Částka to byla nadstandardní. Už jen v kontextu, kolik pořadatelé Perleťového poháru platívali jiným klubům. „Vzpomínám si, že třeba Olomouc jsme tu měli za čtyři tisíce. Podobné dohody byly s ostatními ligovými kluby. Třeba i s tehdy slavnou Duklou,“ porovnal.
Na druhé straně klubům se žádný luxus nenabízel. „Většinou to bylo jen o jídle. Snažili jsme se jim vyjít vstříc, aby měli aspoň něco dietního. V té době to ale nebylo nic lehkého. V restauracích se vařila jídla spíše pro dělníky než pro sportovce,“ zmínil skladbu tehdejších jídelníčků.
play_fill
Fotbalové hvězdy podle Jiřího Poláčka ale nebyly žádné fajnovky. „Až na výjimky mi vždy přišli jako normální chlapi. Kabiny, které jsme jim tehdy mohli dát k dispozici, do těch by si dneska nesedla řada týmů v krajském přeboru,“ ujistil.
I proto ho stále mrzí trapas, který se na jubilejním ročníku stal ohledně výplaty startovného. „Peníze pro oba kluby jsme měli v jedné obálce. Bylo tam dvacet tisíc. Deset pro Spartu a deset pro Slavii. Poslali jsme to srovnat jednoho chlapa od nás z klubu, nebudu ho jmenovat, a brali jsme to za vyřízenou záležitost,“ popsal vznik neskutečně trapné situace.
Jenže za pár okamžiků bylo zřejmé, že celý obsah skončil v rukách funkcionářů Sparty. Na malér tak bylo zaděláno. „Museli jsme jednat. Já na to tehdy odvahu neměl, ale chlapi z výboru šli za sparťany. Naštěstí se dohodli. Prý jim řekli, že se jim to zdálo nějak hodně peněz. Deset tisíc jim vrátili,“ uvedl.
Pořadatelé tak z celé šlamastiky vybruslili dobře. Zásluhou diplomacie i osobní odvahy se dostalo deset tisíc také ke Slavii.
