„V něčem mám výhodu,“ usmívá se 31letý sympaťák, jehož fanoušci mohou znát z kanálu O2 TV Sport. Pokud sledujete českou ligu, určitě jste ho už viděli – na hřišti bezprostředně po zápasech zpovídá trenéry i hráče.

Tentokrát zažil interview z druhé strany. V rozhovoru pro Deník se rozpovídal třeba o někdejším spoluhráči Bořku Dočkalovi, vztahu s trenérem Jindřichem Trpišovským i aktuální situaci ve fotbale.

Začněme trochu neortodoxně. Pohybujete se na ploše, setkáváte se s hráči. Kolik testů na koronavirus jste už musel absolvovat?
Mám za sebou pět testů. Naposledy to bylo se strašnou špachtlí, kdy se nám asi deset vteřin šťourali v každé nosní dírce. Není to příjemné, ale dá se to vydržet.

Dělá se teď rozhovor hůř?
Je to rozhodně jiné než třeba v kanceláři. Jste v živém přenosu, s rouškou, dva metry od respondenta… On vás často neslyší, ani nevidí artikulaci. Na druhou stranu, musíme se s tím naučit žít.

Co jste si pomyslel, když se liga přes všechna opatření nedohrála?
Frustraci, bylo to takové lehké naštvání.

Na koho?
V rozhodující fázi sezony se objeví nákaza ve dvou klubech, které mají bojovat o bytí a nebytí. A ta vyjádření, jak v Karviné, tak Opavě… Zvláštní, nahrává to spekulacím… Ale budu diplomat, nechci to dál rozebírat.

Kluby je třeba trestat

Ptám se i proto, že nás čeká další sezona a koronavirus jen tak nezmizí. Co by se dalo proti jaru vylepšit?
Zajímavá otázka. Co bych já vylepšil… Zachoval bych opatření na stadionu, otázkou jsou ty roušky u laviček.

Spíš mi šlo o to, jak se dá minimalizovat riziko…
Těžko říct. Vezměte si onu situaci na Slavii. Získala titul a hráči šli slavit s fanoušky. Objetí, plácání, selfíčka. To samé na Spartě po triumfu v poháru. Ladislav Krejčí se jde v pohodě fotit s hloučkem fanoušků před stadion. Jasně, rozumím euforii, ale v dnešní době by se mělo myslet na to, že když se mají dodržovat pravidla, tak je mají dodržovat všichni. Ne jen navenek.

Souhlasíte s názorem, že by se za to kluby měly trestat?
Ano. Jediné, co bude platit, je pokuta. Jinak zase nic nedohrajeme.

V Rusku se dokonce rozhodli pro kontumaci. Klub, který byl v karanténě, automaticky prohrál…
To už je tvrdý trest. Máte béčka, dorosty. Vždy by se to dalo dohrát – jasně, s menší šancí na body, ale zase dáte šanci jiným.

Pojďme k příjemnějšímu tématu – spoustu hráčů znáte ještě z mládí, jste kamarádi, ale nechlubíte se tím. Proč?
Nechci toho zneužívat… Nemyslete, není to tak, že bych z nich třeba tahal informace. Jsme v kontaktu, ale v tomhle chci být fakt profesionál.

Vyrostl jste v Edenu. Kdo ze současných hvězd byl vaším spoluhráčem?
Samozřejmě Bořek Dočkal. Pak hráči jako Lukáš Vácha, Marek Suchý, Tomáš Necid, Tomáš Pekhart.

Tak to je slušná vizitka výchovy Slavie…
Drtili jsme soupeře, v dorostu jsme dávali šest gólů. Tehdy to na Slavii vedl pan Říčka. Měl obrovitý přehled. Teď dělá pro Manchester City skauta. Chcete o tom vědět víc?

