VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bierhoff mě ve snech nestraší, směje se Kouba

Bystřice nad Pernštejnem - Deník přináší exkluzivní rozhovor s vicemistrem Evropy 1996 Petrem Koubou. Slavný brankář vedl o víkendu v Bystřici kemp své školy, která se věnuje mladým gólmanům.

18.1.2011
SDÍLEJ:

Petr Kouba v Bystřici dohlížel na přípravu mladých gólmanů, kteří se zúčastnili kempu jeho brankářské školy. Ten se ve městě nad hradem Pernštejnem pravidelně koná každého půl roku.Foto: Vladimír Jirků

S fotbalem začínal poměrně pozdě. V době, kdy jeho vrstevníci už dávno stáli mezi tyčemi, si Petr Kouba do branky stoupl poprvé a už v ní zůstal. Zbytek příběhu už každý fotbalový fanda v Česku zná. A alespoň tu část, ve které výrazně pomohl k zisku stříbrných medailí na Euru 1996 v Anglii, si určitě pamatuje i leckterý fotbalový laik. Nyní zanedlouho dvaačtyřicetiletý Kouba usiluje o to, aby vychoval své nástupce. I v Bystřici nad Pernštejnem, kam o uplynulém víkendu zavítal se svou brankářskou školou.

„Chtěli bychom těm klukům pomoci v jejich gólmanském růstu. Bez ohledu na to, jestli působí v profesionálním, nebo amatérském klubu,“ říká slavný brankář.

Jak vaše brankářská škola prosperuje?

Prosperuje zní moc ekonomicky. Pokud to tak myslíte, říkám, že ne. Ani to není jejím smyslem. Já osobně jsem s chodem školy spokojený. Jak po organizační, tak sportovní stránce. Fungujeme přes dva roky a prostřídalo se u nás čtyřicet brankářů, v Praze nám chodí pravidelně dvaadvacet kluků, což jsou krásná čísla.

Takže vše funguje podle vašich představ, které jste měl při jejím zakládání?

Přesně tak, splňuje náš cíl a záměr, který jsme si s kolegy dali. Jako bývalí ligoví a reprezentační gólmani chceme předávat své zkušenosti nejširší základně brankářů bez ohledu na to, jestli působí v profesionálním, či amatérském klubu.

Podobných projektů je v celé republice několik, liší se něčím ten váš?

Nevím, jestli liší, spíš řeknu, jak to doopravdy cítím. Podařilo se nám dát dohromady kvalitní trenérský tým, který si sedl jak po lidské, tak po profesní stránce. Máme podobné názory na způsob trénování a všichni jsme fotbal hráli na profesionální úrovni. Ať už to je Petr Kostelník, Marek Juska, Stanislav Vahala, Milan Sova. Neučíme ty kluky žádné věci vyčtené z knih a příruček, ale předáváme jim léty v brance nabyté zkušenosti.

Vnímáte ostatní školy jako konkurenci?

Vůbec ne, je to po celé republice i v okolí Prahy tak rozdělené, že si vzájemně nepřekážíme. Konkurence znamená byznys, ekonomika, tak to nikdo necítíme, jedná se vyloženě o sportovní záležitost.

Vychovali jste už nějaký talent?

Uvidíme za nějakých deset let. Teď jsou ti kluci na rozhraní žákovské a dorostenecké kategorie. Je pozitivní, že informace, jak se správně připravovat, dostanou včas, že si zažijí správný styl a způsob chytání. V pozdějším věku z toho budou hodně těžit. Nicméně vychovat nějaký talent bychom si samozřejmě přáli, ale není to naším hlavním cílem.

Orientujete se především na Prahu a Brno, jak jste se tedy ocitli v Bystřici?

Zkontaktoval nás Pavel Trávníček s tím, že má o kemp zájem a je schopný naplnit naše minimální požadavky, co se týče počtu účastníků.

Takže šanci má každý, kdo projeví zájem?

Rozhodně, je to jenom o lidech.

Jak se vám třeba pozdávají mladí brankáři, které jste o víkendu vedl v Bystřici, chybí jim něco?

Neřekl bych, že by jim něco chybělo. Jsou hodně srovnatelní s dětmi, které vedeme i jinde. Když ale zajdu do všeobecné roviny, u dnešní mládeže mi chybí gymnastická a atletická průprava na základních školách, která za nás byla běžná. Teď se vzdělávací instituty věnují přímo jednotlivým sportům a mládeži chybí všestrannost. To nás limituje a zdržuje v naší práci s kluky, kteří třeba neudělají správně kotoul, neví, jak se pořádně vymrštit, a tak dále.

