Kliknutím zvětšíte
Rodák z Malenovic odehrál na Letné dvě sezony, pak dal před fotbalovou kariérou přednost studiu na vysoké škole. Později se na stadiony a hřiště vrátil coby trenér. Naposledy vedl třetiligový Uherský Brod, kde možná trochu nečekaně skončil.
„Potřebuji, aby se něco dělo. Z mého pohledu už to běželo trošku monotónně,“ říká držitel trenérské profilicence v rozhovoru pro Deník.
Devětačtyřicetiletý Onda kromě Zlína hrával také v Otrokovicích, Mysločovicích, Napajedlech, v Rakousku a kariéru zakončil v Loukách.
Jak vzpomínáte na angažmá ve Zlíně?
Pocházím z Malenovic, kde jsem hrál za žáky. Už od dorostu jsem však byl ve Zlíně. Prošel jsem několika ročníky a zahrál si i první dorosteneckou ligu. Pak jsem ve Zlíně zůstal a přešel do prvního mužstva, ve kterém jsem vydržel dva roky.
Co tenkrát Zlín hrával?
To byla tehdy druhá nejvyšší soutěž, první národní liga. Nejvyšší soutěž byla společná se Slováky, my jsme tenkrát hráli například se Zbrojovkou, Teplicemi, Jabloncem, Libercem a dalšími. V týmu tenkrát byli například Peťa Klhůfek, Honza Křapa, Dalibor Kučera, chytal Franta Ondrůšek. Tehdy byla povinná funkce mládežníka. Vždycky musel nastoupit někdo do jednadvaceti let. Většina týmů to ale dělala tak, že mladého hráče hned v patnácté minutě vystřídala. Já jsem měl, stejně jako můj kamarád Libor Bůžek ve Slušovicích, výhodu, že nám tohle trenéři nedělali. Když už nás tam dali, tak nás na trávníku nechali a střídali nás jako každého jiného hráče. Tohle bylo celkem fajn. Co si ale pamatuji, tak v jednom domácím utkání se ke mně doneslo, že mám být také asi po patnácti minutách vystřídaný. V desáté minutě jsem u lavičky zaregistroval našeho rozcvičujícího náhradníka a věděl jsem, že brzy půjdu. Najednou se ke mně dostal míč, já jej navedl k vápnu a vystřelil. Byl z toho gól a my vedli 1:0. Náhradník si tenkrát zase sedl na střídačku a já utkání dohrál.
Ostatní mladíci ale museli při tomto pravidle dost trpět, že?
Vzpomínám si na zápas, tuším že v Chomutově, kde jsme hráli, tak za mnou při rozcvičce mladý hráč soupeře a ptal se mě, zda budu hrát taky jenom patnáct minut. Tak jsem mu řekl, že já mívám naštěstí delší minutáž (úsměv).
To musela být pro vás velká zkušenost?
Bylo to bezvadné, úplně super. Já jsem byl spokojený. Zažil jsem tam trenéry, jako byli Igor Štefanko, pan Kučera, pan Chobot a pan Polášek. Ten mi dělá trenéra i teď ve Staré gardě Zlína. Po něm přišel do Zlína Petr Uličný, ale já už jsem v té době v prvním týmu končil, protože jsem začal studovat vysokou školu a oženil se. Ještě jsem hrál dva roky za zlínské béčko. Rozhodl jsem se pro studium na vysoké škole. Začal jsem na technologické fakultě ve Zlíně a po roce a půl se tady otevřela Fakulta managementu a ekonomiky, tak jsem tam přestoupil a školu po čtyřech letech dokončil.
Asi nelitujete toho, že jste dal před fotbalem přednost škole?
Občas samozřejmě ano. Často jsem myslel na to, že jsem mohl u fotbalu vydržet déle. Na druhé straně si nemám na co stěžovat. Jsem spokojený. Už to nikdo nevrátí a kdoví, jak by to bylo, kdybych místo studia hrával fotbal.
Na který zápas nikdy nezapomenete?
Těch zápasů bylo víc. Za Zlín jsem vstřelil i nějaké branky, ale asi nejvíc byl zápas se Slušovicích, které tehdy byly nabité hráči z Bohemky. Pamatuji si, že tam hrál například i Zdeněk Ščasný. Karty byly víceméně předem rozdané. Slušovice byly velký favorit, nakonec jsme tam remizovali 1:1, byť nám rozhodčí vyloučil dva nebo tři hráče. Pro nás to byl opravdu vydřený bod. Tehdy tam opravdu všechno hrálo proti nám (úsměv). Na to si pamatuji hodně.