Jasně.
Tak si představte, že jsem ho nedávno potkal, a světe div se, věděl o mně. Jaký jsem byl záložník, řikal mi: „Ty ses měl narodit ve Španělsku, tam by tě milovali. Hráls to na pár doteků, otáčels hru, zrychlovals jí…“

Dočkal mi odpověděl lišácky

Zmínil jste Bořka Dočkala. Byl v Číně, Americe… Tušil jste před patnácti lety, že by to mohl dotáhnout daleko?
U něj byl talent opravdu vidět. Pamatuji si, že jezdil na Slavii snad od osmi let, v té době jsme se poznali. Jen on byl z Poděbrad, měl jiný režim, dojížděl párkrát týdně na tréninky. Ale při zápase… Byl schopen jej vyhrát sám.

A teď mi řekněte: jaké to je najednou dělat s bývalými parťáky rozhovor?
Řekl bych, že pro oba je to příjemnější. Znají mě, navíc si myslím, že mě berou víc než třeba kolegy.

Nějaký příklad máte?
Tak můžeme třeba toho Bořka. Několikrát jsem mu dal cenu pro hráče zápasu. Pak byl rozhovor a já se ptal, co řekl Kangovi před penaltou. On mi bezelstně a tak nějak lišácky odpověděl: „Co tě to zajímá?“ Jindy mi na něco podobného řekl: „Ty jsi teda zvědavej.“

Mezi novináři už je jeden bývalý fotbalista, jenže ten píše články a reportáže. Co to, že vy jste se rozhodl pro televizi?
Začal jsem už v osmnácti letech, kdy jsem se dostal do televize Nova Sport. Tedy, tam jsem byl jen v zákulisí, taková holka pro všechno. Dohledával jsem kazety. Ale už tehdy mě televizní prostředí uchvátilo. Pak jsem pracoval v rádiu sázkové kanceláře Fortuna. Získal jsem větší přehled, přičuchl k mluvení naživo. A pak mi vyšel konkurz v O2.

Dokázal byste něco napsat?
Něco určitě (smích). Ale na rovinu, nejsem vystudovaný novinář. K tomu by člověk měl mít školu. Tohle je jiná branže, která potřebuje jiné schopnosti.

Co jste vystudoval?
Hotelovou školu. Pak jsem zkoušel vysokou, ale tu jsem nedodělal. Rodiče to mrzí, ale mě ne. Největší škola života je sama práce.

Proč jste vlastně nezůstal u fotbalu?
Ne že bych nechtěl, ale už to nešlo. Měl jsem jedno zranění za druhým. Pak jsem si řekl: Proč se dál trápit?

Bylo to třeba i o tom, že jste pořádně neprorazil?
Já byl spíš dříč. Ale i tak člověk doufá v kariéru… Ten zlom u mě přišel asi v době, kdy jsem prošel zkouškou ve Varnsdorfu. Tam mi řekli: „Vzali bychom tě. Ale bylo by to do kádru, ne do základu.“ Když jsem si dal pro a proti, rozhodl jsem se, že ne. Hrát druhou ligu, za pár let řešit budoucnost… Radši jsem to vyřešil hned a našel si seriózní zaměstnání. Nečekal jsem už žádnou velkou fotbalovou kariéru.

Trpišovský mě naháněl

Nehrály roli i peníze?
No, věděl jsem, co by to asi obnášelo.

Žádná sláva, ve druhé lize je plat pod českým průměrem.
No právě. A ještě k tomu finanční plnění klubů v Česku. Kdybych měl spočítat, kde mi kolik dluží… To by šlo až na statisíce korun.

Tak působil jste na Žižkově, kde byly problémy dlouhodobé… Nebál jste se takového angažmá?
Musím říct, že tam to bylo nejlepší angažmá, které jsem ve fotbale měl. Dodnes na ty roky rád vzpomínám.

Tuším proč… Poznal jste trenéra Jindřicha Trpišovského. Jaký byl tehdy?
On si mě vyhlédl, když jsem hostoval v Českém Brodě. Zavolal mi jednou, potom zavolal zase. To mě oslovilo, přece jen, když vás chce trenér… A za pár dní mi volal potřetí, ať určitě přijdu na Žižkov. Tak jsem přišel. Tam šedesát hráčů, testy…

Šok?
To ne. Asi proto, že jsem se dostal mezi ty vyvolené.

