Kde jste začínal s fotbalem, a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem ve Spartaku Jihlava, v roce 1978. Přivedl mě k němu starší kamarád, co tam hrál. Doma jsme v rodině fotbal neměli, ale mě to bavilo. Stejně jsme hráli pořád za barákem na plácku.

Hned jste věděl, že z vás bude obránce, nebo jste to zkoušel na jiných postech?

Začínal jsem v záloze, a asi v dorostu jsem začal hrávat víc v obraně. Tenkrát to byl předstoper, a nebo jsem hrál beka, někdy i stopera. Tyhle posty mi vyhovovaly, sebrat soupeři balon, nejlépe tvrdě, pořádně mu nandat. (smích) Ale poslední rok jsem už ubral na tvrdosti, už mě to bolí také. (smích)

V největším klubu na Vysočině si působil dlouhá léta, jak na tuto dobu vzpomínáte?

To byly krásné roky, takové nezkažené, amatérské a vydařené. Byli jsme dobrá parta a navíc jsme postoupili do 2. ligy, to byl asi největší úspěch. Fungovalo nám to všechno, fotbalově, povahově, to byl dobrý rok.

Vy jste ale zažil i krušné chvilky. Zranil jste si koleno.

Ke konci sezony jsem si přetrhl v levém koleni přední křížové vazy. Bylo to doma, ale s kým jsme hráli, to už si nepamatuji. Byl to takový nefotbalový zákrok, protihráč mi spadl na stojící nohu. Pak jsem byl mimo hru čtyři měsíce.

Potkáváte se s bývalými spoluhráči ze Spartaku?

Hraji za staré pány Vysočiny. Koníř, Slavík, Chylík, Veselý, Bratršovský, Hekerle a další. Dvakrát do roka si jdeme za starou gardu zahrát, což je fajn.

Vyzkoušel jste si i jiná angažmá, takže vám nedělalo problém změnit dres?

Do Českých Budějovic jsem šel na vojnu, kde jsem hrál kraj za TJ Škoda, což bylo béčko Tábora. Byl jsem i půl roku v Polné, v Humpolci jsem se chvilku rozehrával po tom zraněném koleni a ještě jsem byl v Pelhřimově a s Láďou Hekerlem jsme hráli v Čáslavi.

Nakonec jste zakotvil ve Stáji, kde má své hřiště TJ Sapeli Polná, jak k tomu došlo?

Oni mě oslovili, protože tam hráli moji bývalí spoluhráči Dvořáček a Hamara. Díky tomu, že jsme se znali dlouhé roky před tím, jsem se ocitl v Sapeli.

Už tam prý působíte dlouhých 17 let, máte to spočítané?

Nepočítám to. Prý tam jsem sedmnáct let (zakřičel se svou manželku a usmál se). To je nepředstavitelné. To jsem nečekal.

Ale rekord nedržíte, to víte?

Jo. Milan Špendlíček tady hrál dvacet let, Tomáš Reiterman prý osmnáct.

Překonáte je?

Rok co rok koketuji s tím, že skončím. Už jsem chtěl loni, ale bylo nás málo. Tak jsem řekl, že vypomůžu. Teď je jiný problém, nehraje se, tak uvidíme, co se mnou ta pauza udělá. Já to vidím tak, že bych se na podzim v nějakém zápase rozloučil. Záleží i na zdravotním stavu. Na nižší úrovni bych myslím mohli klidně hrát dál, ale to už se mi moc nechce. Jít do nového klubu a zvykat si na nové věci, to by se mi nechtělo.

Na hřišti ovšem není vůbec znát, že vám v srpnu bude 47 let. Jak to děláte?

Snažím se dodržovat životosprávu a s pohybem je to také jinak. Už se nezabývám vytrvalostí, spíš krátké rychlé věci, nebo spíš zrychlené. (smích) Dávám jen jeden trénink týdně. A důležitá je rehabilitace, o kterou se stará manželka. Bez té bych to nedal, protože opravdu trvá týden, než se dám do kupy. Ale zatím mi to za to stojí. Přece jen ten pohyb musí člověk mít.

Fotbal je zřejmě vaší velkou vášní, když toto všechno podstupujete?

Přesně tak, to je pravda.

Častují vás spoluhráči v kabině narážkami jako: dědku, veteráne?

Zatím si to nedovolí. Já bych se tomu ale zasmál, protože už dědek jsem. Mám pět vnoučat díky dětem z předchozího manželství. Čtyři jsou v Londýně, kde mám dceru a někdy za nimi zajedu. Jednoho vnoučka mám tady v Jihlavě. Takže život dědy mám pestrý.

Jaká je vaše role v kabině, umíte spoluhráče seřvat, nebo jste kliďas?

Kluci mě respektují, dají si i poradit, někdo je tvrdohlavější, takže na to přijde až za pár dní. Ale já jsem spíš klidnější. Někdy to hned na hřišti seřvu, ale o to se víc stará Jirka Babínek. Já se to spíš snažím dát do kupy.

Pokud byste se rozhodl skončit, dá se očekávat, že se přesunete na lavičku, kde už vás lze vídávat. Další fází tedy bude trénování?

Mohlo by být. Je to jedna z možností. Docela mě to k tomu táhne. Ale musí být dobrá parta, se kterou se dá trénovat, jinak to člověka odradí. Ale že bych za každou cenu musel trénovat, to ne.