám. (smích) Snažím se pohybovat, chodíme s manželkou na procházky. Na Zaječák, do lesa. Máme i vnučku, takže když na mě přijde řada (smích), užiji si to s ní.

Chybí vám už nyní práce kolem bedřichovského hřiště?
Svým způsobem ani nechybí a ani necítím žádnou lítost. Beru to tak, že místo mě musí přijít mládí. Já pracoval na hřišti nepřetržitě od jednadvaceti let. To jsem tenkrát začínal na Spartaku. A už jsem u toho zůstal.

Pěkně jste mi nahrál. Zůstaňme v minulosti. Vy jste začínal s fotbalem v Liberci, že?
Pocházím odtamtud a fotbal mě chytl. Ono se nic jiného v té době dělat nedalo. Já začal chytat a za Liberec jsem hrával i dorostenecké nejvyšší soutěže. Jezdilo se po celé republice a v té době v nás ve všech bylo, že bychom chtěli chtěli něčeho dosáhnout. Dokonce jsem byl dvakrát s áčkem na Slovensku. Byly to krásné časy.

Ale z ligových snů sešlo, proč?
Asi jsem zázračné dítě nebyl. (smích) A dopadlo to tak, jak to asi mělo dopadnout.

Jak jste se tedy ocitl nakonec v Jihlavě?
Já šel na vojnu do Znojma, kde to byla krásná léta. Vlastně to všechno bylo jen o fotbale, o ničem jiném. A když jsme tam končili, byla nabídka z Prostějova. Ale já se rozhodl pro Jihlavu, protože tam šel můj kamarád Olda Frühauf. On se pak po půlroce vrátil do Znojma, já tady zůstal.

Na Spartaku pak začala i vaše éra správcovství?
Tenkrát mi nabídli zaměstnání na hřišti a já to přijal. Nejdříve jsem byl takový pomocník pana Sukaného. U něj to byla ta nejlepší správcovská škola, která mohla být. Za Spartak jsem pak hrával devět let. To byl ještě ten pravý fotbal. Jezdívalo se až na Jižní Moravu. Byla ohromná sranda, zábava, hrály se karty, zpívalo se. Všechno, co ke kolektivnímu sportu patřilo, tam bylo.

Kdo s vámi tehdy kopal?
Do dneška se potkávám s Rudou Lysým, Vaškem Hospodkou. Hráli se mnou Pepek Janků, pak mladíci Luboš Urbanů a Luďa Kovačík. Dále tam byli Standa Pospíchal, Petr Fousek… Samozřejmě všechny teď nevyjmenuju. No prostě spousta skvělých kluků a fotbalistů.

Vy jste ale Spartak opustil a odešel na konkurenční Modetu…
Vybral si mě tam Luďa Špaček a nabídl mi práci správce. Ještě jsem tam hrával za béčko a vlastně kolem osmadvaceti se z brankáře přesunul do pole. Už mě to tam nebavilo a začal jsem hrát. Stopera, beka, záložníka. Všude možně v sestavě. Časem jsem se tam stal i hrajícím trenérem.

Koho jste tehdy trénoval?
V jednu chvíli jsem dělal trenéra všem kategorií. Rukama mi prošli třeba Ivoš Koníř, se kterým to nebylo vůbec jednoduché. On rád mlátil do míče u baráku, na tréninky se mu nechtělo a já tam pro něj jezdil. Hráli pode mnou i Sláva Slavíků, Miloš Kračmar, Míra Šancl. Spousta skvělých fotbalistů.

Byl jste tedy i u konce jednoho z fotbalových klubů v Jihlavě?
Bohužel se to na Modetě rozpadlo. Po převratu jsme zkoušeli založit nový klub, tehdy se to jmenovalo SKF. Ale vydrželo to jen tři roky. Dál to nešlo. Jihlavský fotbal tehdy přebíralo PSJ, což bylo dobře. Bylo potřeba, aby přišli sponzoři. Jen díky nim se to vytáhlo na vyšší úroveň.

Co jste dělal potom?
Půl roku jsem šel pracovat do skladu, a pak se ozval pan Zezulka. Nabídl mi nejdříve trénování, poté sháněl i správce. A já to s radostí přijal. Prožil jsem na Bedřichově dlouhých čtyřiadvacet let.

Dá se říci, že jste obkroužil celou Jihlavu.
(smích) Je to tak. Nepoznal jsem nic jiného a lepšího než hřiště, fotbal a partu. To mi vydrželo až do důchodu, a jsem za to moc rád.

Co vám utkvělo v paměti, na jaký úspěch rád vzpomínáte?
Na Spartaku jsem toho zažil v krajském přeboru spoustu, i když jsme byli pořád druzí. Na Modetě jsem byl rád, že jsme to tam několik let dokázali udržet při životě. A na Bedřichově nezapomenu třeba na postup do átřídy a cestu z Nového Města. Potom se nám podařil i přechod mladíků do mužů. Jako outsideři jsme se v jihomoravském přeboru dokázali dva roky udržet a třetí jsme dýchali na záda Vyškovu a jihlavskému béčku. Nezapomenu na ten zápas s Jihlavou, kdy jsme z nula dva vyrovnali na dva dva. To byly krásné zážitky.

Jaké typy hráčů máte rád?
Vždycky se mi líbili kluci, kteří uměli hrát technicky. Měli chytrou hlavu, cit pro hru. Uměli si poradit sami na hřišti, nemusel jste jim říkat, co musí dělat. Hrál jsem a trénoval se spoustou takových.

Vy jste ale s trénování ještě nesekl. Prý se angažujete v Cejli.
Je to pravda. Jezdím se tam dvakrát týdně bavit. Požádal mě o to Pavel Červenec. On to tam dělal několik let, ale měl toho hodně. Tak jsem na to kývl. Ani to tam není o nějakém koučování. Je to spíš jen proto, aby někdo na lavičce stál. Občas si zakřičím a rozčílím se, ale v konečné fázi se tomu stejně zasmějeme.