Přebijte to i zážitek z roku 1998, kdy jste se už jako hráč Mysločovic utkal v poháru se Spartou?
Vzpomínám si, že jsme zápas museli několikrát přesunovat, protože Sparta pořád postupovala v evropských pohárech a neměla kdy přijet do Mysločovic odehrát druhé kolo českého poháru. Nakonec se to hrálo na šíleném blátě. Za Spartu hráli třeba Novotný, Siegl, Lokvenc. Tenkrát jsem poprvé viděl Rosického, jak nosí tašky z autobusu.
Nyní už hrajete pouze pro zábavu se starou gardou Zlína. Udržujete se nějak?
Momentálně jsme se Starou gardou v plné sezoně. Jsme zváni na utkání proti klubům, kde se slaví různá výročí. Jinak si v pondělí chodíváme zahrát na školní hřiště na Jižní Svahy. To je ale tak všechno.
Trenérem jste chtěl být od mládí?
Já jsem právě nikdy nechtěl být trenér. (úsměv) Věděl jsem, že když se vyhraje, tak jsou dobří hráči, když se prohraje, tak je špatný trenér. Mně se nechtělo rozhodovat o tom, kdo bude hrát a kdo zůstane na lavičce. Já bych byl nejradši, kdyby mohli nastoupit všichni. Ale taková rozhodnutí prostě k trenéřině patří. K trénování jsem se nakonec dostal úplnou náhodou. Na začátku jsem vždy spíš jen za někoho zaskakoval.
Povídejte…
Úplně první zkušenost přišla, když jsem ještě jako aktivní hráč zaskakoval v Mysločovicích asi tři divizní kola za odvolaného trenéra. Další možnost přišla, když se na Viktorce v Otrokovicích tvořilo nové béčko. Šlo se od čtvrté třídy. Tam jsem nejprve klukům, co přišli z dorostu, plnil funkci spíše pionýrského vedoucího než trenéra. Nebylo to špatné, měli jsme výbornou partu, ale po roce jsme se domluvili, že tam přijde někdo jiný. Nebylo to úplně to, co jsem chtěl. Potom za mnou z Viktorky přišli znovu. To ale bylo béčko už v první A třídě. Tak jsem to zase zkusil. Pak přišla nabídka z Napajedel a pak to pokračovalo dál, až jsem u trénování zůstal.
A získal nejvyšší licenci, že?
Ano. Původně jsem měl B licenci. Angažmá v divizních Napajedlech mě přinutilo k tomu, že jsem si udělal A licenci. Hned dva roky na to jsem zkusil přijímačky na profilicenci, ty se mi podařilo úspěšně absolvovat, a tak jsem měl možnost zažít dva studijní roky, které probíhaly většinou v Praze. Profilicenci jsem studoval například se současným trenérem Slovácka Martinem Svědíkem. Studium mě bavilo, měl jsem asi jako absolvent vysoké školy celkem výhodu. Podle mě toto studium není v žádném případě zbytečné. Člověku to naopak úplně otočí pohled. Dřív jsem trénoval spíš jako hráč. Podle pocitů, co jsem někde viděl, zažil. Teď už je to daleko propracovanější. Při tom studiu se to opravdu naučíte. Zatím si nestěžuji. Výsledky nějaké přišly.
Na které angažmá vzpomínáte nejradši?
Všude to bylo hezké. V Napajedlech jsme se nejprve zachraňovali a pak jsme se dostali na druhé a třetí místo v divizi. Soupeři tenkrát nevěděli, co s námi mají dělat. Škoda, že se v soutěži vždycky našel o něco lepší tým. Ať už to byl Žďár nad Sázavou, Třebíč nebo Líšeň. Ve Spytihněvi jsem byl pouze rok. Tam byla velká škoda, že zrušili A mužstvo dospělých. Jednu sezónu jsem prožil u prvoligové devatenáctky ve Zlíně. S několika hráči z tehdejších ročníků jsme sešli i v Uherském Brodě. S Uherským Brodem jsme se dostali až do třetí ligy.
