Co vás vedlo k tomu, stát se maskotem?
Vyvrbilo se to tak, že Michal Jindra měl fanouškovské stránky fotbalové Jihlavy, kde Míra Fuks psal o tom, že klub uvažuje o maskotovi. Ať lidi píší své návrhy. Já jim řekl, že návrh žádný nemám, ale že bych měl zřejmě zájem toho maskota dělat.
Měl jste tedy k FC Vysočina vztah. Bavil vás fotbal?
V tom roce, kdy to zveřejnili, postoupila Jihlava do ligy. Párkrát jsme tam byl, i když jsem na fotbal moc nechodil a nevěnoval se mu. Spíš pasivně. A půl roku po sestupu, od února dva tisíce sedm, jsem začal dělat maskota. A po dvanácti a půl letech jsem pak skončil. Více méně to bylo od sestupu k sestupu z první ligy.
Kolik vám tehdy bylo let?
Maskota jsem začal dělat když mi bylo sedmnáct.
Musel jste projít i nějakým výběrovým řízením, byla konkurence?
Výběrové řízení žádné nebylo, byl jsem jediný. Přišel jsem tam, poprvé na sebe Ježuru oblékl, a hned si plácl s žáčky, kteří tam měli trénink. Tím to začalo.
Sedl vám hned jako ulitý?
Musel jsem si to nechat trochu upravit, protože kalhoty byly moc široké. Zúžila mi je babička, i ta v tom měla prsty. (smích) A postupně se to ještě dál dolaďovalo, přišilo se logo. Člověk se také musel naučit chodit v těch obřích botách a odhadnout jak se široký kam se vejde a kam už ne.
Maskot se nesmí stydět. To vám problém nedělalo?
To mi problém nedělalo. Od roku dva tisíce čtyři hraji divadlo v Dobroníně se Zmatkařema. A za tou maskou je navíc člověk schovaný, byť já jsem se nikdy netajil tím, že jsem maskotem. Narozdíl od klokana z Bohemky, který to nikomu neříkal a tajil to.
Měl jste nějakou specialitu při fandění?
Nijak jsem se na ty zápasy nechystal. Našel jsem si svůj styl. Obešel jsem stadion, čekal na hráče, a na rozdíl od ostatních maskotů jsem nestál na začátku zápasu na straně Jihlavy, ale u soupeře. To z toho důvodu, abych si mohl s těmi našimi hráči plácnout, když si šli podat ruce se soupeři.
A co oslavy gólů?
Když jsem stál na nové tribuně a dali jsme gól, vyběhl jsem vždy schody a plácal si s diváky. Jednou takhle v zápase padly tři góly celkem rychle za sebou, to jsem ty třetí schody málem nedal. (smích)
Co vás od fanoušků dokázalo nejvíce potěšit?
Největší radost mi udělalo, když mi dal někdo napít piva. (smích) Míval jsem i pravidelnou zastávka u stánku, kde jsem ho tradičně dostával. Kolikrát po mě i fanoušci křičeli: Ježku, dones pivo. A také mě hodně potěšilo, když si mě Jarda Blažek fotil s několika fanynkami. Přitom by to mělo být naopak. (smích)
Určitě to ale nebyla vždy jen procházka růžovým sadem.
Nejhorší to bylo na akci na Vodním ráji, to byl neskutečný hic. Když vidíte ty lidi v plavkách. To bylo hrozné.
Děti jsou někdy hodně nevyzpytatelné. Trpěl kostým?
Některé děti si mě dokonce pletly s Ježíškem. A já byl vždy háklivý na bodliny. Několikrát jsem si je musel dolepovat, až to došlo tak daleko, že se musel objednávat zcela nový kostým.
Známý je i incident se slávistickým fanouškem, který vás tady v Jihlavě začal otravovat.
On se na mě vrhl a já se musel i trochu bránit. A kdyby nepřiběhla ochranka, tak bych ho asi i skolil. Zkoušel jsem mu dát nožičku.(smích) Ale když ke mě přiskočil, nebylo to příjemné. Naštěstí se nic nestalo, a ve výsledku to bylo úsměvné.
Jezdil jste i ven?
Spíš soukromě. Občas se stalo, že jsme Ježuru vyvezli, ale to byla iniciativa má nebo fanoušků. Jinak klub zařizoval výjezd na Bohemku.
Byl jste u postupu do nejvyšší soutěže. Jaké to jsou vzpomínky?
U toho druhého jsem už byl. A euforie byla veliká. Z klubu žádné požadavky nebyly, bylo to vyloženě na mě. Běžel jsem hned do středu hřiště a zaskákali jsme si s hráči společně v kolečku. To byla moje taková meta, kterou jsem chtěl dosáhnout a říkal, si, že pak už asi skončím. Ale ještě dalších šest let jsem to vydržel. Skončil jsem až po neúspěšné baráži s Karvinou.
Součástí Ježury byla i možnost přítomnosti na různých oslavách. Kolik jste jich absolvoval?
Neabsolvoval jsem žádnou. Vždy to byl někdo náhradní, kdo za mě zaskočil. Já nebyl za tu svou dobu zhruba na pěti zápasech. Jinak jsem chodil pravidelně. Ale zrovna to utkání, kdy sem přijel i klokan z Bohemky, jsem nemohl. Musel jsem být v divadle. Fotbal bez maskota jde, divadlo bez herce těžko. (smích) Ale nástupce se naštěstí našel.
Dělat maskota vás očividně bavilo. Proč jste se rozhodl skončit?
Více méně jsem založil rodinu, a chtěl jsem se o víkendech věnovat hlavně jí. Nechtěl jsem to dělat na úkor rodiny. To byl ten hlavní důvod.
Profesí jste učitel, takže o zábavu máte stále postaráno. Jak náročné to teď je, učit distančně?
Učím už šestý rok v Dobroníně na druhém stupni, loni jsem se rozloučil s deváťáky, které jsme vedl od pětky. Bohužel rozloučení s nimi bylo kvůli Covidu jiné, než jsem si představoval. Momentálně se učíme zase dálkově, už je to lepší díky pravidelným videokonferencím, ale není to stejně ono. Rozhodně mi příprava zabere víc času, než když normálně učím. (smích)
