Za poslední dva týdny jsem absolvoval bezpočet rozhovorů s představiteli spousty klubů jednotlivých sportovních odvětví na různých úrovních. A je až zarážející, až na malé výjimky, jak moc se český sport doslova topí v ekonomických problémech.

Dlouhodobé podfinancování ze strany státu, krajů, měst a obcí. Odliv sponzorů v souvislosti s covidem-19. A do toho skokový nárůst cen energií, což znamená další odliv sponzorů spojený se značným růstem nákladů na technické zajištění činnosti klubů. Český sport se ocitl doslova v pasti.

Dobře si uvědomuji, že česká vláda musí řešit spoustu problémů, které jsou spojené s faktory, jež jsem tu vyjmenoval. A mnohé další. Navíc v české společnosti je, což beru jako obrovský relikt z doby komunismu, vrozená neochota či odmítání toho, aby se do sportu více investovalo.

Samozřejmě si za to sport může určitou měrou také sám, díky některým kauzám během uplynulých let. Ale ty, jakkoliv je nechci bagatelizovat, nemají ohrožovat samotnou existenci sportu a klubů v Česku. Proč? Protože se to státu, tedy nám všem, vrátí jako bumerang. A také nás to, ač si to mnozí neuvědomují, bude stát spousty miliard.

Konec klubů = méně sportování dětí i dospělých = zdravotní problémy populace = nárůst výdajů ve zdravotnictví v řádu stovek miliard ročně. Už chápete?

Druhý zásadní důvod je otázkou ryze prestižní. Copak nechceme vidět úspěchy, malé či velké, našich dětí, vnuků či rodičů? A když to posunu ještě výše, copak úspěchy českých sportovců na mezinárodním kolbišti typu olympiád či světových šampionátů neposilují sebevědomí národa? Nenechme sport padnout!

TOMÁŠ POHANKA