Úplně se mi vybaví vaše tygří skoky…

Já z toho těžil hodně. Je to o orientaci v prostoru i o odvaze padat. Člověk letí vteřinu vzduchem a musí se dobře zabalit, aby si neublížil při pádech. Na to je gymnastika úplně ideální.

Dovedete si vysvětlit, proč třeba určité regiony produkují řadu brankářských talentů v některých je o ně nouze?

Je strašně znát, ve kterých klubech se brankářům v mládežnických kategoriích věnuje profesionální trenér zaměřený právě na gólmany.

Myslíte, že je to i problém druholigové Jihlavy, kam téměř každého půlroku přijde gólman zvenčí?

Může tomu tak být. Další věc je, že třeba v ostatních klubech se téhle práci věnují brankáři se slavnou minulostí, pro ty kluky jsou vzorem, který chtějí napodobovat, a víc na sobě pracují. Ale neřekl bych, že v Jihlavě není žádný talent.

Máte na mysli Jana Kotnoura, shodou okolností pocházejícího z Bystřice?

Přesně tak, je v širším kádru mládežnických reprezentací. Byl sice dlouhou dobu zraněný, ale teď má za sebou dobrou sezonu, odchytal všechno, navíc jako mladší dorostenec už chytá za starší. I to značí, že v něm něco je.

Přitom jste ho teď v nominaci na kemp mládežnických reprezentačních brankářů zařadil pouze mezi náhradníky…

V současné době jsou tam lepší kluci, kteří si to zaslouží víc. Ale to se samozřejmě může změnit. V těchhle kategoriích je vždycky za čtvrt roku všechno jinak. Výkonnost kolísá, v dorosteneckém věku je to běžné a přirozené. Záleží jen na Honzovi, jak bude pracovat.

Všeobecně mi v posledních letech přijde, že trenéři čím dál častěji raději sází na brankáře, kteří umí hodně nohou, a na to ostatní se už tolik nehledí…

Přesně o tomhle často s jednotlivými trenéry diskutujeme. I na reprezentační úrovni. Já osobně zastávám názor, že gólman musí především umět chytat a pravidelně pracovat na brankářských činnostech. Jestliže má horší nohy, tak mu to odpustím. Je mi to milejší než kluk, který sice výborně diriguje obranu, dobře rozehrává, ale pak na něj jde střela, kterou by měl chytat, a skončí v síti. Každopádně kopací technika a práce nohama se dá natrénovat snadněji než brankářské věci. Je to o vůli, dát si po tréninku dvacet výkopů pravou, dvacet levou. Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem byl v kariéře ortodoxní pravák. Jenomže přišlo zranění kolena a já se při trénincích začal věnovat levé noze. Najednou to šlo.

To koleno se pro vás stalo osudné, jaké to bylo, už v 36 letech ukončit kariéru?

Osm měsíců jsem s ním marodil a později zjistil, že se už nemohu spolehnout ani na odraz. Jsem člověk, který má soudnost, a nemělo cenu zabírat místo mladším. I když jsem měl ve Spartě ještě na rok smlouvu a mohl si ji odsedět a brát peníze, tak jsem vedení klubu nabídl variantu, že bych rád zkusil trénovat mladé gólmany. Rychle jsme se dohodli, bylo to ze dne na den.

Nebál jste se, že vám chytání bude chybět?

Trošku ano, ale překvapivě dobře jsem se s tím vyrovnal a začal hrát útočníka v A-třídních Lipnicích. To mě naplňovalo a do branky nelákalo.

Prý jste do loňského rozlučkového zápasu Vladimíra Šmicera nestál v brance šest let…

A ani se mi tam nechtělo. Dá se říct, že mě kluci ukecávali. Ovšem máme sdružení Czech team 96 a slíbili jsme si, že budeme hrát na svých tehdejších postech, takže jsem nakonec svolil.

Jak jste se po takové době v brance cítil?

Strašně. (smích) Musel jsem si hlídat, kde mám branku, ale postupem času jsem si tak nějak zvykl, hlava si vzpomněla, tělo taky reagovalo, něco se podařilo chytit. Zhruba za čtvrt hodinky jsem už ten zápas vnímal jako gólman.

Kromě brzkého konce kariéry jste měl také zajímavé začátky. Poměrně pozdní, ve dvanácti letech. Jak se pak člověk dostane na tak vysokou úroveň?

Díky jedné obrovské výhodě, že jsem zdědil geny po otci, výborném gólmanovi v Dukle a Spartě, který se dostal i do reprezentace.

Proč vás tedy k chytání nevedl dřív?

Byla taková doba, ve které nevypadalo, že by se člověk mohl živit fotbalem. To šlo jen v zahraničí a ven mohli jít opravdu jen ti nejlepší. Byla tam spousta podmínek – odehraných 200 ligových zápasů, 40 reprezentačních startů a minimální věk 30 let. Rodiče proto dbali především na vzdělání.

