Začít toto povídání ani nejde jinak než v rodině. „Byl hodné dítě a velmi brzy chodil,“ vzkazuje přes manžela Milana maminka.

Ta lehký život v rodině fotbalistů neměla. „Těch věcí co se naprala. Byly roky, kdy jsem hrál ještě já a všichni tři kluci,“ oceňuje péči partnerky Milan Kopic.

Tomu se splnil sen většiny chlapů. Vychoval fotbalisty. A ne ledajaké.

Tomáš to sice dotáhl v uvozovkách jen do divize, Milan už je známý více. Zahrál si za reprezentační jednadvacítku či nizozemský Heerenveen, než jeho kariéru uťala opakovaná zranění.

I proto nejmladší Honza o parťáky na kopání do míče nikdy neměl nouzi. „Fotbal se u nás hrál hodně. Jiné sporty jsme vlastně ani nedělali,“ svěřil se otec.

Malý Honza ale rostl a potřeboval i jiné spoluhráče a protihráče.

Ve školních letech fotbalu doslova propadl. „Chodil na hřiště u školy. Vydržel tam hodiny. Kolikrát se kolem něj měnily party kluků, jen on tam byl pořád. Myslím si, že právě tohle mu hodně dalo,“ je přesvědčený Milan Kopic starší.

To už ale do života malého kluka vstupovali i další lidé. Na základní škole ho jako učitelka tělocviku měla Jitka Beránková.

Nepromluví o něm jinak než jako o Honzíkovi. „Znala jsem se s tátou ještě předtím, než nám ho přivedl do školy. Ta ho moc nebavila, ale od začátku bylo vidět, že je hodně šikovný. O tělocviku mu šlo úplně všechno,“ podotýká.

Vzpomenula, že basketbalový dvojtakt, který se řada dětí obtížně učí i měsíce, zvládl ihned. Šel mu florbal a samozřejmě fotbal. „Herně mezi kluky vynikal, byl jejich šéfem,“ líčí učitelka.

Škola z fotbalových kvalit Jana Kopice těžila úspěchy. V té době se začínala éra turnajů McDonalds Cupu a humpolecká základka postoupila do krajského kola. „Byl tak šikovný, že ho protihráči pomalu nemohli oddělit od míče. Pro nás to byl úspěch, na který jsme pak už nenavázali,“ informuje Jitka Beránková.

To už byl Jan Kopic dávno členem humpoleckého fotbalového oddílu. Vyrůstal v na talenty neobyčejné partě trenéra Jiřího Hájka. „Honza je stejný ročník jako Standa Tecl a Jirka Pikl. Všichni tři to později dotáhli do reprezentace,“ připomíná.

Humpolec měl v tu dobu hodně silnou mládež. Především to bylo znát v přípravkách. „V hale čtyři na čtyři jsme poráželi i družstva ligových klubů. O rok starší Jihlavě jsme jednou dali 4:1,“ chlubí vzpomínkou bývalý trenér.

Neberte to z jeho strany jako nafoukanost, kvality Jiřího Hájka s odstupem s velkým respektem hodnotí i otec Jana Kopice. „Jirka se klukům hodně věnoval. Měl dobré tréninkové metody, velmi pokrokové,“ doplnil. „Nedělali jsme jen fotbalové věci. Zakládal jsem si na fyzičce. Kluci už jako malí hodně běhali,“ připomíná Hájek.

Tomu se talentovaná parta začala v žácích rozpadat. Tecla a Pikla si rychle všimla Jihlava. „Z té trojice mi zbyl poslední. Bohužel české kluby obecně si vybírají hlavně urostlé kluky. Honza byl sice na tom dobře technicky, ale byl malý,“ vysvětluje Jiří Hájek.

Jan Kopic ale přece jen do FC Vysočina zamířil. „Věděli o něm, ale už ani nevím, jak to bylo. Jestli se ozvali, nebo jsem jim ho nabídl,“ nemůže se upamatovat tatínek.

Hlavně kvůli fyzickým dispozicím v Jihlavě hned nevynikal.

Na nějakou závratnou kariéru to zpočátku nevypadalo. Minutáž v dorosteneckých zápasech rostla pomalu. „Obrovskou práci s ním odvedli trenéři Pavel Procházka a Roman Kučera. Byli přísní, ale nedělali rozdíly mezi hráči. Uměli dát šanci,“ je vděčný Milan Kopic.

Kus práce v té době odvedl i on. Pomáhal synovi pracovat na nedostatcích. „Měl problémy s hrou hlavou. Proto jsme po večerech jezdili na hřiště do Komorovic. Vykopával jsem mu od branky dlouhé míče a on se je snažil hlavou zasahovat,“ popisuje rodinné tréninky.

Pomáhal i jinak. Obětoval se. S nadsázkou druhou profesí byl řidičem. „Do Jihlavy jsem se najezdil hodně. Jeden rok, to ještě starší Milan neměl papíry na auto, jsem tam jezdil čtyřikrát denně. To už bylo pomalu neúnosné i finančně,“ vysvětlil.

Nejmladší ze synů ale sílil, ve starším dorostu už měl pevné místo v sestavě Vysočiny. Dokonce se stal kapitánem.

Do velkého fotbalu se odrazil i přes následné angažmá ve druholigové Čáslavi. „Vzpomínám na zápas s Kladnem. Prohráli ho sice 3:0, ale Honza si sám vytvořil tři šance. Tam už jsem viděl, že by to mohlo být dobré. Že by z něj mohl vyrůst fotbalista pro ligu,“ vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomil, že synovi může začít velká kariéra.

Pak už přišel návrat do Vysočiny, přestup do Jablonce, posléze Plzně, a fotbalová hvězda Jana Kopice se rozzářila.

Stal se skvělým fotbalistou, ale uvnitř zůstal stále tím klukem z Humpolce, který se do rodného kraje rád vrací. „Líbí se mi na něm ta jeho skromnost,“ oceňuje Jitka Beránková.

Na podporu svých slov přispěchává s příběhem. „Před pár lety se za námi stavil ve škole. Popovídal si s dětmi, bylo to fajn. Když jsem pak děti poslouchala, co si říkají, tak řešily, že je úplně normální. Zůstal takový, jaký byl před lety,“ zdůrazňuje.

JAN KOPIC
narozen: 4. 6. 1990 v Jihlavě
fotbalový reprezentant, krajní záložník
mládežnické kluby: FK Humpolec, Vysočina Jihlava
profesionální kluby: Vysočina Jihlava, Zenit Čáslav, Baumit Jablonec, Viktoria Plzeň
úspěchy: 2x mistr ligy (2016, 2018 s Plzní), 1x vítěz Českého poháru (2013 s Jabloncem), 2x vítěz Superpoháru (2013 s Jabloncem, 2015 s Plzní)
reprezentace: 19 zápasů (890 minut), 3 góly