Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Luděk Kovačík rozhodně nemusí litovat toho, že se dal na fotbal. Jihlavský rodák, skvělý útočník, a hlavně čerstvý padesátník prožil díky kopačkám a míči skvělé časy. Vyhrál mistrovský titul s Vítkovicemi, zahrál si evropské poháry, oblékl si reprezentační dres.

Na to vše teď může se svými příbuznými a kamarády při oslavách jubilea v dobrém vzpomínat. Co ho ovšem těší úplně nejvíce, je, že může být se svou rodinou. „Musím se poklonit před svou manželkou a oběma dcerami,“ říká Luděk Kovačík. „Jen škoda, že jsou obě mé děti vzdáleny na sto honů daleko, v Sokolově a v Bystřici pod Hostýnem. Ale snad dědovi drží palečky ty moje dvě vnučky, navíc na listopad čekáme ještě kloučka, takže nějaké ty dresy asi pošetřím,“ usmívá se dobře naladěný oslavenec.

Padesátka na krku. Co to pro vás znamená, a jaká byla oslava?

Oslavy byly a ještě budou veliké. Přišli kamarádi a trochu jsem doufal, že to oslavím i vítězstvím proti Okříškám, což se nevyplnilo, ale život jde dál. Myslím, že oslavy budou ještě pokračovat. Ale hlavní je, že jsou ve zdraví a mají se všichni rádi. To je na prvním místě, pak teprve přijdou nějaké sportovní úspěchy.

A těch jste měl během své hráčské kariéry nespočet, jako například mistrovský titul…

Určitě to je rok 86, kdy jsme vyhráli ligu s Vítkovicemi. Pak samozřejmě vynikající zápasy evropské ligy ve Francii s Paris St. Germain, v Barceloně na Espaňolu, nebo s Portem. To byly životní zážitky, strašně hodnotné a zůstanou mi až do konce.

Mistrovský titul Československa byl ale přece jen něco víc, že?

Vyhrát přes Spartu, ale hlavně Baník, to je v Ostravě považováno za něco, co se neděje každý rok a my jsme si to tenkrát užili. Vítkovice nic takového nedokázaly a jsem rád, že jsme se tam sešli taková skvělá parta, ve které byli vynikající hráči.

Byl to hodně nečekaný triumf. Čím to, že se vám povedlo takové soupeře porážet a nakonec i vyhrát ligu?

Pro některé to bylo nečekané. Přišel nový trenér Kopecký, který si přivedl nové hráče a věřil, že to půjde. A měl pravdu. Hráči jako Luboš Vlk nebo Míra Kadlec, to byli prostě kvalitní fotbalisti, kteří nám hodně pomohli.

Kolik gólů jste tehdy v mistrovské sezoně nasázel?

Myslím osm nebo deset, víc ne.

A celkově, za svou ligové působení?

Dohromady mám 202 zápasů a 35 gólů.

Jaké byly souboje nebo střety s některými z československých tehdejších hvězd?

Bolavé! Franta Straka ze Sparty, Ondra Jakubec z Bohemians Praha, na Interu Jurkemik a ta stará garnitura, nebo celkově prešovský beton. To bylo někdy hodně bolavé, a pro útočníky vždycky nejvíc. Ale i tak jsme s nima byli kamarádi.

Síly jste tehdy měřili i s ještě slavnějšími fotbalisty v evropském poháru. Jaké to bylo, a vybavíte si nějaká jména?

Za Paris St. Germain tehdy nastupovali Amoros nebo v brance stál Joel Bats, prostě taková ta francouzská garnitura. A za Porto to byl skvělý útočník Futre nebo Gomez. A hlavně, my jsme Porto jako jediní tehdy dokázali v celém ročníku Evropského poháru porazit. Toho si strašně cením. Doma jsme vyhráli 1:0, a i když tam jsme prohráli 0:3, tak nikomu jinému se to nepodařilo. Porto pak ve finále ve Vídni vyhrálo nad Bayernem 2:1.

Svými výkony jste si řekl o dres reprezentační jednadvacítky…

I s neoficiálními zápasy jsem odehrál jednadvacet zápasů a dal asi pět gólů. A potkal se tam s Haškem, Grigou, Strakou, Šilhavým, Csaplárem nebo Lavičkou, a musím říci, že to byla paráda. Mám skvělé vzpomínky.

Pak jste nakoukl i do áčka…

Tam jsem si zahrál čtyřikrát. Dva přáteláky a dvakrát nastoupil v oficiální kvalifikaci na Evropu. V Rumunsku jsem naskočil na tři minuty, ale u lajny jsem jednomu Rumunovi stihl dát housle. Vyhráli jsme tam 1:0 a ze hřiště odcházeli s kamenama na zádech, co po nás domácí fanoušci házeli. To bylo něco.

Pojďme se podívat o pětadvacet let dál, do přítomnosti. Co říkáte nynější úrovni fotbalu a dá se s tou, kdy jste byl na vrcholu, vůbec srovnat?

Myslím si, že se srovnat nedá. To je nebe a dudy. Teď jsou to naběhaní chlapi a mně se ten český fotbal momentálně nelíbí. Myslím si, že někteří mladí hráči jsou zatracovaní na úkor toho, že se musí vyhrávat. Tak třeba hráči, co momentálně táhnou Plzeň, měli mít na sobě už dávno jiná trička a potěšilo mně, že je povolali do reprezentace, protože si to zaslouží.

Donedávna jste ještě aktivně hrával, teď o víkendu jste se znovu na chvilku do hry zapojil. Chybí vám to, nebo to spíš byl takový malý dárek?

To jsem si opravdu nadělil dárek. (smích) Doteď nemůžu chodit, ale za těch dvanáct minut mi to stálo. Škoda, že jsme neudělali alespoň bod.

Zdraví už v tomto směru tedy moc neslouží?

Bohužel, odnesly to klouby. Po těch zimních přípravách, co jsme tenkrát zažili v bahnech a plácanicích, a co tihle kluci nikdy nepoznali a nepoznají, se není čemu divit. Ale takový byl život.

Už ani během tréninku ve Staré Říši se nezapojíte do hry?

Jen narazit balon, ale to je všechno, hlavně bez běhání.

Jak jste se vůbec do vašeho nynějšího klubu dostal?

Já se osobně s naším prezidentem neznal. Ke mně ho dotáhl nejspíš Jarda Svítil. Ale teď, s odstupem času, můžu říci, že jsem rád, že mě oslovil a já mohu ve Staré Říši ten fotbal dělat.

Přirostla vám Stará Říše k srdci?

Já jsem rád, že můžu být u takového týmu, vedle skvělých hráčů, a hlavně prezidenta Míry Nedvěda, který je jedinečný exemplář. Myšleno v dobrém slova smyslu. Takového hodného člověka jsem v žádných klubech, kterými jsem prošel, nepoznal. On by se pro fotbal roztrhal.

Bude toto pro vás poslední trenérská štace, nebo třeba plánujete ještě změnu a třeba i vyšší úroveň?

Neplánuju vůbec nic. Nad tím jsem nepřemýšlel a ani se nepovažuji za nějakého trenéra. Chtěl bych, a myslím, že se nám to už celkem povedlo, splnit cíle našeho prezidenta. To je všechno, víc nad tím opravdu nepřemýšlím.