Trvalo to, ale od prvního lednového čtvrtka už má česká fotbalová reprezentace opět trenéra. Že se jím stal Ivan Hašek není žádným překvapením. Šedesátiletý kouč byl jednoznačným favoritem šéfa FAČR Petra Fouska, ale také řady českých fotbalových internacionálů i některých odborníků. Stejně tak má ovšem kapitán účastníka mistrovství světa v Itálii roku 1990 nemálo odpůrců.

Sám se k nim sice neřadím, ale příznivcem volby Haška trenérem reprezentace jsem rozhodně nebyl a nijak jsem se tím netajil. Lidsky a zkušenostmi ano, ale trenérským působením i „úspěchy“ v poslední dekádě nikoliv. Tak by se ve zkratce dalo shrnout, proč jsem byl k osobě Ivana Haška spíše skeptický.

Čtvrtečním zvolením ovšem všechny tyhle půtky, alespoň pro mě, končí. A mělo by to tak, podle mého, platit i pro všechny, kterým na českém fotbalu záleží. Česko není tak velkou zemí, aby si zdejší fotbalová scéna mohla dovolit jakkoliv tříštit síly. Reprezentace už má svého kouče a ať se to někomu líbí či ne, nic nestojí výš než její úspěch.

A Ivan Hašek velice správně na čtvrteční tiskové konferenci zdůraznil, že jasnou prioritou je postup na světový šampionát. Zatímco na Euru Češi od konce federace ani jednou nechyběli, na mistrovství světa byli ze sedmi možností pouze jednou jedinkrát!

Proto má u mě, ne snad, že by to hrálo nějakou roli, Hašek půlroční dobu hájení. Během následujících pěti měsíců a hlavně pak na Euru by měl dokázat, že je osobou na svém místě. V případě neúspěchů ovšem poté musí počítat s drtivou kritikou…