Nemám nic rozjednaného
V Uherském Brodě jste vydržel déle …
To je zásluha šéfa klubu pana Hamšíka. V posledním divizním ročníku jsme uhráli neuvěřitelných 73 bodů. Ani na chvíli jsme neuvažovali o tom, že bychom do třetí ligy nešli. Uherský Brod je specifický v tom, že se hodně sází na domácí hráče. Pro některé kluky to samozřejmě bylo složité. Tak vysoko většina z nich nikdy nehrála. Možná s tím ani nepočítali, že si třetí ligu vůbec někdy zahrají. A dneska už mají za sebou dvě sezony v MSFL. Takže myslím, že velký úspěch. Ale jak říkám, velký podíl na tom má pan Hamšík.
Váš konec spoustu lidí překvapil. Co bylo hlavním důvodem?
Když jsem to počítal, tak asi dvanáct hráčů tam bylo se mnou celých tři a půl roku. Já už jsem si na ně udělal nějaký názor, oni zase znají mě. Podle mě to bylo potřeba zase provětrat. Hráči se nyní pod novým trenérem mohou začít chovat jinak a třeba budou pracovat ještě víc. Možná už nevěřili tomu, že já je mohu ještě někam posunout. To, s čím jsem tam přišel, tak se mi relativně podařilo. Teď už bych tam asi chodil jenom jak do úřadu. Já potřebuji vidět, že se mi daří něco ovlivnit a posunovat hráče pořád dále. Z mého pohledu už to běželo trošku monotónně.
Takže váš odchod nesouvisel s nečekaným odchodem některých hráčů?
To vůbec ne. Když jsem řekl, že budu končit, věděl jsem pouze o Markovi Davidovi, který chtěl ukončit kariéru. O ostatních jsem se dozvěděl až potom.
Už máte nový klub, nebo stále čekáte na angažmá?
Momentálně nemám nic rozjednaného. Nejsem takový, že bych se sám někde nabízel. Pokud o mě bude mít někdo zájem, ozve se, pokud ne, užiju si volného času, na fotbal se budu chodit dívat v klidnější roli diváka a časem se uvidí … To je úplně jednoduché. Vždycky je to o tom, co danému klubu mohu přinést já a jak působení v daném oddíle obohatí mě. Nechci dělat trenéřinu jen jako práci na nějakém poštovním úřadě.
Návrat k mládeži vás neláká?
Těžko říct. Je to opravdu individuální. Co přijde v daný moment, v jaké situaci. Já mám prostě rád, když o něco jde, když se má o co hrát. Ať už je to nahoru nebo dolů. Nemám rád takové to osmé místo, místo uprostřed tabulky. Doma vyhrávej, venku nemusíš. To není sport.
Máte nějaký trenérský vzor?
Ne. Vždycky razím cestu, že jde o to, jaké mám hráče. Já nemohu přijít k týmu a říct, že chci hrát takto a vy se to všichni teď naučíte. Podle mě je to hloupost. Myslím, že je daleko efektivnější, že hráčům, které mám k dispozici, ušiji takový herní styl, který může být úspěšný. A samozřejmě je potřeba reagovat na herní styl soupeře.
Patříte mezi impulzivní kouče a hodně těžce se smiřujete s chybami rozhodčích. Jak moc vás situace v současném fotbale vadí a bere chuť do trénování?
Já jsem se vždycky na rozdíl od hráčů těšil na zimní přípravu. Vždycky měla výborné věci. Mohl jsem střídat, koho jsem chtěl. Všichni si zahráli stejně a nic ohledně rozhodčích se tam řešit nemuselo. Musím říct, že na podzim to bylo ze strany sudích úplně bezvadné. Až jsme někdy byly u vytržení z toho, jak to bylo v pohodě. Konec sezony bývá vždycky divočejší. Ale s tím se dalo počítat. Šlo o hodně a nevědělo se, kolik týmů bude padat. A právě tohle se mi nelíbí.
Co máte na mysli?
Že to podle mě není ideální. Lidé, co do toho dávají peníze a co na fotbal chodí a věnují se mu, by měli na začátku sezóny jasně znát pravidla a vědět, kolik přesně týmů bude postupovat, sestupovat. A ne že se to v průběhu soutěže nebude vědět. To není dobré. Minulou sezónu jsme se například kolo před koncem rvali o záchranu v přímém souboji s Valašským Meziříčím. Vyhráli jsme a slavili záchranu, zatímco ValMez počítal se sestupem. Po posledním kole jsme ale zjistili, že se Val Mez zachránil a my jsme vlastně byli zachránění už před měsícem. To podle mě správné není.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
