Kliknutím zvětšíte
To televizní utkání v Hostovicích bylo vrcholem vaší kariéry?
Za ten považuju Cenu Dr. Václava Jíry z roku 2018. Dostal jsem jí v Břevnovském klášteře v Praze, byla to pro mě velká událost. Pořídil jsem si na tu slavnost nový oblek, abych nebyl za šupáka. V sále nás bylo asi sto. Byli tam lidi, kteří za fotbal nedostávají peníze, kteří ho dělají z lásky. Díky nim se fotbal drží. Když jsem si to uvědomil, tak jsem byl pyšný, že můžu být ve společnosti takových lidí.
Kam tedy zařadíte podzimní duel v Hostovicích, který viděla celá republika?
Hned za tu Cenu Dr. Jíry. Pískat takový zápas pro mě byla velká část, ani jsem nespal. Nebylo to tím, že bych měl strach. Ale říkal jsem si, že dostat po 48 letech pískání takový zápas je velká čest. Byl jsem z toho rozhozený. Před kamerami jsem pochopitelně nikdy nepískal. Sice jsem rozhodoval utkání Viktorky Žižkov ve II. Národní lize, v ní jsem byl 10 let, dokonce jsem mával půl roku druhou nejvyšší soutěž, ale tohle bylo poprvé. Nebyl jsem vyplašený, měl jsem radost a dojalo mě to.
V televizi poděkoval manželce
Ten zápas se vám povedl, v televizi vás komentátoři chválili.
Opravdu? To mě moc těší. V první řadě to ale bylo tím, že se obě mužstva chovala korektně, nebylo tam nic záludného, jen dvě žluté karty. Doteď rád vzpomínám na tu krásnou atmosféru, kolem hřiště bylo snad tisíc diváků. Paráda!
Dokonce jste měl v televizi i rozhovor!
Byl krátký, ale měl jsem z toho radost. Řekl jsem, že pískám 48 let a že moje manželka za tu dobu se mnou neměla ani jednu sobotu a neděli. Poděkoval jsem jí, že to se mnou vydržela. Je se mnou 57 let, mám opravdu hodnou paní.
Jak jí ty víkendy vynahrazujete?
Kytku nekupuju. Chodím nakupovat, uklidím. Jsem opravdu rád, že ji mám.
Chodí se na vás dívat?
To ne. Když jsem dřív chytal, tak se přišla podívat, dostal jsem tři góly. Řekl jsem jí, ať je radši doma.
A co říkala, když jste jí takhle v televizi chválil?
Byla dojatá, dcera taky. Říkala „tati, my jsme na tebe hrdý!” Měly obě slzy v očích, já taky.
Prý jste s pískáním už chtěl končit…
Mám 78 let, už je čas, ne? (smích) Krajský sekretář Vitner mi řekl „Pepo, zkus to do osmdesátky.” Už jsem v republice nejstarší krajský sudí. Okresy pískají starší, ale kraje ne. Tak jsem řekl, že to zkusím. Ale asi už nedám dva zápasy denně, zlobí mě meniskus, omezuje mě v běhání. Když mám zápas, tak ho chci rozhodovat naplno, ne se tam belhat, poskakovat. Takže to vypadá jen na jeden zápas za den, abych byl svěží.
Dřív jste byl brankář. Jak jste se dostal k soudcování?
Chytal jsem v Dubí, Krupce, Trnovanech. Škváru mám zažranou pod kůží. Nejvýš jsem chytal v Krupce krajský přebor. K pískání mě přemluvili. Ale pozor, tenkrát měl okres Teplice nejlepší rozhodčí v republice. Tři byli v první lize, dva ve druhé, pak několik v divizi. Já měl školu od nich, pánové Wencl, Sirovátka, to byla třída; měli jsme každý měsíc srazy, tam jsem slyšel jejich názory na fotbal. Dalo mi to hodně.
Současný stav rozhodčích v okrese je ale bídný, co říkáte?
Tenkrát nás v okrese bylo 88. Teď mi z okresu volají, jestli nemám volno, abych šel pískat. Podle mě jich bude tak 20.
Mladí pískají kvůli penězům
Čím si ten úbytek vysvětlujete?
Mladí kluci se na to dávají kvůli penězům. Já měl tehdy 5 korun za žáky, za dorost 10, za dospělé 40. Teď je kolem tisícovky za krajský přebor. Pak se stane, že jim nějaký starší kluk z týmu vynadá a končí. Řeknou si, že to nemají zapotřebí, neudrží je ani ty peníze.
Nadávky jste musel zažít i vy…
Právě, mnohokrát. Je to o zkušenostech, nic si z toho nedělat. Já jsem ten typ, kterému vadí, když mají hráči na rozhodčího kecy. Od diváků mi to nevadí. To jsem slýchal běžně… Třeba „ty smažená topinko!” Těch výrazů, které padají z hlediště, je spousta. Hráč si to ale k sudímu dovolit nesmí. A moje paní pozná, když se zápas nepovede, když jsem rozdal hodně karet.
Hned dáváte za řeči karty?
To ne. Nejdřív hráči důrazně domluvím. Jsem na různé kecy pedant. Zavolám si ho, zjezdím ho a jedeme dál. Když se to opakuje, když pokračuje v nesportovním chování, tak uvidí kartu. Ono je opravdu úsměvné, když některý hráč pomalu ani neumí trefit bránu z malého vápna, ale pořád o něčem diskutuje. To opravdu nemám rád.
Vzpomenete si na oblíbeného hráče, kterého jste během soudcování potkal?
Pískal jsem Františka Kneborta, toho jsem měl rád. Nechal jsem ho trošku mluvit na hřišti, on mi to pak vrátil respektem.
Máte nějakou kuriózní historku z pískání?
Několik. Jednou jsem rozhodoval utkání Viktorky Žižkov s Příbramí. Vzal jsem s sebou pana Šťástka, chtěl mě vidět pískat II. Národní ligu. Seděl na tribuně vedle pánů herců Peška a Beka, velkých slávistů. Bylo to 1:1, do konce chybělo snad pět minut. Pešek prý říkal Bekovi, že už jde domů, že se nic nestane, že je to špatný. Tak šel. A chvíli na to jsem pískal penaltu pro Viktorku, dala ji a vyhrála. Pan Pešek ji ale bohužel už neviděl.
Řekněte ještě nějakou!
Pískal jsem v Králově Dvoře, musela mi pomoct při odjezdu policie. Pokopalo se to tam, domácí prohráli 1:2, na mě čekali lidi před kabinou. Já chtěl sednout do auta a jet domů, ale zaparkoval jsem tak, že jsem musel couvat. To už v životě neudělám. Lidi mi do auta kopali, plivali na něj. Zavolala se policie, dav byl vyzvaný k rozchodu a já mohl vycouvat. Od té doby si dávám pozor a parkuju zásadně k domovu předkem. (úsměv)
Zažil jste někdy pokus o ovlivnění zápasu?
Ale to víte, že přišli, že mi dají třeba sud piva, nějakou korunu. Ale já jim teď na nějakou stovku kašlu, to nemám zapotřebí. Když je vám mužstvo sympatické, jsou tam slušní hráči, nemají kecy, a váhy jsou přitom rovné, tak jste na něj trošku hodnější. Tak to má každý rozhodčí.
32
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
