V zimě 2002 přestupoval obránce Michal Lesák po dvanácti sezonách strávených v černobílém dresu „votroků“ do pražských Bohemians, a přestože tehdy panovalo kolem jeho odchodu na Všesportovním stadionu velké dusno, chotěbořský rodák neváhal pronést, že by se jednou rád do Hradce Králové vrátil.

No a je to tady! Tedy pokud se klubové vedení dohodne na odstupném s Příbramí, kde Lesákovi vypršela smlouva.

Nedávno jste dával možnosti návratu do Hradce malou naději, spíše jste ji vylučoval. Co vedlo k náhlému obratu v celé věci?

Nevylučoval jsem to, ale spíše pomýšlel na zahraniční angažmá, které jsem si ve fotbalové kariéře ještě nevyzkoušel. Nabídku jsem měl, nakonec jsem se však kvůli rodině rozhodl zůstat v Čechách.

Nebudete jednou litovat? Přeci jen před vámi ležela konkrétní nabídka předního gruzínského celku Dinama Tbilisi…

Prostě jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl.

V Tbilisi jste byl týden na testech. Je gruzínský fotbal na úrovni?

Než jsem tam odjel, tak mě skoro každý zrazoval. Byly to otázky typu: kam to jedeš, kde to je, nebojuje se tam…Namístě jsem však byl mile překvapen. Krásné velké město, kde by se člověk určitě zabydlel, a také z fotbalového hlediska nadprůměr. Odehrál jsem tam dva přípravné zápasy. Zejména ten druhý se třetím týmem tabulky Ameri, v němž jsme vyhráli 2:0, byl kvalitní.

Trenér Uhrin vám poté oznámil, že by o vás stál. Při zpátečním letu jste měl asi hlavu zamotanou…

Když jsem odlétal, tak vůbec nebyly známé podmínky smlouvy. Vše se mělo dořešit na soustředění v Německu, kam jsem za týmem měl dorazit. Během toho jsem se však setkal s panem Juklem, který mi předložil nabídku jít do Hradce. Tbilisi mi záhy nabídlo velmi slušný kontrakt, nicméně to vyhrál Hradec.

Na jaře jste si fotbalové radosti příliš neužil. Příbram sestoupila, a to dosti ostudným způsobem…

Nebojím se říct, že výsledky a hlavně předvedené výkony byly doslova katastrofální. Nikdo z mužstva včetně trenéra nebyl schopen pozvednout morálku i psychiku na patřičnou úroveň. V zimě navíc přišlo hodně nových hráčů a mám takový pocit, že se mužstvo nestmelilo způsobem, jakým by bylo potřeba. Hlavně takové ty hvězdy týmu nedokázaly přijmout kritiku trenéra, reagovaly podrážděně, což se pak zákonitě odráželo na hřišti.

Jak moc se na tom všem podle vás podepsala absence klubového bosse Jaroslava Starky?

I když tam nebyl, chod klubu fungoval standardně. Jeho návrat proběhl v tichosti, žádná bouřka se nekonala.

Po sezoně byl však Starka značně rozezlen…

Ani se mu nedivím. Na jaře propadl celý tým včetně mě. Podával jsem průměrné, někdy i podprůměrné výkony.

Myslíte, že vás pustí jen tak?

Ještě než odjel na dovolenou, věděl, že v Příbrami pokračovat nechci. Zavolal mi a se slovy „nazdar srabe“ mi popřál hodně štěstí.

S panem Starkou jste zdá se zadobře. Často se s jeho osobou spojuje slovo mafián. Je to trefné…

Je pravda, že dokáže zařídit spoustu věcí. Když jsme něco potřebovali, tak to většinou pro něho nebyl velký problém.

Třeba někoho dloubnout pod žebra?

(směje se ) K tomu se nikdo nikdy neodhodlal. Byly to různé mimo fotbalové věci. Třeba pomohl klukům ohledně bydlení, leasingu a podobně. Byl to zkrátka takovej velkej táta.

Přelaďme na hradeckou notu. Přepadly vás vzpomínky, když jste vstupoval do dobře známé kabiny?

Už když jsem jel na dopolední trénink, tak jsem pociťoval mírnou nervozitu. Přeci jen v kabině sedí spousta jiných hráčů, tak jsem tak nějak přemítal, jak se na mě asi budou dívat. Při příchodu do kabiny jsem pozdravil „Ahoj kluci“ a z jednoho koutu se ozvalo „Dobrý den“. Musel jsem se zasmát. Že bych byl tak starej?

Místo vám mladíci uvolnili coby bývalé hradecké ikoně?

Jak říkal Jirka Pospíšil. Vše bylo obsazené, takže masér hned přispěchal s židlí a bylo to.

V jakém duchu se nesl první pohovor s trenérem Klusáčkem?

Seznamoval mě, jaké je tady mužstvo a co zhruba ode mě očekává.

Při překvapivě vysoké výhře nad Žižkovem jste nastoupil na druhý poločas na postu levého obránce. Jak jste se cítil v černo–bílém dresu?

Hráli jsme na tři obránce, což pro mě byla po dlouhé době jakoby novinka. Myslím, že jsme jako tým odehráli velmi dobré utkání. Někteří kluci, které jsem osobně ještě neznal, mě velmi mile překvapili. Líbí se mi, že mužstvo ví, co chce hrát, a hlavně se nebojí hrát. Ani proti prvoligovému soupeři. Proto ve mně převládají velice pozitivní pocity.

V přípravě je momentálně osmadvacet hráčů, konkurence tedy veliká. Připouštíte si třeba v koutku duše, že byste ani nemusel hrát?

Hrát by měli ti, co mají nejlepší formu. Proti Žižkovu se vystřídalo na hřišti dvaadvacet hráčů a všichni ukázali, že do základní jedenáctky patří. Trenér má tedy příjemné starosti, ale zároveň asi pěkně zamotanou hlavu.

Oproti loňsku počet třicátníků v mužstvu výrazně stoupá. To se dnes už vidí zřídka…

Takhle bych to nebral. Je tady cíl pokusit se postoupit do první ligy, a jestli budou na hřišti staří nebo mladí, je úplně jedno. Nikdo nemůže hrát jen za zásluhy. Jak už jsem řekl, rozhodovat by měla forma. Vedení určitě ví, co dělá. Na tým, přestože hraje atraktivní fotbal a má solidní výsledky, může přijít slabší chvilka v podobě nějaké té prohry, ať už ti třicátníci budou na hřišti či nikoliv. Musí na tým zapůsobit takovým způsobem, aby se rychle z případného neúspěchu oklepal. Současný kádr je podle mě optimálně vyvážený.