Trpišovský se přes Liberec vyšvihl až do Slavie. Teď je to nejlepší kouč u nás. Co na jeho vzestup říká bývalý svěřenec?
Mám jen slova chvály. Víte, to byl nejlepší trenér, kterého jsem zažil. Bylo jasné, že třetí liga není jeho strop. Byl obrovsky pracovitý, na hřišti trávil celé dny.

Farmě Žižkova s Horními Měcholupy se tehdy dařilo. Čím to bylo?
On měl soupeře nasledované, u každého nám řekl slabé i silné stránky. Dělali jsme videorozbory, hodnocení. Po vzoru Sportu nám dával známky. Co se týče herního stylu, věděli jsme, jak se chovat v dané situaci. Z divize jsme pod Jindrou postoupili relativně v klidu.

Vám dal občas i kapitánskou pásku, že?
Myslím, že si ke mně vytvořil vztah. řešil se mnou sestavu i finance.

Změnil se?
Já bych řekl, že se posunul. Má fantastické asistenty… Ale vždycky poznám, proč chce toho a toho hráče. Potřebuje do týmu ty, na které se dá spolehnout.

A jak se vám teď s ním dělá rozhovor?
On je dobrý v tom, že se nevykrucuje. Je soudný. Třeba Slavia vyhrála 4:0, ale já viděl, jak se rozčiluje. Pak to vysvětlil, co se mu v oné pasáži nelíbilo… Tohle někteří trenéři nezvládnou.

Překvapil vás něčím?
Jednou jsem mu řekl, ať si se mnou po skončení rozhovoru neplácá rukou. Pár lidí mi napsalo, že jim to vadí… On mě poslal někam a udělal to zase. Na druhou stranu, proč bych to odmítl? Není to nic špatného.

Pomohl mi režisér

Máte za sebou reportáže v Lize mistrů – po Plzni jste zažil atmosféru velkých zápasů také se Slavií. Kde to bylo lepší: na Realu Madrid, nebo v Barceloně?
Plzeň hrála na Realu fantasticky. Prohrála nezaslouženě. Atmosféra skvělá, výkon také. Jako bonus jsem měl u mikrofonu Garetha Balea. Zato Camp Nou mě zklamal. Byli tam spíše čumilové, lidé z Asie. Slavia nehrála špatně, ale měla dost štěstí a nakonec vyválčila plichtu. Barcelona profesionální – její hráč Frenkie de Jong mi pak povídal. O Slavii.

Zůstaňme ještě u atmosféry v kabině sešívaných. Znáte ji. Kdo je největší vtipálek?
Jan Bořil. A pak Vláďa Coufal. Oni všechno odlehčí.

Nesmáli se kdysi, když jste zapomněl jméno Jaromíra Zmrhala?
No, to jsem byl za blbce, pomohl mi až režisér. Ale chyby přece dělají všichni.

Jak vlastně berete přeřeky?
No, vím, že jsme z vtipných momentů udělali sestřih, který měl velký ohlas… Je to fajn, legrace musí být.

Vyzkoušel jste si i roli moderátora ve studiu. Co je vaším profesním cílem, nebo takovým snem, jako když hráč řekne, že by rád hrál za Barcelonu?
Teď se mě na to zrovna ptal náš šéf Petr Svěcený. To studio mě strašně baví. Dělám si to sám, vymyslím si grafiky, příspěvky, komunikuji s reportérem, hlídám čas… Ale nemám rád stereotypy. Takže budu rád za studio, ale chci taky dál dělat reportéra.

A s kopačkami vás už lidé neuvidí?
Nešel bych do toho. Kvůli zdraví i času. Má práce a aktivní fotbal nejdou skloubit.