To jste fotbal vůbec nehrál?

Jen s partou, já byl typický kluk sídliště, mastili jsme hokej, jezdili na kole…

Kdy nastal zlom?

Fotbal jsem si vytrucoval. Naši stále: „Počkej za půl roku, jak ti to půjde ve škole,“ pak: „počkej za rok.“ Já pořád naléhal a táta nakonec kývl. Tehdy chytal v Bohemce a vzal mě na nábor, kde mě rovnou šoupli do branky. Já chtěl přitom být v útoku, ale za chvilku se mi začalo líbit, že kazím útočníkům radost z gólu, byla to trošku nesportovní škodolibost, ale chytlo mě to, pak už to šlo ráz na ráz.

Sparta, reprezentace. To asi rodiče nečekali…

To ne. Táta už byl nervózní, protože věděl, co to obnáší. Na takovéhle úrovni už je zapotřebí i štěstí. Neměl nervy se na mě dívat. Ne snad proto, že by mě chtěl kritizovat, ale strašně se bál, abych třeba nepustil hloupý gól.

Předpokládám, že největším zážitkem kariéry pro vás bylo stříbrné Euro 1996 v Anglii…

Určitě, hrát finále mistrovství Evropy, navíc v Anglii ve Wembley, je něco úžasného. Na klubové úrovni bych určitě vyzdvihl tažení nultým ročníkem Ligy mistrů se Spartou, kdy jsme došli až do semifinále. To byla vlastně moje první sezona v evropských pohárech.

Jak často vzpomínáte na Euro?

Zrovna v pátek jsem byl v Ostravě na jednom tréninku a tam kolega vyplnil volný čas sestřihem z Anglie. Já to viděl snad podruhé v životě.

To stále tolik bolí?

To zklamání ve mně je a bude, protože když už došel člověk tak daleko, že může nad hlavu zvednout pohár pro mistra Evropy, je zklamání o to větší. Zvláště když jsem ten zlatý gól inkasoval z tečované střely. V nejdůležitějším zápase kariéry dostat takhle nešťastnou branku hodně bolí. Pořád mi to leží v žaludku, na srdci, v celém těle. Ale pak si člověk řekne, že to prostě byl osud.

Je pro vás Oliver Bierhoff (autor obou německých gólů ve finále Eura 96, pozn. redakce) noční můrou?

Určitě se kvůli němu v noci nebudím, ale když se zeptáte, tak se samozřejmě všechno vybaví a pořádně to zamrzí.

Ptá se vás na ten gól hodně lidí?

Pořád. Tehdy to celý národ hodně prožíval, spousta lidí díky tomu, co jsme dokázali, fotbalem žila. Ale jsou to většinou už pamětníci. Když dneska trénuji ty mladé kluky, tak se třeba ptají: „Vy jste prý byl dobrej a chytal v reprezentaci, jo?“ Už si mě nepamatují, ale to je život.

Autor: Ondrej Dudáš

18.1.2011
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Utkání 19. kola DHL Extraligy juniorů mezi HC Dukla Jihlava a HC Verva Litvínov.
16

Dobrá práce. Tři důležité body zůstaly v Jihlavě

Škoda Octavia první generace.
AUTOMIX.CZ
7

Má vaše škodovka jedno zrcátko menší než druhé? Víte, proč to tak je?

V premiéře Bůh je žena se Horácké divadlo zaměří na gendrové téma

Jihlava – Třetí premiéra Horáckého divadla v letošní sezóně se blíží. Mladí autoři a režiséři se sjeli do Jihlavy, aby nazkoušeli hru Bůh je žena o kulturně vytvořených rozdílech mezi muži a ženami. Premiéru bude mít 2. prosince.

Za nejkrásnější vánoční ozdobu získají děti permanentku do Vodního ráje

Jihlava – Vodní ráj Jihlava, největší aquapark na Vysočině, přichystal pro děti již třetí ročník kreativní soutěže s názvem Vánoce s mývalem. Malé i starší děti mohou po celý prosinec nosit k pokladnám aquaparku své výtvory. Letos mají za úkol vytvořit zajímavou vánoční ozdobu.

Azylové domy bezdomovcům pomohou. Když budou chtít

Vysočina – Zima je pro bezdomovce i na Vysočině kritickým obdobím. Ti, kterým se nepodaří uchýlit do různých azylových domů, případně tam z vlastní vůle ani jít nechtějí, vyhledávají teplé kouty, kde se dá.

Kam za sportem na Jihlavsku

Jihlava - Kam za sportem na Jihlavsku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT